6
2.37
Washington, D.C.
Část osobnosti Jona Smithe už byla zpátky v minulosti, v dobách služby v Bosně a tajné mise ve východním Německu ještě před pádem Berlínské zdi. Stíny, vzpomínky, nenaplněné sny, malá vítězství a věčný neklid. Bláhově si myslel, že to má všechno za sebou.
Zatímco dva neznámí vytáhli zbraně a blížili se k němu přes osvětlenou křižovatku, Smith popadl ležícího hrdlořeza za zápěstí a nadloktí. Než stačil muž zareagovat, Smith odborně škubl a zatáhl. Cítil, že šlachy a klouby dělají přesně to, co chtěl.
Muži prasklo v lokti. Zavřeštěl, škubl sebou, zesinal a zkřivil obličej bolestí. Upadl do bezvědomí a upustil pistoli na chodník. To vše se odehrálo během několika málo vteřin. Smith se trpce pousmál. Aspoň že ho nemusel zabít. Jediným pohybem shrábl zbraň, poklekl na jedno koleno, zamířil a vypálil. Vzduchem třeskl tlumený výstřel.
Jeden ze dvou mužů, kteří k němu běželi, padl obličejem k zemi a zkroutil se bolestí na studeném chodníku. Když se chytil za stehno, kam jej zasáhla Smithova kulka, druhý padl na břicho vedle něj. Zvedl hlavu - jako by byl na střelnici a Smith představoval pevný cíl. Velký omyl. Smith přesně věděl, co muž hodlá udělat. Bleskově uhnul a tlumený výstřel mu proletěl těsně kolem spánku.
Smith teď neměl na vybranou. Než muž stačil znovu vystřelit či sklopit hlavu, Smith vypálil podruhé. Kulka provrtala útočníkovi pravé oko a na jeho místě zanechala černý kráter, z nějž vytryskla krev. Zabiják padl obličejem k zemi a nehýbal se. Smith si byl jistý, že ho zabil.
Ucítil bušení ve spáncích. Vyskočil a ostražitě kráčel směrem k nim. Nechtěl toho člověka zabít a měl vztek, že se dostal do situace, kdy to musel udělat. Připadalo mu, že ve vzduchu visí další útok. Rychle se rozhlédl na oba konce ulice. Na žádné z verand se nerozsvítilo. Díky pozdní hodině a zbraním s tlumiči zůstala přestřelka v tajnosti.
Pak vytáhl pistoli značky Beretta z ochablé ruky muže, kterého střelil do oka. Pro pořádek zkontroloval, zda nejeví známky života. Ne, byl mrtvý. Smith cítil zhnusení a smutek. Potřásl hlavou a odstranil zbraně z dosahu obou raněných mužů. Zabiják se zlomeným loktem byl stále v bezvědomí, zatímco ten s prostřeleným stehnem ze sebe chrlil nadávky a šlehal po Smithovi nenávistnými pohledy.
Smith si ho však nevšímal. Spěchal zpátky ke svému triumphu. Právě v tom okamžiku se noc otřásla hlukem motoru velkého nákladního auta. Prudce se otočil. Ke křižovatce se blížil neoznačený bílý kamion se šesti koly. Zabijáci ho znovu nějak našli.
Ale jak?
V boji občas nastanou i chvíle, kdy je třeba vzít nohy na ramena. Smith pomyslel na Sophii a rozběhl se podél řady siluet viktoriánských domů. V nějakém dvoře zaštěkal osamělý pes, na což okamžitě odpovědělo jiné zaštěkání. Hlasy zvířat se brzy rozléhaly po celé čtvrti. Když utichly, Smith vklouzl to temného stínu dvoupatrového domu s věžičkami, kupolemi a širokou verandou. Byl nejméně sto metrů od křižovatky. Co nejvíc se přikrčil, ohlédl se a prozkoumával okolí. Vrýval si do paměti zaparkovaná auta a pak se soustředil na kamion, jenž zastavil. Z kabiny vyskočil menší zavalitý muž a sklonil se nad třemi raněnými. Smith ho nepoznával, ten kamion však ano.
Muž naléhavě zamával. Z kabiny vyskočili další dva a rozběhli se pro raněné útočníky. První muž zatím zvedl zadní sklápěcí dveře auta, z nichž okamžitě vyskákalo šest dalších zabijáků. Čekali, otáčeli hlavy a pročesávali zrakem tmu. I v mihotavém světle měsíce Smith viděl, že tvář tlouštíka, jenž vydával rozkazy, se leskne potem.
Dva raněné s mrtvolou naložili do auta, jež zastavilo na Smithově úrovni, a jeden z mužů jím rychle vyrazil směrem na sever. Pak odjelo i velké nákladní auto, jež zamířilo na jih k řece. Velitel mezitím rozeslal své muže ve dvojicích se zřejmým rozkazem: hledat Jona Smithe. I bez hlášení dvou kumpánů, kteří přežili, nejspíš všem brzy dojde, že Smith je víc než jen čtyřicetiletý usedlý vědec. Víc než podivín, jenž nosí vojenskou uniformu jen formálně a pros…
