Opilé banány (Petr Šabach)

Obávám se, že můj otčím nezačal zrovna nejlíp, když ho naposled pustili z protialkoholního. Doplatil totiž na hrubou neznalost prostředí obyčejný cukrárny, která se mu cestou připletla do cesty. Zůstal tenkrát zcela osamoceně a bezradně zírat na prodavačku, jež (sama mu prej připomínala kremroli s přišitejma ušima) na něj mrkala a s úsměvem téměř spikleneckým šeptala cosi o tom, že právě obdržela čerstvé doboše a kaliforňany. A on – odborník přes ty nejbizarnější alkoholické koktejly včetně Vídeňského taxikáře a Žižkovské brusle tam jen stál, nejistě se rozhlížel a zkoušel si při tom představit, jak asi takový doboš vypadá. „Já nevím…“ opakoval stále, „já nevím, dejte mi třeba támhleto…“ a máchl rukou směrem k broušeným miskám plným banánů. A protože mu to moc chutnalo, dal si to ještě jednou a pak ještě několikrát a nakonec se v tý cukrárně sesul přímo pod stolek s mramorovou deskou a zůstal tam ležet až do příjezdu policie, který vyděšená kremrole hlásila, že „pán měl desetkrát opilé banány, ačkoli ona mu doporučovala čerstvé kaliforňany a také doboše“. Policajti byli asi v dobrým rozmaru a odvezli blábolícího otčíma domů, ale ne přímo domů, jen před barák.

„Ty vole!“ hvízdnul můj kámoš Břečka, když ho pozoroval, jak se válí na chodníku. „Jestli takhle vypadá po léčení, tak mi řekni, jak vypadal, před ním…?“