Jak jsme se v miniaturní kabině cpali jeden přes druhého, šlápl jsem na pées, které poplašeně zavylo - Veronika se lekla a chytla se kniplu, takže jsme málem spadli rovnou. Už si pomalu začínám zvykat.
„Připoutejte se, bude to trochu drncat,“ dosedl jsem, vyrovnal pád a mrkl na svou zachránkyni - má docela hezký zadek.
* * * * *
Takovýhle malý vrtulník má proti stíhačkám několik výhod. Lépe řečeno jednu výhodu. Ještě lépe řečeno: Bůh ví, jestli je to výhoda. Protože nedokáže letět rychleji než sto sedmdesát kilometrů za hodinu a je velmi lehký, dá se s ním velice snadno manévrovat. Pokud nejsou turbulence.
Tady mezi těmi zatracenými horami a skalami mimo turbulencí snad ani jiná forma vzduchu není.
* * * * *
„Bomba uvolněna,“ zapraskalo na vojenské frekvenci. Tak změna: ne raketa, ale bomba. Ono je to jedno. Strhl jsem řízení a vrtulníček začal padat do hlubokého skalnatého údolí. Volným pádem překoná sto sedmdesát kilometrů za hodinu velmi rychle a Veronika umí ječet opravdu výrazně.
Po nebi nad námi kmitly dva stříbrné stíny, za okamžik se prohnal zvuk a za další vybuchla bomba. Po mracích šlehl oslnivý záblesk a za třetí okamžik se ozvalo dunivé zahřmění. Naštěstí mezi námi a místem dopadu už byla solidní hora, a ta puma - byť skutečně jaderná - nebyla příliš výkonná.
„Wildcate, potvrďte zásah,“ ozval se čip.
Vybral jsem pád těsně nad kamenitým dnem údolí, začal ho kopírovat a snažil se nevnímat Veroničino ječení.
„Dálnice byla zasažena v určeném místě. Zničení cílů potvrdit nelze...“
„Wildcate, nové informace. Vrtulník Bell Sioux, který jste spatřili, si pronajala Veronika Braunerová - až do včerejšího dne rukojmí těch... bytostí. Nyní zřejmě komplic. Posíláme vám na pomoc helikoptéry. Jestli Bell Sioux přestál bombardovaní, vyhledat a zničit. Rozuměl jsi, Wildcate?“
„Tady Wildcat, potvrzuji rozkaz. Vyhledat a zničit Bell Sioux.“
„To byste nás nejdřív museli najít.“
„Cože?“
„Ale nic,“ trhl jsem kniplem a stroječek přeskočil obrovský balvan.
* * * * *
Neobjevily nás ani stíhačky, ani armádní vrtulníky.
Cestu horami nám znepříjemňovalo jen Veroničino ječení - nemohla pochopit, jak vím, že se vrtulník vejde do všech myších děr, kterými jsem prolétal, a jak vím, že nás nějaký poryv nestrhne na zubaté skály.
„Nevím,“ uklidnil jsem ji, když se zeptala asi po dvacáté. Od té doby se mi přestala pokoušet radit, byla bledá, měla zavřené oči a ječela jen občas.
* * * * *
Po třech hodinách letu jsem přistál na malém letišti poblíž malého města nedaleko kanadských hranic. Bigtown se to příznačně jmenovalo.
Celou cestu jsem poslouchal všechny možné stanice, ale o použití jaderné zbraně na území USA nepadlo ani slovo.
* * * * *
Vystoupil jsem a protáhl si záda. Tráva pod nohama byla zelená a pečlivě udržovaná a Appalačské pohoří na východním obzoru se chmuřilo jako bouřkové mraky. Tady sice svítilo slunce, ale tak nějak kalně - tušil jsem, že to dlouho nevydrží.
„To byl hrozný let. Nemáte nějaký bonbón? Mám strašně zalehlé uši,“ Veronika vystoupila také, polykala a kývala spodní čelistí ze strany na stranu. „Kdy začneme s reportáží a... a proč máte tak roztrhané šaty? A co to máte s očima!?“ konečně se na mne pořádně podívala.
„Vaše brýle, rychle,“ natáhl jsem ruku. Rachotící červená cisternička letištní obsluhy už byla skoro u nás. „Ty brýle!“ netrpělivě jsem luskl prsty, „jestli mi je nedáte, uvidí moje oči i oni, a zase budeme v průšvihu. A reportáž se zpozdí.“ Zrcadlovky mi pleskly o dlaň.
Zaskřípaly brzdy.
„Plnou?!“ zahalekal z okénka cisterny vrásčitý děda.
„Ano, jistě,“ postrčil jsem si brýle na kořen nosu a zabouchl plexisklové dveře siouxe - o pées vědět nemusí. Se svým rozervaným oblečením už jsem nic dělat nemohl, tak jsem se alespoň tvářil, že je to u mě normální.
Zatímco stařík tankoval, žvanil s Veronikou: Během pěti vteřin zjistil, že je cizinka a že si vrtulníček půjčila z Tomova letiště u Forttownu („Jó, starej Tom!“). Přesně stejné informace o Veronice …
