Kohoutek kokrhal i v neděli, protože kohoutci makaj furt, ale kdyby mě to ráno nevzbudil on, vzbudil by mě stejně sochař Fábera. Poznal sem jeho přiopilej hlas přes dveře, stejně tak jasně jako mírně blábolivej Béďův baryton. Nemusel sem ani vstávat, abych si domyslel, že spolu propařili celou noc.
„Di do hajzlu!“ opakoval pořád Béďa. „Ty už si v září šedesátvosum sekal jednoho Lenina za druhým, protože si věděl, že po něm za chvíli začne bejt sháňka! Co ty seš zač?! Kurva seš, nic víc…!“
„Helejse…“ slyšel sem Fáberu, „tohle je dovopravdy velkej kšeft. Nebuď blbej! To tady chceš jenom chlastat a nadávat na bolševiky?“
„Nemůžem to vyhrát! Tam sou jiný střelci…“ protestoval otčím.
„Vo to se nestarej!“ radil mu Fábera. „Máme svý želízko v ohni. Heleď se, Bedřichu! Nejlepší na hlavy seš tady ty! Vostatní zařídím já. A představ si ty prachy! Moře peněz! Moře, Bedřichu…!“
„Rybalko, Rybalko…“ opovržlivě opakoval otčím. „Čím se budu, do prdele, v pekle hájit, když budu dělat takovýhle svinstva…“
„Můžeš se hájit tím, že byl krásně plešatej! Dyť tím odpadá spousta práce. Normálně mu zmastíš lebeň jako kuličku a uděláš ho bez čepice, bez všech serepetiček. Dyť je to kšeft jak víno!“ hučel do něj Fábera a dodal: „Na mě se můžeš stoprocentně spolehnout, Bedřichu!„“ což mně od člověka, kterej si jednou sám sobě přišel naproti, připadalo obzvlášť zábavný. On byl totiž jednou sochař Fábera v Karlovejch Varech, a když se rozhod, že se konečně po tejdnu vrátí, tak poslal svý ženě telegram: Prijedu v nedeli vecer. Stop. Rudolf. Jenže v pátek se v těch lázních potkal s nějakým kámošem z Prahy, kterej mu slíbil, že ho odveze zpátky autem už v sobotu. No tak to šli hned oslavit a Fábera se probral až v neděli doma, když mu pošťák strkal k podpisu ten telegram. „Rudolf???“ divil se tenkrát Fábera. „Kterej Rudolf? Kterej Rudolf přijede v neděli večer?!“ A pak seděl, dával se dohromady pivem a usilovně si lámal hlavu s tím, kterej Rudolf to může bejt, až došel k tomu, že jedinej, kdo přichází v úvahu, je strejda Rudolf z Nučic. Tak se večer otráveně oblík a šel čekat na nádraží, a jak tam tak chodil sem a tam po perónu a ucucával rum, tak najednou zaslech hlášení, že přijede vlak z Karlovejch Varů, a teprve v tom momentě mu to došlo a used na lavičku a rozbrečel se jako děcko, protože on to neměl z geniality, jako když Goethe potkal sám sebe. On to měl z pití.
Rád sice v hovoru používal výrazy jako „můj neprochlastatelný substrát“, ale tomu se okolí jen shovívavě usmívalo, protože okolí vědělo svý. Takže když řek Fábera to „na mě se můžeš stoprocentně spolehnout, Bedřichu!“, tak sem se zasmál nahlas. No a pak sem trochu zvážněl, protože sem si říkal, proč si vlastně komplikuju život nějakou cestou k moři, když přece můžu bejt v relativní pohodě doma, a co to teda vlastně dělám za blbost. A taky sem přemejšlel o tom, jak sem šel včera parkem a zaslech sem nějakou starou paní, jak brečí na lavičce a pořád opakuje: „Panebože, já sem tak blbá!“ Úplně mi to v tu chvíli vzalo dech. Naprosto mě to složilo, protože tohle sou situace, se kterejma si vůbec nevím rady. Kdyby mi to nebylo hloupý, tak si k ní snad sednu a řeknu: „Co to, paní, povídáte? To vám doopravdy život tak ublížil? Povíte mi, co se vám stálo? Já to potřebuju vědět…“ Jenže to já neudělal, ani sem se za ní neotočil. „Panebože, já sem tak blbej!“ Jestlipak i já skončím jednou s tímhle konstatováním? Zhroucenej v parku na lavičce, v ruce pohlednici od Břečky, jak se rozesmátej houpe někde na palmě, a budu výt jako kojot: „Panebože, já sem tak blbej!“ Anebo teda k tomu moři vyrazíme a já tu větu pak zvolám v nějakým rumunským kriminálu. Vyberte si ze dvou průserů. Není to lehký. Vykouk sem z okna a pozoroval malýho Aleše, jak za sebou táhne na provázku kus dřeva, do kterýho zatlouk hřebík s nějakým cárem papíru jako s plachtou nebo co, a říkal sem si: „Tohle by mohlo bejt znamení… Taky ho to žene někam dál. Nejseš v tom, hochu, sám…“
No a když sem pak přišel do kuchyně, tak Fábera…
