40.
„Takže to jste taky ukradli,“ řekl Stoke Jones z postele na ošetřovně, když mohl konečně mluvit. Právě jsem mu odvyprávěl, že skoro všichni v Chamberlain Hall teď nosí vrabčí stopu nejméně na jednom tričku, a myslel jsem si, jak ho ta zpráva nerozveselí. Spletl jsem se.
„Jenom klid, kámo,“ poplácal ho Skip po rameni. „Ať se ti neudělá výron.“
Stoke se na něj ani nepodíval. Upíral své černé, vyčítavé oči pořád na mě. „Přičetli jste si to k dobru, pak jste si vzali ten mírový znak. Nedíval se mi někdo z vás do peněženky? Myslím, že jsem tam měl devět nebo deset dolarů. Ty jste si taky mohli vzít. Abyste to vzali načisto.“ Otočil hlavu na bok a slabě zakašlal. O tom chladném dni začátkem prosince 1966 vypadal sakra na víc než na osmnáct.
To bylo čtyři dny poté, co si Stoke zaplaval na Bennetově tahu. Druhý den se zdálo, že doktor – jmenoval se Carbury – přijal jako fakt, že většinou jsme Stokeovi kamarádi, bez ohledu na to, jak divně jsme se chovali, když jsme ho přinesli, protože jsme se každou chvíli zastavili a ptali se na něj. Carbury byl v kolejní ošetřovně, předepisoval tablety na bolení v krku a fixoval zápěstí vykloubená při softbalu, dělal to pořád dokola a nejspíš věděl, že chování mladých mužů a žen je většinou nevypočitatelné; možná vypadají dospělí, ale zároveň si ponechávají velkou porci svých dětských podivností. Například Nick Prouty a jeho představení Foghorna Leghorna před děkanem mužů – sebe vynechávám.
Carbury nám vůbec neřekl, jak zlé to se Stokem bylo. Jedna sestra (jsem přesvědčený, že při naší druhé návštěvě už byla do Skipa napůl zamilovaná) nám poskytla jasnější obrázek, i když jsme o něj zrovna nestáli. Skutečnost, že Carbury ho strčil na soukromý pokoj místo na mužské oddělení, vypovídala sama o sobě; skutečnost, že jsme na něj nesměli ani nakouknout prvních osmačtyřicet hodin, kdy tu byl, nám napověděla víc; skutečnost, že ho nepřevezli do Eastern Maine, které leželo jenom deset mil odtud, nám řekla nejvíc. Carbury se ho neodvažoval převézt ani univerzitní sanitkou. Stoke Jones byl fakt v maléru. Podle té sestry měl zápal plic, počínající podchlazení z toho, jak se zmáčel, a horečku, která vyšplhala na čtyřicítku. Zaslechla, jak Carbury mluví s někým po telefonu a říká, že kdyby Jonesova plicní kapacita byla jeho postižením dále umenšena – nebo kdyby mu bylo třicet nebo čtyřicet místo osmnácti –, skoro jistě by zemřel.
Skip a já jsme byli první návštěvníci, kteří mohli dovnitř. Každého jiného kluka na koleji by určitě navštívil aspoň jeden rodič, ale tohle se ve Stokeově případě nemohlo stát, jak jsme už věděli. A pokud měl jiné příbuzné, neobtěžovali se přijet.
Pověděli jsme mu všechno, co se tehdy večer dělo, s jednou výjimkou: nezmínili jsme se o tom chechtotu, který otřásal salónkem, když jsme viděli, jak se brodí za mohutného cákání Bennetovým tahem, a neustal, dokud jsme ho nedonesli napůl bezvědomého na ošetřovnu. Mlčky poslouchal, když jsem mu povídal o Skipově nápadu nakreslit si mírový znak na učebnice a šaty, aby to nebylo jenom na Stokea. Dokonce i Ronnie Malenfant se přidal a nezareptal ani slůvkem. Pověděli jsme mu to, aby mohl podle nás vypovídat; taky jsme mu řekli, aby chápal, že kdyby se teď snažil vzít tu slávu nebo ostudu s nápisem na sebe, dostal by do průšvihu nejen sebe, ale i nás. A nemuseli jsme mu to ani říkat naplno. Nemuseli jsme. Nohy mu sice nesloužily, ale ten materiál mezi ušima byl prvotřídní.
„Dej ze mě pryč tu ruku, Kirku.“ Stoke se od nás odtáhl, kam až mu to úzká postel dovolovala, a pak se znovu rozkašlal. Vzpomínám si, jak mě tehdy napadlo, že vypadá, jako by mu zbývaly čtyři měsíce života, ale v tom jsem se spletl; Atlantida se potopila, ale Stoke Jones se stále drží na hladině a dělá právníka v San Francisku. Černé vlasy mu zestříbrněly a je hezčí než dřív. Dostal červené kolečkové křeslo. V CNN se vyjímá moc dobře.
Skip se narovnal a založil si paže na hrudi. „Nečekal jsem kdovíjakou vděčnost, ale tohle je moc,“ řekl. „Tentokrát jsi to pře…
