6.
Ve chvíli, kdy Rob Lefferts na rohu ulice naslouchal předčítání své nové společnice, Norman Daniels seděl ve své malé prosklené kanceláři ve čtvrtém patře policejního ředitelství s nohama na pracovním stole a rukama složenýma za hlavou. Toto bylo poprvé za celá léta, kdy si mohl dovolit položit nohy na stůl; za normálních okolností byla deska jeho pracovního stolu pokryta formuláři, obaly ze sendvičů, rozepsanými hlášeními, úředními oběžníky, memorandy a jiným nepořádkem. Norman nebyl z těch, kteří po sobě automaticky uklízí (jen za těch pět týdnů jeho dům, který Rosie celá ta léta udržovala v naprosté čistotě, začal vypadat trochu jako Miami po průchodu hurikánu Andrew) a na jeho kanceláři to většinou bylo vidět, ale teď vypadala uklizená. Skoro celý den strávil uklízením, vynesl odsud tři velké plastikové pytle plné odpadků a hodil je do popelnic v suterénu, protože to nechtěl nechat na té negerce, co chodí uklízet každý všední den mezi půlnocí a šestou hodinou ráno. Co se nechá na negrech, to nikdy není udělané – to ho učil jeho otec a byla to pravda. Existuje jeden základní fakt, který politici a různí dobrodinci nechápou nebo nechtějí pochopit: negři nedokáží pracovat. To je ten jejich africkej temperament.
Normanův pohled pomalu sklouzl po desce psacího stolu, na kterém teď nespočívalo nic jiného než jeho nohy a telefon a pak se zastavil na zdi napravo od něj. Po léta byla tato stěna pokrytá oznámeními o hledaných osobách, laboratorními výsledky a jídelníčky donáškových služeb – a také tam visel jeho kalendář s červeně vyznačenými daty běžících soudních líčení – ale teď byla naprosto holá. Svoji obhlídku zakončil pohledem na lepenkové krabice naskládané na sobě u dveří. Při tom všem přemýšlel o tom, jak je život nepředvídatelný. Toho, ze má prudkou povahu, si byl sám dobře vědom. To, ze tato povaha ho dokázala dostat do maléru a i v maléru ho udržet, si také připouštěl. A kdyby tak před rokem viděl svoji kancelář v takovém stavu, jako je dnes, vyvodil by z toho jednoznačný závěr: jeho povaha ho konečně dostala do takového průšvihu, ze kterého se sám nevymotá a vyhodili ho. Buď se mu podařilo nashromáždit takové množství napomenutí a důtek, že si vysloužil propuštění od policie, anebo ho chytili, jak někomu opravdu ublížil, jako třeba tomu malýmu umaštěnci Ramonovi Sandersovi. Samozřejmě, že mu nevadilo pomyšlení na to, že ublížil takovému buzíkovi jako Ramon – on přece není svatý Antonín – ale člověk se musí podřídit pravidlům hry… nebo se alespoň nenechat chytit, když je porušuje. To je to samé, jako když neříká nahlas, že negři nechápou podstatu práce, i když to každý (alespoň každý bílý) dobře ví.
Ale jeho nevyhodili. Stěhoval se. Stěhoval se z tohoto zasranýho malýho krcálku, kde seděl již od prvního dne Bushova prezidentského mandátu. Stěhoval se do opravdové kanceláře, kde stěny sahají až do stropu a končí až na podlaze. Nevyhodili ho; povýšili. Připomnělo mu to tu písničku od Chucka Berryho, kde zpívá, C'est la vie, život tě naučí, že člověk nikdy neví.
Provedl zatčení, důležité zatčení a všechno šlo jako po másle a nemohlo by to být lepší, ani kdyby si k tomu sám napsal scénář. A pak se stala naprosto neuvěřitelná změna: začali ho přímo vynášet do nebe, alespoň tady u nich.
Šlo o síť dealerů s crackem, která byla rozšířená po celém městě, takový ten druh, co se nikdy docela nepochytá… ale jemu se to tentokrát podařilo. Všechno správně klaplo; bylo to, jako by desetkrát po sobě hodil rovnou sedmičku v kostkách v Atlantic City a pokaždé zdvojnásobil svoji sázku. Jeho lidi celkem zatkli přes dvacet lidí, půl tuctu z nich byly opravdu velké ryby a všechna zatčení byla provedena na základě silných důkazů a s naprostým respektováním zákonnosti – což se nedá říct i o způsobu, jakým na ně byla nastražená past. Státní zástupce prožíval zřejmě největší orgasmus od okamžiku, kdy na střední škole ojebal svého kokršpaněla. Norman, který byl dřív přesvědčený, že ho ten šejdířskej zmrd stejně jednou obžaluje kvů…
