Opilé banány (Petr Šabach)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Moje matka to nemá s Bedřichem lehký. Bedřich je můj otčím, je to sochař a pěknej zpiťar. Čítankovej… „Co hodláš, Bedřichu, dělat s tím tvým pitím?!“ povídá mu nedávno matka nešťastně, a víte, co on na to? „No já nevím… nějaký prachy eště mám, ale musela bys pro to skočit sama,“ řek, aniž by se otočil od hlavy, co měl na točně před sebou. Matka to s ním nemá lehký. Můj pravej táta to na rozdíl od něj dotáh dost vysoko, protože je to zvíře. Jezdí po světě a zná spoustu slavnejch lidí. Matka je architektka a o mým otci moc nemluví. Ale já vím, co se mezi nima stalo. Otec si našel mladší. Už před spoustou let. Nejmíň před šesti sedmi rokama. A Bedřich s náma žije pět let. To vím přesně, protože mi bylo jedenáct, když sem ho poprvé spatřil. „Říkej mi Béďó!“ Tak mu tak říkám. „Tykej mi!“ Tak mu tykám. Můj otec taky pil, protože „musel žít společensky“, jak s trpkým úsměvem vzpomínala matka, ale kam se hrabal na Béďu, kterej z vopice prakticky nevylez. Občas zkoušel nepít, ale vydržel to zpravidla jen několik dní, maximálně tejdnů, a spad do toho znova. Dřív byl prej „slibnej“ a absolutní jednička na „hlavy“, jak sem se doslech od matky, která tvrdila, že mu spousta lidí předpovídala velkou budoucnost, ale dopadlo to krapánek jinak, protože Béďa se politicky neangažoval, jelikož nenáviděl komunisty, a čím víc je nenáviděl, tím víc chlastal, a aby na ten chlast měl, tak musel dělat strašidelný věci. Celej byt sme měli v době, o který mluvím, plnej prasátek pro štěstí, protože v těch časech se dal dohromady eště s jedním zpiťarem, sochařem Fáberou, kterej na ty prasátka sehnal formu a Béďa je pak dodělával. Všude, kam ste u nás v bytě dohlídli, stály krabice s těma růžovejma lesklejma potvorama. Nevím, jak jinejm, ale otčímovi ani Fáberovi moc štěstí nepřinesly. Fáberu moje matka nesnášela tak, že jakmile se u nás objevil, oblíkla se do vycházkovýho a šla. Byl to takovej uchrchlanej malej človíček s knírkem zažloutlým od nikotinu, kterej si myslel, že je mimořádně vtipnej, když pronášel to svoje: „Nevadilo by vám, madam, kdybych se tu na chvíli apendixoval?“ Já ho měl celkem rád. Líbily se mi jeho roztěkaný a bystrý oči. Když se se mnou loučíval, neopomenul zpravidla říct: „Život je boj – tak ahoj!“, čemuž sem se možná poprvé i usmál, ale pozdějc už ne. Béďa mi jednou vypravoval, jak přišel kdysi Fábera domů a chtěl bejt hrozně nenápadnej a potichu, aby nevzbudil svou ženu, protože to bylo eště v době, kdy s ní žil, respektive před tím, než ho definitivně vyhodila. Opatrně si odemknul, jenže hned u botníku se zamotal a padnul prdelí přímo na podlahu. Nic strašnýho by se asi nedělo, nemít v zadní kapse u kalhot placatku rumu, která se tím pádem rozbila a pořezala ho tak, že zakrvácel nejen kalhoty, ale i linoleum. Všechno pečlivě uklidil, zadek si zalepil a šel si lehnout. „Jenže ráno,“ smál se Béďa, když to vypravoval, „ho žena budila s křikem: ,Tos byl včera tak vožralej?!‘ Jak to?! Co to?! říkal si sochař Fábera. Dyť sem všechno uklidil…! ,Jak to myslíš – ožralý?‘ bránil se. ,A kdo přilepil ten kříž z leukoplasti na zrcadlo?‘ volala jeho žena,“ a v tomhle bodě vyprávění se Béďa smál, až se rozesmála i máma. A to je co říct. Máma se jmenuje Jana…

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023