Soud s Jirkou Ptáčníkem se konal děsně brzo. Šlo to tak rychle, že sme ani nestačili pořádně zpanikařit. Pamatuju, si to všechno poměrně přesně.
Já sám sem byl u soudu poprvé a můžu vám říct, že architekt, kterej tuhle budovu navrh, se na tom všem pěkně vyřádil. Tenhle chlapík musel bejt děsnej saďour, protože nikoho jinýho by nemohlo napadnout umístit kliky na dveřích tak vysoko, že ste si museli pomalu stoupnout na špičky, když ste chtěli otevřít hlavní vchod. A teprve potom přišlo to hlavní. Bezútěšný, šedivý chodby s oprejskanejma lavicema, na kterejch ste byli – po chviličce posezení – ochotný se přiznat prakticky ke všemu. Nad náma u stropu vrčely zářivky, který jako by nám sdělovaly: „My sme tady jenom kvůli tomu, aby se vaše ksichty ukázaly v tom pravým světle, grázlové…“
Jirka Ptáčník chodil chodbou sem a tam, kouřil jednu za druhou a čekal, kdy si ho zavolaj dovnitř. Měl na sobě šaty z tanečních, který už mu byly o hezkejch pár čísel menší, než by potřeboval, a já sem si při pohledu na něj říkal: „To je špatný! To je moc špatný!, přijít k soudu takhle voháknutej. To si přímo koleduje o trest…“ A zrovna když si roztřeseně zapaloval další cigáro, tak se otevřely dveře a taková hrozná ženská doslova zatroubila: „Pan Jiří Ptáčník!!!“ Já nevím, kde tyhle typy berou, ale podobný ženský potkáte jen na úřadech, kde není žádná legrace. Zpravidla se menujou „Vyřizuje Bečvářová“ nebo „Vyřizuje Fialová“ a sou podepsaný prakticky na každým důležitým lejstru vašeho života. Nechtěl bych se sázet, ale sem přesvědčenej na takovejch devadesát procent o tom, že až jednou někdo ponese mý pohřební šaty na prosekturu, vyřídí to tam s ním jedna z těchhle dvou.
Kromě nás tu bylo eště pár lidí z baráku a k mýmu překvapení i samotnej docent Břečka, a když sme tam všichni napochodovali, byli sme s klukama rádi, že si vůbec sedneme, nebo teda aspoň já, protože sem cejtil, jak se mi hrozně třesou nohy. Soudce, kterej přišel, byl velkej a hřmotnej chlap s nesmírně otráveným výrazem. Podíval sem se na Břečku a všim sem si, jak mu párkrát zaškubala huba, ale mezi mnou a jím zacláněl Víťa, tak že sem se ho nemoh zeptat, co mu je. Soudce vrhnul do síně krátkej supí pohled a pak se štrachal ňákou chvilku v lejstrech před sebou. Jirka Ptáčník seděl se sklopenou hlavou v přední lavici a upřeně zíral na svý polobotky. Před ním stála malá půlkruhová ohrádka. Kromě soudce tu byli eště nějaký dva chlapi a ta ženská, co nás zavolala dovnitř. Pak si předseda odkašlal a spustil. Řek nu vám – divná řeč, tahle soudcovština. Samý „požil“ a zase „požil“, žádný teplý slovíčko. Proč hned nějaký „požil“? Já vám povím proč: Protože kdyby se tyhle věci říkaly normálně, tak taky budou normálně znít. Musíte si proto vymyslet nějakej umělej, odpornej jazyk, aby z vás ostatní dostali strach, myslím strach z toho, čeho ste se dopustili. Kdyby soudce říkal místo toho „požil“ „A pak jste si dal pivečko, že, pane…?“, tak se má celá věc okamžitě jinak. Kdo si někdy nedal pivečko? No jó, dal, to je jasný. Ale kdo ho „požil“? Jenom zrůda! Tak to je.
Celej ten proslov trval skoro dýl než událost, o který tam mluvil. Soudce říkal, že sice ví, jak to bylo, tedy to, že Jirka auto přímo neukrad, ale i když si ho jen pučil, řídil pod vlivem alkoholu a k tomu všemu eště vez tři nezletilý osoby. Pak se rozhovořil o alkoholismu vůbec a všem nám připadalo, že je čím dál tím nasranější. Jirka Ptáčník měl pořád tu sklopenou hlavu a úplně se zhroutil sám do sebe, a kdyby se občas nezavrtěl, tak bych řek, že je mrtvej. „Vyřizuje“ to tam zapisovala na stroji a psala děsně rychle a to její rachocení a „čink!“ a zase rachocení znělo skoro hrůzostrašně. Soudce si nechával záležet na tom, aby každýmu bylo jasný, jakej je Ptáčník lotr a opilec, a v nějakejch starejch záznamech vyhrabal, že Jirka už měl kdysi průšvih kvůli pití i v práci, a několikrát opakoval výraz „hrubé porušení pracovní kázně“. A jako by se tomu parchantovi v taláru zdálo, že se Ptáčník tváří tak nějak málo provinile,…
