Téže noci, kdy se slečny Lynchové vzdal, přednesl Fermině Dazové, zatímco se před ulehnutím svlékal, hořkou litanii svých ranních nespavostí, nenadálých píchnutí u srdce, plačtivých nálad, které se ho zmocňovaly, když se šeřilo, všechny ty zašifrované příznaky utajované lásky, které před ní vydával za obtíže stáří. Musel to někomu povědět, nechtěl-li umřít, nechtěl-li říkat pravdu, a podobné výlevy koneckonců patřily ke schváleným rituálům domácí lásky. Pozorně mu naslouchala, ale nepodívala se na něj a neřekla slovo, a postupně si od něj brala šatstvo, které ze sebe svlékal. Ke každému kousku prádla přičichla, přičemž neprozradila jediným gestem, jak je dopálená, a každou věc zmuchlala a mrskla jí do koše se špinavým prádlem. Vůni sice neobjevila, ale na tom nesešlo: zítra je taky den. Než poklekl k modlitbě před oltářík v ložnici, zakončil výčet svých běd povzdechem nejen smutným, ale i upřímným: "Myslím, že umřu." Opáčila mu bez mrknutí oka.
"To bude nejlepší," řekla. "Aspoň budeme mít oba větší klid." Když před lety nebezpečně onemocněl a procházel krizí, mluvil o možnosti, že zemře, a Fermina Dazová ho uťala stejně surovou odpovědí. Doktor Urbino ji připsal navrub typicky ženské nelítostnosti, bez níž by se země přestala otáčet kolem slunce, poněvadž tehdy ještě nevěděl, že mezi neštěstí a sebe pokaždé staví hráz hněvu, aby na ní nikdo nepoznal, že má strach. V tomto případě ten ze všech nejhorší: strach, že zůstane bez něho. Toho večera mu smrt naopak z celého srdce přála a tato jistota ho vyděsila. Později uslyšel, jak ve tmě potichoučku vzlyká a kouše do polštáře, aby ji nezaslechl. To jeho zmatek dovršilo, poněvadž věděl, že jeho ženu snadno nerozpláče žádná bolest těla ani duše. Plakala jenom z veliké zlosti, zejména v případě, že ta zlost nějak souvisela s jejím strachem z provinilosti, a čím víc plakala, tím víc se vztekala, protože si nedokázala odpustit tu slabost, že pláče. Neodvažoval se ji utěšit; věděl, že by to bylo jako utěšovat tygřici zasaženou kopím, a nenašel v sobě dost odvahy říct jí, že příčiny jejího pláče pominuly ještě to odpoledne, navždy vyrvány z kořenů i z jeho paměti.
Na pár minut ho přemohla únava. Když se probral, zjistil, že mezitím rozsvítila slabé světlo na nočním stolku a oči má otevřené, ale už nepláče. Zatímco spal, udála se s ní jakási definitivní proměna: všechny usazeniny těch dlouhých let, přisedlé u samého dna jejího věku, vypluly na hladinu, zvířeny trýzní žárlivosti, a Fermina Dazová rázem zestárla. Dojaly ho její nenadálé vrásky, povadlost jejích rtů, popel jejích vlasů a odvážil se jí říct, aby se pokusila usnout: bylo po druhé hodině ráno. Když promluvila, nepodívala se na něj, ale v hlase už neměla ani stopy po hněvu a zněl jí málem zkrotle.
"Mám právo vědět, kdo to je," řekla.
A tu jí všechno řekl, s pocitem, že ze sebe svaluje veškerou tíhu světa, přesvědčený, že jeho žena všechno ví a chce si jen ověřit podrobnosti. Jenomže takhle to samozřejmě nebylo, a tak se během jeho řeči znovu rozplakala, ale tentokrát neplakala nesmělými vzlyky jako zpočátku, nýbrž volnými slanými slzami, které jí tekly po tvářích, žhnuly jí na noční košili a propalovaly se jí do života, poněvadž neudělal, na co se srdcem na vlásku čekala, totiž to, že všechno popře, bude se zapřísahat vlastním životem, rozběsní se, co je to za hnusnou pomluvu, zařve, že sere na tuhle zparchantělou sebranku, která se bez sebemenšího ohledu nerozpakuje pošlapat cizí čest, a bude stát neochvějně na svém i tváří v tvář zdrcujícím důkazům své věrolomnosti: jako chlap. Když jí pak pověděl, že ještě to odpoledne byl u zpovědi, myslela, že vzteky oslepne. Od svých studií na lyceu žila v přesvědčení, že tomu, kdo nosí hábit, chybí jakákoli ctnost od Pánaboha. V tomhle tkvěl zásadní rozpor manželského souladu, ale oba se mu dokázali beze srážky vyhnout. Avšak to, že její manžel zpovědníkovi dovolil vměšovat se touto měrou do soukromí, které nebylo jen jeho, nýbrž i její, přesáhlo pro ni veškeré myslitelné meze.…
