8
Když se obří letadlo snášelo na letiště Kchaj Tchak, z přístavu Victoria stoupala mlha připomínající vrstvy průsvitných šátků. Ranní opar byl hustý a zvěstoval kolonii vlhký den. Dole na vodě se pohupovaly džunky a sampany vedle vzdálenějších nákladních lodí, bafajících trajektů a občasných námořních hlídek, které brázdily přístavištěm. Z letadla klesajícího ke kowloonskému letišti vypadaly husté řady mrakodrapů na ostrově Hongkong jako alabastroví obři. Čněly nad mlhami a odráželo se od nich první pronikavé světlo ranního slunka.
Webb sledoval výjev pod sebou očima člověka ve strašlivém stresu, pohlceného jakousi děsivě chladnou zvědavostí. Někde tam dole v kypícím lidském mraveništi se ukrývala Marie - to pro něj bylo nejdůležitější a zároveň nejmučivější. Jiná část jeho já připomínala vědce naplněného věcným zájmem. Jako by hleděl do zamlžené čočky mikroskopu a snažil se rozeznat, co mu oko a mozek dovolí. Známé i neznámé se spojilo v jeden celek a výsledkem byl zmatek a strach. Během sezení s Panovem ve Virginii si David zas a znovu pročítal stovky propagačních letáků a barevných brožur, které popisovaly všechna místa, kam vkročila noha mýtického Jasona Bournea. Bylo to nepřetržité a často bolestné sebezpytování. Hlavou mu probleskovaly povědomé útržky, mnohdy příliš krátké a matoucí, jindy však delší. V takových případech byly jeho náhlé vzpomínky až překvapivě přesné a příslušná místa dokázal popsat sám, bez pomoci katalogů cestovních kanceláří. Když se nyní díval dolů, věděl, že většinu z těch věcí kdysi znal, nedokázal je však konkrétně zařadit. Odvrátil tedy zrak a soustředil se na den, který měl před sebou.
Z Dullesova letiště poslal telegram do hotelu Regent v Kowloonu a objednal si pokoj na týden na jméno James Howard Cruett, které měl napsané v dokonalém pase od Kaktuse - v tom s modrýma očima. K tomu připsal: „Naše firma by měla mít rezervované apartmá šest set devadesát, pokud je volné. Den příjezdu je pevně stanovený, let nikoli.“
Věděl, že apartmá bude volné. Musel však zjistit, kdo to zařídil. Byl to první krůček k Marii. A předtím, potom či mezitím potřeboval nakoupit jisté věci - některé byly k maní snadno, jiné nikoli. I ty se ovšem daly sehnat. Byl v Hongkongu, v kolonii, v níž šlo o přežití a měla k tomu také patřičné nástroje. Hongkong byl navíc jediným civilizovaným místem na zemi, kde sice vzkvétají náboženství, ale jediným uznávaným božstvem jsou peníze - pro věřící i bezvěrče. Jak to kdysi řekla Marie: „Žádný jiný důvod k existenci nemá.“
Vlahé ráno bylo prosycené pachy hemžících se lidských davů. Ty vůně však nebyly nepříjemné. Zřízenci zuřivě stříkali obrubníky, takže z chodníků schnoucích na slunci stoupala pára a úzkými uličkami se linula vůně koření. Vycházela z vroucího oleje na vozících, kolem nichž se překřikovaly houfy lidí. Hluk se sčítal a tvořil sílící změť hlasů, vybízející k nákupu zboží, nebo aspoň ke smlouvání. Hongkong znamenal boj o přežití. Člověk musel usilovně dřít, jinak nepřežil. Učení Adama Smithe tady bylo už dávno překonané a přežité. O takovém světě se zakladateli klasické ekonomie ani nesnilo. Všechny jeho poučky zde byly postavené na hlavu. Bylo to šílenství. Zkrátka Hongkong.
David mávl na taxi. Věděl, že už to někdy udělal. Znal východ, k němuž zamířil po úmorné celní kontrole. Věděl, že zná ulice, jimiž ho řidič vezl - sice si je přímo nepamatoval, ale přesto je nějak znal. Uklidňovalo ho to, ale zároveň k smrti děsilo. Věděl všechno a nic. Připadal si jako loutka, která neví, kdo tahá za její provázky.
„Byl to omyl,“ řekl David úředníkovi za oválným mramorovým pultem uprostřed vestibulu hotelu Regent. „Nechci apartmá. Radši bych něco menšího, stačí mi jednolůžkový nebo dvoulůžkový pokoj.“
„Ale máte ho zamluvené, pane Cruette,“ odvětil zaskočený recepční a použil jméno z Webbova falešného pasu.
„Kdo ho zamluvil?“
Mladý Asiat se podíval na podpis na rezervaci vytištěné z počítače. „Schválil to zástupce ředitele pan Liang.“
„Tak to bych si asi měl p…
