„Podívej se,“ zamyslel se Ptáčník, „na světě prakticky neexistuje nic, co bych neuřídil, ale je fakt, že každá kára má svý mouchy a ty se musej vychytat, rozumíš?!“
„No, dyť na to právě dem, nebo snad ne?“
„Ty mi nerozumíš!“ úpěl Ptáčník. „Já si potřebuju takový auto trochu vočíhnout, než se s ním někam vydám, to není jen tak, vlízt v noci do cizího auťáku a jet!“
„Jestli seš posranej, tak to řekni rovnou!“ ušklíb se Břečka a Jirka Ptáčník sklapnul a od tý doby až do soudního procesu prakticky už jen uraženě mlčel, jenže to bysme asi mlčeli všichni, kdybysme tenkrát tu krásnou vlahou noc plnou těžkejch vůní letních silic tušili, do jakýho se ženeme průseru.
Nejdřív musel Honza Břečka pro klíče, a tak byl nucenej podstoupit tu scénku s polibkem na dobrou noc, a já si jenom říkal, že docent Břečka už musí bejt vážně senilní, když mu není najednou divný, jak se jeho syn po letech těžký ignorance povahově změnil. Ptáčník, Víťa a já sme stáli schovaný ve stínu u popelnic. Víta ukazoval na hodinky, jako že je hrozně pozdě a že by potřeboval jít brzo domů, nebo že bude mít malér, a dělal zoufalý „Hů, hů!“, tak sem mu vysvětloval, že to bysme potřebovali taky, ale když už sme si tuhle kravinu jednou vymysleli, tak bysme ji taky měli dotáhnout do konce, a že je nutný, aby se Jirka Ptáčník seznámil s vozem, protože pravá cesta k moři se fofrem blíží. Víťa stál a pokyvoval, jako že rozumí, ale zároveň s ní vrtěl, jako že ale ne moc, jenže v týhle situaci sme byli všichni. Za nějakou chvilku se Břečka vynořil ve dveřích a syknul na nás. Některý věci, který se tu noc odehrály, mám trošku popletený, ale některý si zase pamatuju kupodivu dost přesně, i když nejsou zas tak důležitý, jako například to, jak se v Břečkovejch prstech zaleskly klíčky od auta. Jen tak prudce se blejskly v měsíčním svitu, nic víc to nebylo než tenhle moment, a přece se mi vryl do paměti asi napořád. Nasoukali sme se do Populára a Honza vysvětloval hlasitým šepotem Ptáčníkovi, co má dělat. Já sem seděl s Víťou vzádu. Je třeba říct, že rozjezd byl plynulej a na to, že Jirka tohle auto nikdy neřídil, si počínal naprosto skvěle. Žádný Břečkovy přískoky smrti se nekonaly. Sotva sme se dostali na volnou silnici, tak to Ptáčník vohulil, jak to šlo.
„To je vono!“ liboval si Honza vedle něj. „Vosol to! Plnej knedlík!“ vykřikoval a za chvíli sme se k němu připojili s tím voláním i my, jasně že kromě Víti, kterej se jen zeširoka usmíval a plácal se do stehen. Břečka navrhnul, abysme to vzali směrem k letišti a pak že se uvidí. Je fakt, že sme na silnici nebyli ani zdaleka nejrychlejší a ostatní auta nás s takovým tím ponižujícím „Bzzzm!“ předjížděly každou chvilenku, ale nám to bylo srdečně jedno, my sme jeli a v rámci svejch možností sme jeli, co to dalo. Seděl sem a nechal si otevřeným okýnkem cuchat vlasy. Jen tak sem blaženě dřepěl, užíval si, jak mi vítr šlehá do obličeje, a říkal si: „A co nám, do pytle, chybí? Ženeme se nocí jako banda divokejch desperádů a je úplně jedno kam. Co si pořád lámat hlavu s tím, jak věci dopadnou?“
„Ptáčníku, seš fakt dobrej!“ křičel Břečka vepředu a Ptáčník jen pokyvoval hlavou, jako že ví, že je dobrej.
„Takže, hoši…“ otočil se na nás, „už si pomalu hledejte doma plavky a opalovací krémy, protože já už to vidím jasně před sebou!“ I já sem to najednou uviděl jasně před sebou. Zahlíd sem Béďu, jak sedí potmě ve sklepě a říká: „Nechtěl sem vidět, kolik mi v tý flašce zbejvá…“
Hnali sme se jako uragán směrem k letišti a jednou nebo dvakrát se nám podařila fantastická věc, totiž to, že sme předjeli jiný auto, a to sme doslova ržáli radostí, ukazovali sme na řidiče vztyčený prostředníčky, pěkně vystrčený z okýnka, a dělali sme příšerně posměšný ksichty, protože není na silnici větší blbeček než ten, kterýho ste právě předjeli.
„Uďáli sme to za půl hoďky!“ mnul si Břečka ruce, když sme zastavili před letištní budovou. „To je fantastický, co de z tý káry vymáčknout!“ Vylezli sme ven a pár minut se jen tak procházeli kolem a s…
