7
Sobota.
Prší. Když byl malý kluk, zalezl jednou s několika kamarády pod ledařův vozík na Colby Avenue. Lilo jako z konve a všichni tři seděli pod dřevěnou károu a pozorovali, jak třpytivé jehlice deště bodají do dlažebních kamenů, měli pocit bezpečí a nezranitelnosti. Steve Carella dostal zápal plic a rodina se krátce poté odstěhovala z Isoly do Riverheadu. Vždycky se mu zdálo, že rozhodnutí přestěhovat se uspíšila skutečnost, že tenkrát chytil ten zápal plic pod ledařovým vozíkem na Colby Avenue.
V Riverheadu pršívalo také. Jednou se objímal s dívkou, která se jmenovala Grace McCarthyová, v suterénu domu, kde bydlela, zatímco gramofon ucezoval „Proradnost“, „Stezku do Santa Fé“, „Zelené oči“ a déšť smáčel malé sklepní okno ve tvaru půlměsíce. Bylo jim oběma patnáct, nejdřív začali tancovat a pak ji náhle a vzrušeně políbil v půli písničky, potom se schoulili na pohovce, poslouchali Glenna Millera, objímali se jak dva nepříčetní šílenci a čekali, že každou chvíli může do suterénu přijít dívčina matka.
Tenkrát ten déšť docela ušel, myslel si.
Když se s Meyerem Meyerem brodil loužemi cestou za tou druhou možností, kterou Kling vyšťoural v kartotékách oddělení pro pohřešované osoby, udělal Carella nad zápalkou stříšku z dlani, připálil si cigaretu a zápalku cvrnkl do vody valící se podél obruby chodníku.
„Znáš tu televizní reklamu na cigarety?“ zeptal se Meyer.
„Kterou?“
„Jak se tam objevuje figurka toho zamyšleného pána. Ve skutečnosti je to nějaký nukleární fyzik, ale když ti ho ukážou prvně, tak zrovna vyvolává fotky v temné komoře. Znáš tu reklamu?“
„Znám - no a co?“
„Měl bych pro ten jejich seriál jeden moc prima nápad.“
„Tak to vyklop, poslouchám,“ řekl Carella.
„V jednom šotu je teď chlápek, jak otvírá sejf, že jo? Vrtá zepředu do sejfu díru a na podlaze má rozložená páčidla, pár roubíků dynamitu a ještě nějaké krámy.“
„Znám, pokračuj.“
„A pak se ozve hlasatel a říká. ,Haló, pane.` Chlápek zvedne oči od té práce a zapaluje si cigaretu. Hlasatel říká. ,To chce jistě dlouhá léta cviku, než se člověk stane odborníkem na otvírání sejfů.` Chlápek se fešácky usměje. ,Kdepak, já nejsem odborník na otvírání sejfů,` říká. ,Votvírání sejfů je jen můj koníček. Člověk má mít nejrůznější záliby.` Hlasatel je náramně překvapen. ,Tak vy neotvíráte sejfy?` ptá se. ,To je jen váš koníček? Mohu se vás pak ale zeptat, čím si vlastně vyděláváte na živobytí?`“
„A co mu ten chlápek u sejfu odpoví?“ řekl Carella.
„Chlápek u sejfu vyfoukne obláček kouře,“ řekl Meyer, „a znova se tak fešácky usměje. ,Proč byste se nesměl zeptat,` řekne. ,Já jsem pasák kurev.`“ Meyer se zazubil od ucha k uchu. „Zamlouvá se ti to, Steve?“
„Dobrý. Hele, už jsme na té adrese. Té dámě ale žádné vtípky nevykládej, nebo nás nepustí dál.“
„Kdo vykládá vtípky? Jednoho krásného dne se na tuhle zatracenou práci možná vykašlu a půjdu někam do reklamní kanceláře.“
„To nedělej, Meyere. Co bychom si bez tebe počali?“
Společně vešli do činžáku. Žena, kterou hledali, se jmenovala Martha Livingstonová a teprve před týdnem ohlásila, že pohřešuje svého syna Richarda. Chlapci bylo devatenáct let, měřil metr osmdesát sedm a vážil osmdesát devět kilo. Právě tyto údaje ho zařadily mezi osoby, o nichž se dalo předpokládat, že jim useknutá ruka mohla patřit.
„Který je to byt?“ zeptal se Meyer.
„Dvacet čtyři. Druhé patro, do ulice.“
Vyšli do druhého patra. Na chodbě zamňoukala kočka a podezíravě se na ně podívala.
„Čuchá, že jsme úřední osoby,“ řekl Meyer. „Myslí, že jsme od spolku pro ochranu zvířat.“
„Neví, že jsme vlastně čističi ulic,“ řekl Carella.
Meyer se sehnul ke kočce, aby ji pohladil, a Carella zároveň zaťukal na dveře.
„Čičí, pocem,“ řekl Meyer. „Čičí, číčí, tak pojď přece.“
„Kdo je?“ zvolal ženský hlas.
Zněl vyplašeně.
„Paní Livingstonová?“ zeptal se Carella.
„Ano. Kdo je?“
„Policie,“ řekl Carella, „Otevřela byste nám, prosím?“
„Po-“
A pak bylo ticho.
Bylo to ale dobře známé ticho. Ticho náhlého odhalení a uspěchané pantomimy. Ať už …
