„Puoi alzare la voce? Sono un po sordo.“
Žádá ho, aby mluvil hlasitěji, že je trochu nahluchlá. Opakuje svou otázku a ona mu italsky odpovídá: „Ne, nic mi není. Vůbec nic.“
Jednoho dne zkraje října zjistí, že Světlana pochází z Ruska, a okamžitě se mezi nimi vytvoří silné pouto, pouto mezi dvěma přistěhovalci ve městě přistěhovalců. On je čtyřiatřicetiletý italský prodavač ryb, ztracený v cizí zemi, a ona osmdesátiletá ruská emigrantka, možná bývalá herečka, možná tanečnice, nebo snad princezna, kdo ví, která shání čerstvé ryby pro „mio piccolo tesoro Irina.“
Můj malý poklad Irinu.
Nějak mu připomíná jeho tetu Lucii, něžnou a laskavou dámu, která si vzala jednoho zelináře z Neapole, když Lorenzovi bylo dvanáct.
Odstěhovala se do toho krásného, ale barbarského města daleko na jihu a
Lorenzovi to zlomilo srdce.
Jejich každodenní rozhovor netrvá déle než deset patnáct minut.
Během nich se však toho o sobě hodně dozvědí a on zjistí, že se na její každodenní ranní návštěvu trhu těší. Když se teď blíží zima, Světlana mívá na hlavě hezký hedvábný šátek a na zkroucených prstech vlněné rukavice.
Nosívá obnošený modrý vlněný kabát. Lorenzo cítí, že to kdysi bývala elegantní žena s vybraným vkusem, na kterou zde, v tomhle drsném městě dolehly zlé časy.
Jednoho dne se jí svěří, proč odjel z Milána. „Jsem gambler. Dlužil jsem peníze.“
„Aha,“ přikývne moudře Světlana.
„Spoustu peněz. Vyhrožovali mi, že mě zabijou. V Itálii to není jenom planá výhružka. Utekl jsem.“
„A pořád hrajete?“ ptá se stará paní.
Lorenzo pokrčí rameny a smutně se usměje: „Ano, signora, občas, che poso fare? A co vy? Máte taky nějaké zlozvyky?“
„Poslouchám staré desky.“
Asi o týden později zjistí, že kdysi byla koncertní klavíristkou a často vystupovala v La Scale v Miláně. V Miláně se naučila italsky...
„Ale ne! V La Scale? Veramente?“
„Ano. Ano. Nejen v Miláně,“ hovoří žena rozrušeně, „ale také v New Yorku a Londýně a Paříži...“
„Brava!“ vyhrkne Lorenzo.
„... v Budapešti, Vídni, Antverpách, Praze, Lutychu, Bruselu, všude.
Všude.“
Hlas jí poklesne.
„Bravissima,“ obdivuje ji Lorenzo.
„Ano,“ řekne měkce.
Chvíli oba mlčí. Balí rybu, kterou jí doporučil.
„A teď?“ ptá se. „Hrajete ještě?“
„Teď už jen poslouchám minulost.“
Před Dnem díkůvzdání jednou přijde na trh a vypráví Lorenzovi, že byla u ušního lékaře a ten jí udělal nějaké testy...
„Audiometrické testy,“ vysvětluje. „Non so il parole italiano...“ ... neví, jak se tyto testy nazývají v italštině. Pouštěli jí do obou uší různé zvuky. Výsledky nedopadly dobře a ona má teď strach, že je to něco vážného. V poslední době začala slyšet zvonění v uších, bojí se...
Lorenzo ji uklidňuje, že testy nejsou vždycky přesné a doktoři se často pletou, ačkoli si o sobě myslí, že jsou neomylní bozi a že si mohou zahrávat s lidskými city. Ale ona stále vrtí hlavou a tvrdí, že testy byly určitě provedeny správně, sluch se jí zhoršuje každičkým dnem. Co když přijde čas, kdy už ani nebude moci poslouchat své vlastní nahrávky? Pak bude i minulost ztracená. V takovém případě by radši umřela, vyšlo by to nastejno.
Jednoho rána je nemocná a on jí donese ryby domů...
Otázka: „Co tím myslíte, nemocná?“
Odpověď: „Nic vážného to nebylo. Nachlazení. I když u takové staré paní…“
Otázka: „Kdy to bylo?“
Odpověď: „Začátkem měsíce.“
Otázka: „Tohoto měsíce? Teď v lednu?“
Odpověď: „Ano.“
Otázka: „Jak jste se dozvěděl, že je nemocná?“
Odpověď: „Zatelefonovala mi.“
Lorenzo, non mi sento tanto benwe oggi. Me lo puoi portare i pesci?
Otázka: „Zatelefonovala vám do tržnice?“
Odpověď: „Ano. Požádala mě, jestli bych mohl vybrat dvě pěkné ryby pro Irinu, takové jako obvykle, a přinést je k ní do bytu. Souhlasil jsem. Byla to moje přítelkyně. Přišel jsem tam...“
Toho lednového rána přišel ke Světlaně v půl deváté. Nikoho na chodbě domu nepotkal. Ale když zaklepal na dveře bytu 3A a Světlana zavolala: „Ano, kdo je to?“, otevřely se dveře bytu 3C a vyšla z nich exotická žena s dlouhými černými vlasy a temně hnědýma…
