15
Když o páté odpoledne končí pracovní doba, všechna velkoměsta jsou si podobná. Je to něco, co se dá vidět pouze ve velkých městech. Jestliže člověk vyrostl v malém městě nebo někde na vsi, nic takového nezná. Jestliže člověk vyrostl v některém velkém oblastním centru, která se ze všech sil snaží podobat velkoměstům, ale ve skutečnosti jsou to jen bez ladu a skladu přerostlá městečka, zná pouze slabou imitaci toho, jak vypadají velkoměsta v pět odpoledne.
Velkoměsto je žena, to za prvé. Nemůže být nic jiného. Malé město může být děvče ze sousedství nebo stařec ve vrzavé houpací židli nebo výrostek z klukovského gangu, odrůstající z manšestráků, ale velkoměsto ničím takovým být nemůže, velkoměsto je a může být pouze a jedině žena. A jako žena vzbouzí velkoměsto lásku i nenávist, respekt i pohrdání, vášeň i lhostejnost. Je to stále totéž velkoměsto, stále táž žena, ale ty tváře, které si nasazuje, ta kouzelná přetvářka sebevědomé děvky! A jestliže se člověk narodil v některé jeho budově a zná jeho ulice a jeho nálady, má je rád jako ženu. Je to láska, která není v jeho moci, s kterou se prostě nedá nic dělat. Doprovází ho od počátku, od prvního doušku vzduchu, který vtáhl do plic, vzduchu, v němž se vůně třešňových květů mísí s kysličníkem uhelnatým, vzduchu plného laciných voňavek a svěžího jarního deště. Ve velkoměstském vzduchu je něco, co nemá původ v ničem, co si lze představit nebo uvidět, - pocit městského vzduchu, pocit života, který člověk vdechuje do plic a vstřebává do těla, to je velkoměsto. A velkoměsto je i bludiště chodníků, na kterých se člověk naučil chodit, popraskaný beton, rozměklý asfalt a dlažební kostky, statisíce rohů, kolem nichž zahýbá, a na jednom a každém z nich na něho čeká sto miliónů překvapení. To je velkoměsto, žena, která se usmívá, která kývá prstem, která pláče, ulice má někdy čisté, ale někdy v nich zase šustí poletující noviny, které se rytmicky vznášejí kolem obrubníků v intervalech, v nichž velkoměstu, té ženě, buší srdce. Podívejte se na ni a je toho k vidění tolik, tolik věcí, které si člověk může vštípit do paměti a uchovat je tam, tolik věcí k pamatování, miliarda věcí, jež lze naskládat do truhly s pokladem vzpomínek, a člověk je zamilován do všeho, co vidí, velkoměsto mu nemůže udělat nic zlého, je to jeho velká láska a je prostě jeho. Pamatuje si každý zákmit prchavé nálady, která se odrazí v její tváři, nezapomene na její oči, chvilku užaslé, chvilku něžné, chvilku plačící, nezapomene na její rozesmátá ústa, vlasy rozváté větrem, puls tepny na hrdle. To není příležitostná milostná aférka. To velkoměsto, ta žena, člověku patří tak neklamně a neomylně jako jeho otisky prstů.
Člověk je prostě v pasti.
Je v pasti, poněvadž ta žena dokáže měnit tvář, a dokonce i tělo, a všechno, co bylo dosud hřejivé a něžné, může být pojednou studené a bezcitné - ale člověk je zamilován pořád, nevadí mu to. Bude ji mít rád vždycky, bez ohledu na to, jak se strojí, bez ohledu na to, co z ní udělají, bez ohledu na to, kdo si na ni dělá nároky, je to pořád táž žena, totéž velkoměsto, které viděl nevinnýma očima mládí, a proto je jeho. V pět hodin si nasadí jiný výraz a člověk ten výraz miluje také. miluje na ní všechno, její vztekání, její rozmarné vrtochy, prostě všechno, je to naprostá láska, která si nehledá žádné výmluvy a žádné důvody. V pět hodin se prázdné ulice pojednou naplní životem. To velkoměsto, ta žena se celý den lopotila a popelila v zaprášených kancelářích a dílnách, ale teď je pět hodin a najednou se objeví a člověk na ni čeká, čeká, aby ji sevřel do náruče. V jejích krocích je bezstarostnost, přestože tím jen maskuje únavu, a ta bezstarostnost spolu s tou únavou vytváří obraz minulosti a přítomnosti, splývající se slibem do budoucna. Na čáru obzoru se snáší šero a měkce zahaluje budovy, které roztínají nebe jak šavle. Světla velkoměsta, zářivá, pableskující, neónová, všechna ta světla čekají, aby ověsila náramky její paže a ozdobila náhrdelníkem její hrdlo, aby ji okrášlil…
