Jistý kanadský biolog si povšiml, že lidé, kteří neplešatí, mají v kožní tkáni tutéž nukleinovou sloučeninu jako rovněž neplešatící ploskonosé opice. Tato substance, které se začalo říkat „opičí hormon“, se ukázala účinná v boji proti plešatění. V Evropě začala hormonovou mast vyrábět před třemi lety švýcarská firma podle Pfizerovy americké licence.
Švýcaři složení tohoto preparátu určitým způsobem změnili, ten jejich byl účinnější, ale současně citlivější na teplo, v němž se rychle rozkládal.
Při opalování pokožky mění hormon chemické složení a může se pod vlivem ritalinu proměnit v preparát X doktora Dunanta, psychický depresor, ale vyvolá otravu jedině tehdy, užívá-li se ve velkých dávkách. Ritalin je obsažen v krvi osob, které ho užívají, kdežto hormon se aplikuje zevně jako mast, obsahuje však příměs hialuronidazu, který usnadňuje pronikání léku kůží do krevního oběhu. Ale k tomu, aby došlo k otravě s psychickým efektem, muselo by se vtírat do kůže aspoň 200 gramů masti denně a současně užívat dávky ritalinu větší než maximální.
Katalyzátorem, který miliónkrát znásobuje působení depresoru, jsou však sloučeniny kyanů se sírou – sulfokyanidy. Tři písmena, chemické znaky CNS, to je klíč k té záhadě. Nepatrné množství kyanidů je obsaženo v hořkých mandlích. Propůjčují jim charakteristickou palčivou hořkost. V několika neapolských cukrárnách, kde se pražily mandle v griliáši, si nevěděli rady se šváby. Jako odhmyzovače používali preparátu, který obsahoval síru. Mizivé množství síry se dostávalo do emulze, v níž se mandle máčely, než šly do pece. Nepřinášelo to žádný efekt, dokud byla teplota pece nízká. Teprve při překročení teploty karamelizace cukru se kyanidy z mandlí slučovaly se sírou v sulfokyanid. Ale ani sulfokyanid, dostane-li se do organismu sám, není ještě účinným katalyzátorem činitele X. V roztoku reagujících látek musí být volné sírové ionty. Takové ionty v podobě síranů a siřičitanů pocházely z léčivých koupelí. Proto tedy zahynul ten, kdo měl hormonovou mast, používal ritalin, bral sírové koupele, a pochutnával si na neapolských mandlích v griliáši. Sulfokyanidy katalyzovaly reakci v tak nepatrném množství, že se daly objevit jedině chromatograficky. Podmínkou bezděčné snahy po sebezničení byla mlsnota. Kdo nemohl jíst sladkosti jako například diabetik, anebo je neměl rád, vyvázl zdráv. Švýcarská varianta masti se prodávala v celé Evropě asi dva roky – dříve jaksi nebyly žádné případy zaznamenány. V Americe se taky nikomu nic nestalo, protože na tamějším trhu měl výhradní práva Pfizer a jeho hormon se mimo chladničku nerozkládal tak snadno jako evropský. Ženy neužívaly masti určené pro muže, proto mezi nimi žádné oběti nebyly.
Nešťastný Proque vlezl do pasti jinak. Neplešatěl, nepotřeboval tedy hormon, nechodil na pláž, nebral sírové koupele, ale ionty síry se mu dostaly do krve, když v temné komoře vdechoval páry sirnatých vývojek, ritalin používal proti ospalosti a sloučeninu X mu přinesl doktor Dunant, když si rozbil brýle. Učený a trpělivý doktor Dunant, který rozetřel a prozkoumal každou nitku, každé zrnéčko prachu z Proquova krámku, když si vzal vzorky i z lepenky přepážky a brusného prachu, netušil, že tajemná substance, kterou hledá, spočívá čtyři metry nad jeho hlavou v podobě sáčku s mandlemi v griliáši, jenž ležel v zásuvce starého prádelníku.
Mandle, které byly spolu s mými poznámkami nalezeny na stole, otevřely Barthovým chemikům oči – a tak našli chybějící článek řetězu.
Je tu jeden anekdotický detail, možná nepodstatný, ale dost komický. Už ve Státech mi řekl jeden známý chemik, že sírový květ, který mi malý Petříček nasypal do postele, nemohl při otravě sehrát žádnou roli, protože síra v pevném stavu, sublimací proměněná v prášek, není rozpustná. Tento chemik vytvořil ad hoc tuto hypotézu: malé množství sírových iontů v mé krvi pocházelo ze sířeného vína. Jak už to ve Francii bývá, pil jsem je ke každému obědu u Barthových, protože nikde jinde jsem nejídal, a chemici z CNRS tu…
