Po krátkém hledání mezi ohni jsem našel Veroniku, ale než jsem stačil cokoli říci, pées se vymrštilo na nohy a vycenilo zuby. Už v bojové rychlosti jsem se otočil - za mnou stál Merlin. Přísahal bych, že tam před okamžikem nebyl - zraková paměť mi ale přehrála stín, rýsující se proti plamenům.
„Nemusíš ze mne mít strach, Peytli,“ řekl a v mírném gestu zvedl ruce - měl dlouhé tenké prsty a na levém ukazováku prsten ze zčernalého stříbra. Kámen na něm vypadal jako ploská lebka nějakého netvora.
Udeřil jsem proti Merlinovi paprskovou zbraní v čipu. Naprosto jsem nechápal, kde by se v tomto Čase vzaly elektronické implantáty, ale to, jak do mne viděl, jsem nechápal ještě o něco víc. Merlin přimhouřil oči:
„Vnímám tvou moc, ale nerozumím jí,“ stín kolem obličeje mu zhoustl a měl jsem pocit, jako by se k poli chránícímu můj mozek před energetickými útoky něco přisálo. „Nerozumím,“ zopakoval holohlavý. „Ale nepřišel jsem, abych ti porozuměl - přišel jsem, abych ti ukázal svůj povoz. Přestože vím o vaší síle,“ namířil prst na pées, „na Erikovo vojsko stačit nebude. Ale vím, že nedaleko máš cosi, v čem překonáváte dálavy nezměrné - nevidím dovnitř a znepokojuje mne to. Doufám však, stejně jako můj král, že vlastníš... archu úmluvy,“ usmál se.
„Vlastníš?“
Podíval jsem se směrem, kde stál jeho vůz a otázku jsem přešel:
„Neumím řídit koně.“
„Vidíš po tmě jako já, ale nejsi jako já,“ natáhl Merlin ruku, ale nedotkl se mě. „Nepotřebuješ umět ničeho, moje spřežení pochopí, kam chceš dojet.“
„Já s koňmi docela umím,“ Veronika jeho poslední věty určené jen mně neslyšela a vstala. „Představíte nás, Patejli?“ napřáhla ruku. Než jsem stačil cokoli říci, Merlin se otočil a už v chůzi si přes hlavu přehodil kápi.
„Sakra, co je to zač?! Zatracený nezdvořáku!“ Veronika reagovala trochu nepřiměřeně. Únava a stres se začínaly projevovat a dnešní den musel být náročný i pro dynamickou reportérku akčních zpráv.
„Tiše,“ řekl jsem a zatlačil ji zpět do sedu. „Žádné urážky. Je to nejpodivnější člověk - snad člověk - jakého jsem kdy potkal. A že už jich pár divných bylo. Jmenuje se Merlin.“
„Merlin?! To je nejprofláknutější jméno, jaké znám. Hej, Merline! Ještě žes mi nepodal ruku, mohla bych se z tvýho jména poblít!“ Vojáci od okolních ohňů se začali ohlížet a křižovat.
„Nejvyšší čas, abyste šla spát!“
Veronika sklesla a zatvářila se zničeně: „Ale kam? Já už bych šla dávno, ale...,“ rozhlédla se. Na rozbahněné trávě kolem se válely odpadky a psí výkaly a kosti a kusy šlach a zakrvácené pruhy plátna a u nemocničního stanu amputované lidské končetiny a...
„Mám jet do šlupky pro nějakou archu nebo co, vhodná příležitost, abyste se tam uklidila. A uklidnila.“
„Šlupka, postýlka,“ Veronika vstala, „a říkal jste dokonce ,jet‘?“
Sebral jsem ze země svou zbroj a meč - to v mém Čase bude ještě lepší artikl než Hnusákovy pistole.
Než jsme ušli půl cesty k Merlinovu vozu, stálo kolem nás deset vojáků a kopí nám mířila na krk. A ani ne tak nám, jako Veronice.
„Mezi stromy jsou lučištníci, a přestože vím, že jsi rychlý, Patejli, všechny neuhlídáš,“ za vojáky stál Merlin a dobře jsem si všiml, že mé jméno už nekomolí. Pocit, že mi tady něco uniká, sílil. „Královo dovolení se týkalo jen tebe - já se o tvou paní postarám, v mém stanu bude v bezpečí.“ Deset kopí a lučištníci - pět jsem jich v infra na okraji lesa viděl, ale mohlo jich opravdu být i víc. Je hloupé být závislý na životě obyčejného člověka. A ještě hloupější, když to o vás vědí.
„Dobře,“ řekl jsem.
„O co jde? Já s tím chlapem nikam nejdu a... !“
„Následuj mne, paní Veroniko,“ řekl Merlin a Veronice zesklovatěly oči a napřažená ruka zůstala trčet jako pahýl větve.
„Opravdu, nic se jí nestane. Pokud se vrátíš,“ druhá věta byla zase jen pro mne. Pohlédl jsem Merlinovi do očí. Přes stín halící jeho tvář se mi nyní zdálo, že v nich mimo řeřavění žije i bledé světlo. „Já jsem na rozdíl od tebe věrnost králi přísahal.“ Merlin se otočil a vzal Veroniku za loket. Napadlo mne, že jsem klidně…
