IV
„Konečně jste se uráčil dostavit!“ uvítal mě mladistvý hlas. Za mahagonovým psacím stolem vstal důstojník v košili s čupřinou jako z konopí. Ze šuplíku vyňal malý kartáč.
„Otřel jste se o stěnu.“
Během čištění mého rukávu vysvětloval:
„Čekal jsem vás už včera. Doufám, že jste strávil noc bez problémů. Služba mi dnes nedovolovala odejít, ale byl jsem tomu docela rád, protože jsem tak měl jistotu, že se nemineme - okamžik, tady je ještě trošku vápna - ale už jsem do vašeho případu zasvěcen tak, že vás beru jako starého známého, třebaže jsme se vlastně ještě neviděli. Jsem Erms, jak ostatně už víte…“
„Ano, vím…,“ řekl jsem, „a netrapte se, majore, je to zbytečné. Máte pro mě instrukci?“
„Pochopitelně, nač bych tu jinak byl? Kávu?“
„Dal bych si.“
Přisunul mi šálek, schoval kartáč do šuplíku a usedl. Stále se usmíval; vypadal jako sympatický blonďák, třebaže při bližším pohledu jsem odhalil kolem jeho očí vrásky - ovšem vrásky smíchu. Zuby měl jako štěně.
„Tak do díla, vážený, do díla. Kdepak mám tu instrukci…“
„Jenom neříkejte, že musíte pro ni jít,“ poznamenal jsem s úšklebkem. Rozesmál se tak hlasitě, až mu oči zalily slzy. Upravoval si povolenou vázanku s voláním:
„Vy jste šprýmař! Nemusím nikam chodit, mám ji tady,“ ukázal stranou. Ze světlemodré zdi vyčníval rám malého trezoru. Přistoupil k němu, otočil číselníkem, až to zafrčelo, vytáhl tlustý svazek papírů převázaný provázkem, hodil ho na stůl, položil na něj své velké dlaně a řekl:
„Náš starý vám zadal oříšek, jen co je pravda! Zapotíte se - to je váš první úkol, viďte?“
„V podstatě ano,“ řekl jsem, a protože z jeho očí sálala ušlechtilost, dodal jsem: „Kdybych tu byl déle, stal bych se prvotřídním odborníkem i bez misí. U vás však člověk mimovolně nasákne tím, tím…,“ chyběla mi slova.
„Tím koloritem!“ vyhrkl a znovu se rozesmál. Zasmál jsem se také. Cítil jsem se lehce a dobře. Ani jsem se nemusel přemáhat, abych zamíchal kávu. Až jsem se divil tomu, s čím se mi to pojilo.
„Můžu se podívat?“ zeptal jsem se a ukázal na převázaný fascikl.
„Samozřejmě…“
Podal mi těžký svazek přes stůl.
„Prosím…“
Jeho tichý, ale důrazný hlas mi zabránil v prohlídce papírů.
„Nejdříve snad uspořádáme jisté - položky… Tímto ošklivým úředním termínem se to u nás označuje. Pomůžete mi, viďte?“
„Tak?“ pronesl jsem ztuhlými rty.
„Nechcete si třeba zatelefonovat?“ nadhodil a sklopil diskrétně oči.
„Nu ovšem! Zapomněl jsem! Knězi teologického odboru, úplně jsem na něj zapomněl! Smím si zavolat?“
„To už jsem za vás zařídil.“
„Vy? A jak jste…?“
„Maličkost. Ještě něco?“
„Nevím, co mám dělat. Oznámit vám?“
„Nenaléhám…“
„To všechno byl jen test, majore? Byl jsem podroben testu?“
„Čemu říkáte test?“
„Vím já… Snad šlo o úvodní šetření. Chápu, že o schopnostech nováčka lze pochybovat, tedy se mu podstrčí…“
„No no, prosím vás…“
Byl pohoršen a zarmoucen.
„Pochybnosti? Šetření? Podstrčit? Jak si můžete myslet něco takového! Mínil jsem to, co jste vzal tam… jistě s úmyslem mi vrátit… Ale zapomněl jste,“ usmál se při pohledu na mou bezradnost. „Přece tam v kapli. Máte to s sebou, nepochybně v kapse, ne?“
„Ach!“
Sáhl jsem pro nafukovací prst a podal ho majorovi.
„Děkuji,“ řekl. „Přiložím ho k jeho spisu. Hodně mu přitíží.“
„Tam uvnitř něco je?“ otázal jsem se a pohlížel na změklý prst ležící před ním.
„Kdepak…“
Zvedl růžový páreček a ukázal mi jej proti světlu. Prosvítal, byl prázdný.
„Prostě patří ke spisu. Okázalý důkaz - pořádně mu přitíží…“
„Staříkovi…“
„Ovšem.“
„Ale ten nežije…“
„A co má být? Nepřátelský čin! Sám jste viděl! Pod vlajkou, ten…“
„Ale to byla mrtvola!“
Tichounce se zasmál.
„Vážený kolego - smím vám tak říkat? - to by bylo hezké, kdyby se dalo smrtí ze všeho vykroutit. O něho nejde. Děkuji za spolupráci. Vraťme se k věci. Než začnete, ještě vás tu a tam něco čeká.“
„Co?“
„Nic nepříjemného, ujišťuji! Jen uvedení do věci. Prostě propedeutika. Orientujete se alespoň minimálně v šifrách, které musíte zvládnout?“
„To se tedy neorientuji.“
„…
