37. ZTRACENÁ A OPUŠTĚNÁ
Když se Nicole poprvé probrala ze mdlob, byla velmi zesláblá a nedokázala se soustředit na jedinou myšlenku. Strašně ji bolela hlava a pociťovala palčivou bolest v zádech a nohách. Vůbec si nebyla schopna vzpomenout na poslední okamžiky, než ztratila vědomí. Jen s krajním vypětím sáhla po láhvi s vodou a napila se. Musím mít otřes mozku, to jediné ji napadlo, než opět ztratila vědomí.
Podruhé už Nicole procitla do tmy, ale jasně si uvědomovala, kde se nachází. Vzpomínala si na pátrání po Takagišim i na pád do jámy. Pamatovala si i na to, jak volala Francescu o pomoc, i na začátek bolestivého, strašného pádu. Okamžitě sáhla po mikrofonu vysílačky schované v letecké kombinéze.
„Haló, volám Newtonovu posádku,“ řekla a pomalu se posadila. „Tady kosmonautka des Jardinsová. Jsem, no, poněkud indisponovaná je slabé slovo. Spadla jsem do díry a na chvíli ztratila vědomí. Sabatiniová ví, kde jsem…“
Nicole ukončila svůj monolog a vyčkávala. Mikrofon však zůstal němý. Zesílila příjem naplno, ale neozvalo se nic víc než mírné šumění. Všude kolem je tma, uvažovala, a já mám světlo nejvýš na dvě hodiny… Nicole věděla, že Rámův světelný cyklus trvá okolo třiceti hodin. Je možné, že byla tak dlouho v bezvědomí? Nebo se snad jednalo o další Rámův žert? Podívala se na náramkové hodinky a v duchu rychle počítala. Byla jsem mimo dvaatřicet hodin. Jak to, že mě nikdo nehledal?
Nicole se v myšlenkách vrátila do okamžiku před pádem. Volali si s Wakefieldem a potom ještě odběhla zkontrolovat ty jámy. Richard docela určitě jejich hovor nahrával a Francesca přece musela přesně vědět…
Stalo se snad něco celé posádce? Jestliže ne, jak to, že ji ještě nikdo nenašel? Nicole se musela smát sama sobě, když si uvědomila, jak snadno propadá panice. Ale jasně že mě našli, přemítala dál, byla jsem v bezvědomí, a tak se rozhodli… Šestý smysl ji však varoval, že tato varianta je nesmyslná. Za takových podmínek by ji alespoň vyzvedli z jámy.
Celé tělo se jí zachvělo hrůzou, jakmile si uvědomila, že ji třeba nenajdou nikdy. Raději se rozhodla myslet na něco jiného, a proto se soustředila na zranění, která pádem utrpěla. Prsty si pomalu prohmatala celé tělo. Zjistila několik podlitin, včetně té největší v zátylku hlavy. Ta je jistě příčinou toho bezvědomí, usuzovala. Ale kosti byly v pořádku a nepatrné krvácení z nosu ustalo již dávno.
Při kontrole paží, nohou a zad objevila odřeniny, ale nic víc. Palčivá bolest v oblasti spodní páteře napovídala o tom, že si buď narazila páteř, nebo přiskřípla nějaký nerv. Ať už to ale bylo cokoli, nedopadla tak špatně. Zjištění, že ten krkolomný pád vůbec přežila, jí povzneslo náladu.
Hned vzápětí přešla Nicole k dalšímu problému. Nacházela se na dně hluboké, ale úzké a pravidelné jámy. Na délku měla šest kroků a krok a půl na šířku. Pomocí baterky odhadla, že díra může být hluboká osm a půl metru. Jáma byla vcelku prázdná, až na hromádku jakýchsi kovových kousků ležících v pěti až patnácti centimetrové vrstvě v jednom jejím rohu. Nicole je ve světle baterky prozkoumala. Celkem jich mohlo být kolem stovky a přibližně tucet různých typů. Některé z úlomků byly dlouhé a tenké, jiné zkroucené a všelijak pospojované. Nicole to čímsi připomínalo průmyslový odpad z moderní válcovny oceli.
Samotné stěny jámy byly dokonale kolmé a hladké. Materiál, ze kterého byly vyrobeny, vypadal jako něco mezi kovem a skálou. Byly studené, dokonce velmi studené. V jejich ploše se nenacházely žádné nerovnosti, žádné zářezy, které by jí mohly posloužit jako stupačky pro nohy. Zkrátka, nebylo zde nic, po čem by mohla vylézt ven. S nářadím z povinné výbavy se pokusila do stěny rýt nebo ji poškrábat, avšak docela bezvýsledně.
Zklamaná dokonalou konstrukcí stěn přešla Nicole k hromádce kovu, aby se zde poohlédla po něčem, z čeho by snad mohla sestavit nějaký žebřík a pomocí něj se dostat ven. Ani tento průzkum však nebyl povzbuzující. Kovové úlomky byly příliš malé a tenké. Nedalo se z nich udělat nic.
Nicole trochu …
