PETR ARSEŇJEV
Jakmile se automobil vrátil, pokoušeli jsme se vniknout do jedné z lépe zachovalých staveb. Když naše pátrání po jakémkoli vchodu skončilo nezdarem, vložili jsme do výklenku v bočním křídle silnou nálož fulguritu. Explose rozmetala část zdi; takto vzniklým průlomem jsme se dostali dovnitř. Avšak ani v této, ani v ostatních budovách, jejichž tlusté zdi se nám podařilo prolomit, nenašli jsme nic, co by aspoň poněkud připomínalo obydlí na Zemi. Jen vnější tvary staveb připomínaly naše domy. Do vnitřku domů modravý svit nepronikal, vládla v nich téměř naprostá tma, jen tu a tam rozředěná uzounkými paprsky, které pronikaly trhlinami ve zdech. Světlo baterek před námi odkrývalo změť zkroucených potrubí, tunelů, nakloněných rovin a prostorných sálů, postlaných kovovou a sklovitou ssutí. Několikrát jsme narazili na konstrukce, jejichž účel byl pro nás naprostou záhadou. Velké haly byly rozděleny na svislé příhrady, u stropu široké a dole tak se zužující, že se do nich člověk stěží vtlačil. V těchto výklencích bylo mnoho šikmých výstupků, jakoby polic.
Pod povrchem ulic se táhla síť uzavřených chodeb. Probíhaly v několika patrech nad sebou, některé pohrouženy do tmy, jiné osvětleny zelenavě zářícími stropy, občas jich pět nebo šest vyústilo do prostory tvaru obrovského bubnu, rozděleného na dvě patra. Z horního se rozbíhaly kruhové tunely. Když jsme jimi šli, přesvědčili jsme se, že vedou do různých budov. Mnoho průchodů bylo zavaleno hromadami trosek, které jsme nevyhazovali do povětří z obavy, že by se desítky pater, tyčících se nad námi, otřesem zřítily a sesuly. Ojediněle se zachovaly trosky svislých šachet, v nichž se jistě kdysi pohybovaly nějaké výtahy, ale teď visely z očazených stěn už jen kusy roztaveného kovu.
V jedné z nejmohutnějších staveb, jejíž vrchol byl roztržen na tři části a zvedal k nebi rozervané oblouky konstrukce, objevili jsme několik desítek metrů pod povrchem ulice, v sále obrovském jako chrámová loď, komory s oválnými okénky z průhledné hmoty. Četná okénka byla vytlučena. Všechno zde bylo pokryto spoustami stříbřitého prášku. Světla baterek vázla v jeho oblacích, které se zvedaly při každém kroku, usazovaly se na přilbách a skafandrech a halily nás třpytivým závojem. Kousek dál zela nálevkovitá prohlubeň, obrácená širším koncem dolů, podobná otevřenému otvoru důlního ventilátoru. O několik pater doleji na kamenných deskách ležely mezi podpěrami a nosníky, naklánějícími se k sobě, zuhelnatělé trupy strojů. Bylo jich několik desítek; podlouhlé, postavené v přímé linii jeden za druhým, černaly se jako obratle jakési nestvůrné páteře. Nahoru i do stran z nich vybíhaly poloroztavené segmenty, podobné zlámaným křídlům.
Postupovali jsme zvolna od jedné budovy k druhé, až jsme dospěli na pusté prostranství, obklopující kráter. Tady začali vědci systematicky měřit radioaktivitu pomocí ionisačních komor a Geigerových počítačů. Od kráteru se rozbíhalo několik hlubokých trhlin v zemi, zatarasených vrstvami strusky a kovových krápníků. Vzdalujíce se víc a víc od středu výbuchu, došli jsme k prvním částečně zachovaným budovám.
Určitě zde kdysi vládla teplota rovnající se teplotě Slunce. Celou plochu mírně spadajícího svahu pokrývaly malé bublinky sklovité hmoty, která ve varu ztuhla. Naši pozornost upoutala zeď, která byla na dvou místech hladší a tvořila sotva znatelnou prohlubinku. Když jsme k ní přiblížili silný reflektor a vrhli na ni světlo se strany, takže paprsky na ni dopadaly téměř rovnoběžně s povrchem, vystoupily z drsného pozadí dvě neurčité siluety, nahoře zašpičatělé, jako stíny ve vysokých kápích. Jeden z nich byl silně nakloněn dopředu, jako by byl zachycen při pádu, druhý byl schoulený jako někdo, kdo si dřepl a vtáhl hlavu mezi ramena. Oba stíny byly velké něco přes metr. Srovnání s lidskými bytostmi je samozřejmě v daleko větší míře odůvodněno obrazotvorností než tím, co bylo vidět na povrchu stěny. Byly tam prostě dvě skvrny, které mohly, ale nemusely být něčími stíny. Vědci …
