22. ROZBŘESK
Richard Wakefield pracoval v téměř naprosté tmě. Byl v polovině schodiště Alfa a odstředivá síla způsobená rotací Rámy vzrostla ne více než o čtvrtinu g. Jenom světlo z jeho lampy v přilbě ozařovalo nejbližší okolí. Právě dokončoval upevnění dalšího sloupu.
Překontroloval si zásobu vzduchu. Ukazatel mířil mírně pod polovinu. Tou dobou už měli být podle plánu hlouběji v Rámově nitru blíže k místům, kde už se dal okolní vzduch dýchat. Ale správně neodhadli, kolik času jim zabere instalace lehkých sedačkových výtahů. Původní koncepce byla neobyčejně jednoduchá, a oni si ji během simulačních cvičení několikrát vyzkoušeli. Když prováděli montáž v horní části, kde byly na dosah žebříky a oni se nacházeli ve stavu beztíže, bylo všechno poměrně jednoduché. Ale v těchto místech se vzhledem k rostoucí a proměnné gravitaci muselo jít na připevnění každého sloupku trochu jinak.
Rovných sto schodů nad Wakefieldem ukotvoval Janos Tabori vedení lanovky ke kovovému zábradlí podél schodiště. Po téměř čtyřhodinové usilovné a vyčerpávající dřině na něj začínala doléhat únava. V uších mu ještě zněla slova technického ředitele, když mu spolu s Richardem navrhli sestrojení robota specializovaného na instalaci výtahů. „Není efektivní vyvíjet robota na neperiodickou činnost,“ odpověděl jim tenkrát. „Roboti se hodí pouze k činnosti, která se opakuje.“
Janos se zahleděl pod sebe a sotva rozeznal sloup vzdálený sto padesát metrů od jeho stanoviště. „Není už čas na oběd?“ zahalekal do své přilby. „Nejsem proti,“ uslyšel odpověď. „Ale jsme už takhle dost pozadu.
Tímhle tempem nebudeme moct pustit Jamanaku a Turgeněvovou přes Gama schodiště dřív jak v 10.30. Vypadá to, že budeme rádi, když dneska dokončíme tyhle lehké výtahy a zhruba vybudujeme tábor. Těžký nákladní výtah a terénní vozy budeme muset odložit na zítra.“
„My s Hiro už jíme,“ zaslechli Irinin hlas z druhé strany. „Hrozně nám vytrávilo. Montáž horního motoru a sedačkových úchytů jsme zvládli za půl hodiny. Teď jsme u sloupu číslo 12.“
„Dobrá práce,“ pochválil je Wakefield. „Ale upozorňuji vás, že máte za sebou nejsnazší část okolo žebříků v horní části schodiště. Práce, alespoň tahle ve stavu beztíže, je chuťovka. Jenom počkejte, až potom bude gravitace v každém místě jiná.“
„Podle laserového měřiče vzdáleností se Wakefield ode mě nachází přesně ve vzdálenosti 8,13 kilometrů,“ vpadl jim najednou do řeči doktor Takagiši.
„To mi houby říká, doktůrku, když nemám ani tušení, kde můžeš být.“
„Stojím přímo před naší přenosnou stanicí blízko dna Alfa schodiště.“
„Ty, Šigu, nechtěli byste se vy orientálci konečně už přizpůsobit zbytku světa? Newton je zaparkovanej na vrchu Rámy, zrovna tak, jako ty jsi na vrcholu schodiště. Když ty odmítáš pochopit, co je nahoře a co dole, jak se potom spolu můžeme domluvit? Já o koze, ty o voze, to je tedy bezvadná spolupráce.“
„Díky za lekci, Janosi. Už jsem na vrcholu Alfa schodiště. Jen tak mimochodem, co teď provádíš? Slyším tě stále zřetelněji.“
„Zrovna sjíždím dolů po zábradlí, abych poobědval s Richardem. Hrozně nerad se cpu sám rybou s hranolkama.“
„Jdu s vámi taky poobědvat,“ zavolala Francesca. „Zrovna se mi poštěstilo nafilmovat prvotřídní ukázku Coriolisovy síly na Hiro a Irině. To bude něco pro výuku základů fyziky! Jsem u vás během pěti minut.“
„Ty seš tedy dobrá, seňoro,“ pokračoval v hovoru Wakefield. „To máme podle tebe všeho nechat, jenom abychom se přizpůsobili tvým filmařským potřebám?“
„Tak dobrá,“ odpověděla Francesca. „Po obědě vám pomůžu. Ale teď bych ze všeho nejvíc potřebovala trochu světla. Nemohli byste odpálit jednu světlici a pomoci tak vypátrat Janose baštícího piknik na Schodišti bohů?“
Wakefield zaktivizoval světlici se zpožděným zážehem a vylezl s ní osmdesát schodů k nejbližší římse. Kosmonaut Tabori dorazil na totéž místo půl minuty před zážehem. Když jasná záře zaplavila okolí, přejela Francesca kamerou schodiště a poté zaostřila na dvě postavičky sedící dva kilometry pod ní. Jak tam tak Janos …
