4.
„Budou v pořádku?“ zeptala se, když se dostali opět k vodě. Držela se ho za rameno, když si sundala nejprve levou a pak pravou tenisku.
„Chceš říct, jestli je někdo neuloví?“ Rosie přikývla.
„Ne, pokud se vyhnou zahradám a kurníkům a jejich mamka a taťka budou dost chytří na to, aby je naučili držet se co nejdál od farem – pokud se nenakazí, tak by se měli dožít normálního věku. U feny to jsou přinejmenším čtyři roky, u psa možná sedm. Přál bych ti, abys ho viděla. Jeho kožich má barvu listí v říjnu.“
Byli již napůl cesty k piknikovému areálu, brodili se po kotníky ve vodě. Nahoře na skále zahlédla jeho vysoké boty, jak je tam nechal, s bílými ponožkami, pečlivě srovnanými na hranatých špičkách bot.
„Co jsi myslel tím, ,pokud se nenakazí‘?“
„Vzteklina,“ řekl. „Většinou je to díky vzteklině, že se vůbec odváží do zahrad a kurníků. Kvůli ní si jich pak lidé všimnou. Kvůli ní je pak zabíjejí. Samice se jí nakazí častěji než samci a pak mláďata naučí nebezpečnému chování. Nemocní samci rychle umírají, ale samice mohou vzteklinu roznášet dlouhou dobu a je jim jen stále hůř.“
„Opravdu?“ zeptala se. „To je hrozné.“
Zastavil se, pohlédl na její bledý zamyšlený obličej, pak ji vzal do náručí a objal ji. „To se nemusí stát,“ řekl. „Zatím jsou v pořádku.“
„Ale mohlo by se to stát. Mohlo.“
Zamyslel se nad tím a přikývl. „Jistě, to jo,“ řekl nakonec. „Stát se může všechno. Pojď, půjdem se najíst. Co ty na to?“
„Že to zní jako báječnej nápad.“
Ale myslela si, že jídlu moc nedá, že liščin jasný pohled jí zahnal chuť k jídlu. Avšak když začal vybalovat jídlo, najednou se ucítila úplně vyhládlá. K snídani měla jen pomerančovou šťávu a krajíček suché topinky; byla rozrušená (a vyděšená), jak nevěsta o svatebním ránu. Nyní při pohledu na chléb a maso úplně zapomněla na liščí svět severně od pláže.
Stále vytahoval jídlo z ledničky – sendviče se studeným rostbífem, sendviče s tuňákem, kuřecí salát, bramborový salát, zelný salát, dvě plechovky coca-coly, termoska s něčím, co měl být ledový čaj, dva kusy koláče, velký kus vánočky – až jí připomínal cirkusovou scénku s klauny, kteří nepřestávají vystupovat z malinkého auta a rozesmála se. Asi to nebylo zdvořilé, ale již mu dostatečně důvěřovala, aby věděla, že k němu nemusí být jen zdvořilá. To bylo dobře, protože si nebyla jistá, jestli by se jinak vůbec dokázala přemoci.
Vzhlédl se slánkou v levé ruce a pepřenkou v pravé. Všimla si, že na nich pečlivě přelepil dírky pro případ, že by se převrhly, a to ji přivedlo k ještě většímu veselí. Sedla si na lavici z jedné strany piknikového stolu, položila si obličej do dlaní a snažila se ovládnout. Už se jí to téměř podařilo, až do chvíle než mezi prsty zahlédla tu úžasnou hromadu sendvičů – půl tuctu pro dva lidi, každý z nich překrojený a pečlivě zabalený ve fólii. To ji opět uzemnilo.
„Co je?“ zeptal se a také se usmíval. „Co je, Rosie?“
„Čekáš snad nějaké přátele?“ zeptala se a stále se chichotala. „Možná nějaké fotbalové mužstvo? Nebo skautský tábor?“
Jeho úsměv se rozšířil, ale v očích měl stále ten vážný výraz. Byl to zvláštní výraz, který říkal, že dobře chápe, co je tady k smíchu a co není a díky němu si konečně uvědomila, že on přece jen je stejně starý jako ona nebo rozdíl je tak malý, že na něm vůbec nezáleží. „Jen jsem si chtěl být jistý, že budu mít něco, co ti chutná.“
Její chichotání se zklidnilo, ale stále se ještě na něj usmívala. To, co ji na něm nejvíc zaujalo, nebyla jeho laskavost, díky které vypadal mladší, ale jeho otevřenost, která ho teď dělala poněkud starším.
„Bille, já přece můžu jíst všechno,“ řekla.
„To jsem si jistý, že můžeš,“ řekl a usadil se vedle ní, „ale o to nejde. Nezáleží mi tolik na tom, co sneseš nebo co vydržíš, ale na tom, co máš ráda a co chceš. To bych ti chtěl dát, protože jsem do tebe blázen.“
Vážně se na něj podívala, smích ji přešel, a když ji vzal za ruku, přikryla jeho ruku svou druhou rukou. Snažila si v hlavě přebrat, co jí právě řekl a zjistila, že to jde velice těžce – …
