Ve výzkumným ústavu zakokrhal kohout. Tenhle zvuk mě budí každý ráno. Každý ráno mě vítá do novýho dne pták, kterýho jsem nikdy nezahlíd ani koutkem oka, opeřenec drženej v zajetí kvůli nějakejm pokusům. Představuju si toho kohouta napojenýho na všelijaký trubičky, možná že už je to jen mozeček s hřebínkem a zobákem a všechno to plave na hladině speciálního roztoku. A nad tím stojí šílenej vědec a bádá, proč každý ráno tenhle opeřenec kokrhá. Břečka, jehož matka tam dělá, tvrdí, že ve výzkumáku všichni šíleně chlastaj („kromě mý mámy,“ říká) a vyráběj si sami kořalky, protože maj k dispozici kvanta lihu. Vyprávěl nám, že jednou tam pařili celou noc a podařilo se jim přijít na něco, o co se pokoušeli dobrejch deset let, a sice na nějakou senzační směs, která by jim vynesla Nobelovu cenu, ale ráno si nikdo z nich nemoh ani zaboha vzpomenout, co všechno do toho zázračnýho sajrajtu namíchali – tak byli ožralí. Takže to prej zkoušej čas od času znovu (myslím udělat nějakej ten mejdan) a modlej se, aby to vyšlo, ale nějak se jim zatím nedaří.
Vždycky, když tenhle kohout zakokrhá, tak si říkám: „Eště tě, mrcho, nesežrali, eště z tebe neudělali vývar, eště to máš dobrý…,“ a myslím tím jeho i sebe. Hned se mi lip vstává, protože sem rád, že věci a všechno živý je na svejch místech a že kohout je v mým světě stále přítomen. Než odejdu do školy, zkusím u snídaně jen tak prohodit, že naše třídní zemřela a že máme tím pádem volno, ale nikdo mi to nevěří. Mně to prostě nedá to nevyzkoušet. Já jen sonduju, kam až můžu. A když mi to nevyjde – taky dobře. Fajn. Zapomenem na to. Je teda fakt, že já dost lžu. A když o tom tak někdy přemejšlím a říkám si: „Proč to, proboha, děláš?„“ nedokážu přijít na žádný rozumný vysvětlení. Kdybych lhal tak jako většina lidí, to znamená spíš svátečně a jen v situacích, kdy potřebujete něco zatlouct, tak to pochopím, ale já lžu nejspíš proto, že mě to baví. To jenom pro pořádek.
Chodím kolem výzkumáku každý ráno do školy a vždycky se zastavím před jeho vysokým železným plotem a koukám, jestli neuvidím páva, kterej se tu občas prochází po zahradě. Věřím na to, že když ho tam zahlídnu, tak budu mít celej den kliku. Párkrát – no říct „párkrát“, tak to dost kecám – sem ho tam několik dní neviděl a byl sem z toho tak nervózní, že pro změnu nezahlídli ve škole mě. Takže se vám tímhletím představuju jakožto největší záškolák, kterýho ste v životě mohli potkat. Třídní mi často tvrdí, že „sedím na sudu s dynamitem“. Řekli byste, že je to možný? Ale je. Všechno je možný. My sme ty poslední, na kterejch záleží, jakou dostanou známku. To nechte na těch druhejch a vůbec si s tím nelámejte hlavu. Já sem totiž zjistil, že většinou vyjdou věci úplně nastejno – ať už to nějak příšerně prožíváte, nebo se poflakujete s rukama v kapsách – je to někde mimo. Příklad? Tuhle se přihlásil Tomáš, což je spolužák: „Já bych si rád opravil známku z matematiky, prosím!“ Takže si ji opravil, ale na čtverku, na čtverku si polepšil. „Co ses do toho sral?!“ povídal sem mu. „Tobě, ty vole, byla trojka málo?“ Tomáš se neučí špatně, ale spoustu věcí prostě nechápe.
„Kykyryký!!!“ udělal by kohout. „Tohle je tlustá a chytrá knížka!“ doporučovala nám nedávno třídní. A já řek: „Všechno, co je tlustý, nemusí bejt chytrý…“ Teď byste se měli zasmát, ale vy samozřejmě nemůžete znát naši třídní. Ten fór byl totiž míněnej jako narážka na jejích dobrejch sto padesát kilo. Když se všichni ve třídě utišili, tak slyším, jak povídá: „Neber to jako nějakou moji pomstu, ale pojď k tabuli… stejně jsem měla v plánu tě vyzkoušet.“ A dostal sem větnej rozbor a byl sem v pytli. A pak se rozhodla mě mučit tak, že sem musel před celou třídou napsat dopis rodičům. Chápete to?! Chodila sem a tam a diktovala a já měl psát: „Milá maminko! Milý tatínku! (začínalo to jako pozdrav z pionýrskýho tábora) Navštivte, prosím, moji třídní profesorku, ble, ble, ble, ohledně mého prospěchu, ble, ble…“ A tak abych si to trochu zpestřil – sem to mírně upravil. „Hotovo?!“ vytrh…
