II
Do sekretariátu jsem vstoupil ještě pod dojmem rozmluvy s vrchním velitelem. Sekretářky se líčily a popíjely kávu. Z potrubí pneumatické pošty vypadl svazek spisů s mým jmenováním, podepsaný komandantovou šifrou. Jedna úřednice je postupně opatřila razítkem přísně tajné, pak je předala druhé, která vsunula celý fascikl do kartotéky, tu strojně zašifrovala, šifrovací klíč komisionelně zlikvidovala a originály spálila; prosetý a zaregistrovaný popel skončil v zapečetěné obálce s mým číslem. Obálka putovala výtahem do podzemního trezoru. Vše probíhalo přímo přede mnou a já jsem to sledoval omráčen tak nečekaným obratem osudu. Komandantovy záhadné poznámky se zřejmě týkaly záležitostí tak tajných, že bylo o nich možné mluvit jen v narážkách. Dříve či později mě do nich musí zasvětit, jinak nesplním Misi. Ani jsem nevěděl, jestli má něco společného se ztraceným předvoláním, ale vůči mé náhlé kariéře to ztrácelo význam.
Mé úvahy přerušil náhlý příchod mladého bruneta v uniformě a se šavlí; představil se mi jako komandantův tajný pobočník, poručík Blanderdash. Významně mi stiskl ruku a sdělil, že je mi přidělen, a tudíž k dispozici. Pozval mě do protější pracovny, počastoval kávou a začal vychvalovat mé schopnosti, podle jeho názoru neobyčejné, když mi Kashenblade svěřil k rozlousknutí takový oříšek. Nadchla ho přirozenost mé tváře, zejména nosu, takže jsem pochopil, že obojí pokládá za umělé. Mlčky jsem míchal kávu v předpokladu, že nejlepší bude projevovat zdrženlivost. Asi po čtvrthodině mě poručík odvedl důstojnickým průchodem ke služebnímu výtahu, který jsme společně odpečetili a sjeli dolů.
„Ale,“ poznamenal, když jsem už vycházel na chodbu, „nemáte sklon zívat?“
„Nevšiml jsem si…, proč?“
„To nic…, zívajícímu lze prostě nahlédnout dovnitř, víte… Nechrápete?“
„Ne.“
„To je dobře. Na chrápání dojelo moc našinců…“
„Co se jim stalo?“ vyhrkl jsem neopatrně.
Usmál se a dotkl se zakrytých nášivek uniformy.
„Jestli vás to zajímá, můžeme si prohlédnout naše sbírky. Jsou v tomto patře, tam u těch sloupů…, to je oddělení sbírek…“
„Rád,“ odvětil jsem, „ale nevím, jestli máme dost času.“
„Ale ovšem,“ odpověděl a mírně se uklonil příslušným směrem, „ostatně nepůjde jen o prosté ukojení zvědavosti… Čím víc se v našem oboru ví, tím líp.“
Otevřel mi obyčejné, bíle nalakované dveře, za kterými se leskly pancéřové. Po nastavení číselného zámku se otevřely a tajný pobočník mi dal přednost. Ocitli jsme se ve velké, hojně osvětlené hale bez oken. Kazetový strop podpíraly sloupy, stěny zakrývaly překrásné gobelíny a závěsy s převládajícími černými, zlatými a stříbrnými tóny. Nikdy jsem podobné neviděl; jejich materiál připomínal kožešinu. Mezi sloupy stály na navoskované podlaze zasklené vitríny na štíhlých nožkách a zamykací skříně se zvednutými víky. Nejbližší byla plná věciček lesklých jako šperky; poznal jsem v nich manžetové knoflíčky. Byly jich možná miliony. Z druhé skříně vyčníval kopeček podlouhlých perel. Poručík mě odvedl k vitrínám: za skly spočívaly na aksamitových podložkách osvětlené umělé nosy, zubní můstky, nosy, imitace nehtů, bradavek, řas, falešné zanícené čelisti a hrby, občas vyvedené v průřezu, aby byla patrná jejich vnitřní struktura; některé byly nafukovací, ale převažovaly žíněné. Ustoupil jsem a narazil na skříň s perlami. Zachvěl jsem se: byly to zuby - rozestouplé i drobné jako perličky, dlátovité, s kazem i bez něj, mléčné, stoličky, zuby moudrosti…
Pohlédl jsem na svého průvodce, který se zdrženlivým úsměvem ukázal na nejbližší gobelín. Prohlédl jsem si jej zblízka. Byl ušit z plnovousů, licousů, paruk, upevněných na nylonovou osnovu tak důmyslně, že zlaté vlasy vytvářely na pozadí velký státní znak. Přešli jsme do vedlejšího sálu. Byl ještě větší. Pod poniklovanými lampami stály vitríny naplněné plastikovými suvenýry, balíčky karet, z kazetového stropu visely falešné protézy, korzety, obleky, nechyběly ani rozdrbané hadry - ty, ušité tak perfektně, jak si může dovolit jen mocná, značnými prostře…
