Kluci nedokážou mít nějaké tajemství
Když jsme byli hotovi s jednocením řepy, netrvalo dlouho a začali jsme svážet seno.
„Letos mi děti nesmějí na seník, protože by tam zdupaly seno,“ řekl tatínek. Tohle říká každý rok, ale nikdo nevěří, že to myslí vážně.
Jezdili jsme celý den se žebřiňáky a skákali jsme do sena na patře v seníku. Lasse chtěl, abychom spolu závodili, kdo dokáže skočit nejvýš. Shora dolů, ne zdola nahoru, to se rozumí. Lezli jsme v seníku po trámech až nahoře u stropu a skákali jsme dolů do sena. Panečku, to to lechtalo v žaludku!
Lasse říkal, že ten, kdo závod vyhraje, dostane cenu. Velké lízátko. Koupil je ten den, co byl dole ve Storbynu mamince pro kvasnice. A tak jsme skákali a závodili a závodili a skákali, ale nakonec vyšplhal Lasse co mohl nejvýš a skočil dolů do malinké hromádečky sena, jen to žuchlo, a dlouhou chvíli ležel a nemohl se ani pohnout. Potom nám říkal, že si dočista myslel, že mu srdce spadlo do žaludku a že je tam bude muset mít celý život. Nikdo jiný se neodvážil ten skok po něm opakovat, a tak Lasse strčil lízátko do pusy a řekl:
„Předává se Lassovi za odvážné výkony na seníku!“
Jednoho dne jsme Britta a Anna a já svážely seno s čeledínem z Norrgaerdenu, a u palouku, odkud jsme to seno sváželi, jsme objevily jahodiště. Rostlo tam tolik jahod, že jsem jich nikdy tolik pohromadě neviděla. Ujednaly jsme si, že nikdy, ale opravdu nikdy o tom jahodišti neřekneme klukům ani nikomu jinému. Jahody jsme vysbíraly a navlékly jsme je na stébla trávy a bylo jich třináct plných stébel. Večer jsme je snědly s cukrem a smetanou, ale když chtěli vědět, kde jsme ty jahody nasbíraly, řekly jsme jim:
„To neřekneme za nic na světě, protože to je tajemství!“
Pak jsme Britta a Anna a já celé dny běhaly a hledaly nová jahodiště a nebavilo nás být na seníku. Ale kluci tam byli a my jsme nedovedly pochopit, že je to už nakonec jednou neomrzí.
Jednoho dne jsme našly moc a moc jahod a řekly jsme klukům, že už máme sedm jahodišť, která nikdy neprozradíme, protože je to tajemství. Tu řekl Olle:
„Haha, to bude asi pěkně ubohý tajemství proti tomu našemu!“
„A co vy máte za tajemství?“ zeptala se Britta.
„Neříkej to, Lasse,“ řekl Olle. Ale Lasse řekl:
„A proč ne? Ať si holky poslechnou, že naše tajemství není tak hloupý jako jejich.“
„A co je to tedy?“ ptaly jsme se.
„Jestli teda chcete něco vědět, tak jsme udělali na patře v seně devět jeskyní,“ řekl Lasse.
„Ale neřeknem, kde,“ řekl Bosse a skákal po jedné noze.
„Však my je stejně brzo najdeme,“ řekly jsme a hned jsme utíkaly na seník, abychom je hledaly. Hledaly jsme celý ten den a ještě druhý den, ale žádné jeskyně jsme nenašly. Kluci byli hrozně důležití a Lasse řekl:
„Nenajdete je nikdy! Jednak to nejde, najít je bez mapy, a za druhý nenajdete mapu, kde jsou zakreslený!“
„Jaká je to mapa?“ ptaly jsme se.
„Mapa, co jsme si sami udělali,“ řekl Lasse. „Ale tu jsme skovali.“
A tak jsme tedy Britta a Anna a já začaly hledat mapu.
Myslely jsme si, že bude určitě někde v Mellangardenu, protože Lasse by se nedal přemluvit, aby ji schovali někam jinam. Celé hodiny jsme hledaly v Lassově a Bossově pokoji, v jejich postelích a v jejich zásuvkách i v šatníku a všude. A řekly jsme Lassovi:
„Aspoň bys nám mohl říct, jestli to je pták, ryba nebo něco mezi tím.“
To je, jako když se hraje na „schovaný klíč“.
A tu se začali Lasse a Bosse a Olle strašně smát a Lasse řekl:
„Je to pták! Na mou duši, je to pták!“
A pak na sebe mrkali a vypadali lišácky. Hledaly jsme nahoře ve visací lampě a koukly jsme se, jestli není nějaká mapa zastrčená za tapetou u stropu, protože to přece muselo být někde nahoře, když to byl „pták“. Ale Lasse řekl:
„Uděláte líp, když se vzdáte, protože stejně nikdy žádnou mapu nenajdete.“
Tak už jsme se pak o to nestaraly. Ale druhý den jsem se chtěla zeptat Olla, jestli by mi nepůjčil „Tisíc a jednu noc“, protože venku pršelo a já chtěla zůstat doma a číst si. Lasse a Bosse byli někde venku a já jsem šla do jejich pokoje, ab…
