22
Devereauxův plán na útěk se nezhroutil tak, jako varianty č.l až 4, ani se mu nevyhnul jako variantám č.5 a 6. Také neskončil ve vodopádu nadávek jako varianta č.7, prostě nezbylo, než ho odložit.
Najednou musel počítat se dvěma dalšími strážkyněmi, přičemž jedna z nich byla překvapením i pro MacKenzieho, ten se tím nijak netajil. Zmínil se o tom nenápadně, nemaje vůbec v úmyslu nechat si narušovat plány, a jak bylo jeho zvykem, rozhodl se obrátit nepříjemnost ve výhodu.
„Annie má problémy, doktore,“ prohlásil Jestřáb v Devereauxově pokoji. „Možná bys o tom mohl trošku zapřemýšlet a něco s tím udělat - až to budeme mít za sebou.“
„Všechny problémy jsou malicherné ve srovnání s…“
„Její ne. Víš, rodina Annie - celá její zatracená rodina strávila víc času ve vězení než na svobodě. Matka, otec, bratři - ona je jediná dcera - mají trestní rejstříky dlouhý jak hladovej tejden.“
„To jsem nevěděl. V databankách o tom není ani zmínka.“
Devereaux přestal být na okamžik ve střehu: tentokrát se ho MacKenzie nepokoušel podvést. V jindy rozzářených očích se objevil smutek. Mluví tedy pravdu, jenže v aktech o Anne skutečně nenašel nic, co by nasvědčovalo, že měla takovou minulost. Pokud se dobře pamatoval, psalo se tam, že pochází z učitelské rodiny z nějaké díry v Michiganu, kde její rodiče psali básně ve středověké francouzštině nebo tak něco. Teď už jsou po smrti.
„Aby taky byla,“ opáčil Jestřáb. „Všechno jsem to nechal změnit - kvůli armádě. A kvůli všem ostatním, hlavně kvůli ní. Pro to děvče to bylo něco hroznýho, něco, co ji pořád táhlo dolů.“ MacKenzie ztišil hlas, jako by ho ta slova bolela, ale neměl jinou možnost, než je vyslovit. „Annie byla děvka. Dostala se do toho, když dospívala. Šlapala chodník - nevěděla tehdy, co jinýho by mohla dělat. Neměla žádnej domov. Když zrovna nešlapala, chodila po knihovnách, prohlížela si tam časopisy a snila o tom, jaký by to bylo, žít jako slušnej člověk. Víš, ona se pořád snažila na sobě pracovat. I teď v jednom kuse čte. Je to strašně chytrá a dobrá holka - vždycky byla.“
Sam si vzpomněl na hotel Savoy, na Anne, jak leží v posteli s Ženami Jindřicha VIII. na klíně. A pak na slova, která pronesla ve dveřích, když se šla obléci, slova, která pro ni očividně mnoho znamenala. Devereaux pohlédl na Hawkinse a tiše mu je zopakoval: „Když se budeš moc snažit změnit vnějšek, pokazíš vnitřek. Prý jsi jí to říkal ty.“
MacKenzie se zatvářil zaraženě, zřejmě nezapomněl. „Měla potíže. Jak jsem povídal, je to strašně dobrá a chytrá holka a nevěděla o tom. Já to poznal hned. To by poznal každý.“
„Co má za problémy teď?“
„Ten zatracenej všivák, její manžel. Žije s ním už šest let a pomohla mu, aby se z plážovýho gigola stal majitelem restaurací. Ona mu ty hospody postavila a je na ně sakra pyšná! Navíc se jí takovej život líbí - má výhled na moře, kolem sebe příjemný lidi. Žije slušně a dokázala to sama.“
„No a?“
„No a on ji chce z toho vyštípat. Narazil si nějakou jinou buchtu a nemá zájem, aby se mu do toho Annie pletla. Klidnej, tichej rozvod - a pak táhni k čertu.“
„Ona se nechce rozvádět?“
„Na tom nezáleží. Jde o to, že nechce přijít o ty hospody! To je pro ni zásadní věc, Same - znamenají všechno, o co se v životě snažila.“
„On jí je přece nemůže jen tak sebrat. To je otázka majetkovýho vyrovnáni a v Kalifornii jsou na to jako rasi.“
„On taky. Zajel si do Detroitu a vyhrabal její trestní rejstřík.“
Sam se odmlčel. „Tak to už je problém,“ připustil po chvíli.
„Uděláš s tím něco?“
„Tady s tím toho moc udělat nemůžu. Budeme muset jít na konfrontaci, oko za oko, zub za zub. Musíme vyhrabat něco na něj.“ Devereaux luskl prsty - zázračný právník, který právě dospěl ke geniálnímu rozhodnutí. „Povím ti, jak na to. Pusť mě odtud. Poletím rovnou do Kalifornie, najmu v Los Angeles toho nejlepšího detektiva - jako v televizi - a toho všiváka dostanu!“
„To zní dobře, hochu,“ mlaskl Jestřáb. „Ten bojovnej duch se mi líbí - koukej, ať ti vydrží. Aspoň tak měsíc, dva.“
„Proč ne teď? Mo…
