30
Vidím jasně ten podivný den, kdy mě Ben Pagan konečně přišel sám navštívit, přinesl víno, kouřil svoji dýmku a říkal "Jacku, musíš se trochu vyspat, všim sis, že u toho křesla, v kterým vysedáváš celý dny, jak si řek, spodek úplně upadává?" --- Sednu na zem a kouknu se a na mou duši, je to pravda, lezou z toho péra --- "Jak dlouho jsi v tom křesle seděl?" --- "Každej den tu v něm čekám na Billie, až přijde domů, a povídám si celý dny s Perrym a s ostatníma... Proboha, poďme si ven sednout do parku," dodávám... V rozmazaných dnech byl jednou u mě v zapomenuty den McLear, a nic než náhoda, že se zmínil, že bych moh pomoct k publikování jeho knihy v Paříži, vyskočím a vytáčím meziměsto Paříž a volám Claudii Gallimardovi, ale podaří se mě spojit jen s jeho domovníkem někde na předměstí Paříže, slyším šílený hihňání na druhý straně drátu --- "Je to byt. c'est le chez eux de Monsieur Gallimard7" --- Hihňot --- "Ou est Monster Gallimard?" --- Hihňot --- Podivnej telefonní hovor --- McLear tam čeká s nadějí na publikování "Tmavohnědé" --- Takže pak v zápalu vzteku volám jen tak do Londýna svýmu starýmu kámošovi Lionelu a konečně ho chytnu u něj doma a on po drátě říká "Ty mně voláš ze San Francisca? ale proč?" --- Na což nedovedu odpovědět lip než hihňající se domovník (a i to přispělo k mé šílenosti, samo sebou: proč by mezistátní telefonní hovor do Paříže měl skončit hihňotem a mezinárodní hovor starýmu příteli do Londýna jeho naštváním?) --- Takže Fagan vidí, že začínám neúnosně šílet a že potřebuji spát --- "Tak sežeň flašku!" vykřiknu --- Ale skončíme tak, že on sedí v trávě v parku a kouří fajfku, od poledne do šesti do večera a já jsem odpad zničenej, spím na trávě, flaška zavřená a jen občas se probudím a divím se, kde jsem, a Bože, já jsem v Nebi s Benem Faganem, kterej hlídá lidi a mě.
Když se vzbudím kolem šestý za sbírajícího se soumraku, tak říkám Benovi "Ježíš, Bene, já jsem takhle zkazil mým spaním celej náš den, nezlob se," ale on říká "Tys to potřeboval, já ti to říkal" --- "A ty mně chceš říct, žes tady takhle celý odpoledne seděl?" --- "Pozorující nenadálé události," říká, "jako támhle od těch keřů to zní jak o bakchanáliích"; a já se kouknu a slyším křičet a ječet děti schované v křoví --- "Co dělaj?" --- "Já nevím: taky tady přešlo dost divnejch lidí" --- "Jak dlouho jsem spal?" --- "Věky" --- "To mě mrzí" --- "Proč by tě to mělo mrzet, já tě mám stejně rád" --- "Chrápal jsem?" --- "Tys tady celej den chrápal a já tady celej den seděl" --- "Jakej to krásnej den!" --- "Ano, byl to krásnej den" --- "Jak je to podivný!" --- "Jo, podivný... ale ne zase tak podivný, seš jenom unavenej" --- "Co si myslíš o Billie?" --- Zakucká se z fajfky "Co čekáš, že řeknu, že tě žába kousla do nohy?" --- "Proč máš na čele diamant?" --- "Já nemám na čele diamant, di někam a přestaň dělat závěry, který se hoděj jenom tobě!" zahučí na mě --- "Ale co dělám?"--- "Nerozebírej se pořád, jo, pluj se světem!" --- "Proplul svět skrz park?" --- "Celej den, měls to vidět, vykouřil jsem celej balíček Edgewoodek, hodně divnej den" --- "Seš smutnej že jsem si s tebou nepovídal?" --- "Vůbec ne, byl jsem vlastně rád: měli bysme se začít vracet," dodává, "Billie už přijde za chvíli z práce" --- "Je, Bene, je Slunečnice" --- "Do prdele" říká --- "To je divný" --- "Kdo řek, že není?" --- "Já tomu nerozumím" --- "Z toho si nic nedělej" --- "Hraní, svatej pokoj, smutnej pokoj, svět je smutnej pokoj" --- "Všechny vnímavý bytosti si to uvědomujou," říká vážně --- Benjamin, můj skutečný učitel zenu, dokonce větší než všichni naši Georgové a Arthurové --- "Bene, já si myslím, že začínám fakt bláznit" --- "Tos mi říkal už v pětapadesátym" --- "Jo, ale můj mozek je měkčí a měkčí z chlastání a chlastání" --- "Co potřebuješ, je hrnek čaje, řek bych, kdybych nevěděl, že seš příliš velkej blázen vědět, jak vopravdu bláznívej seš" --- "Ale proč? co se děje?" --- "Přijel jsi tři tisíce mil to zjistit?" --- "Tři tisíce mil odkud, nakonec? od starého ukňou…
