PANÍ HELENKA
Odvedli Majku a přivedli paní Helenku, ženu ochraňovaných tajemství. Bylo jí padesát osm let a vypadala na čtyřicet pět, důkaz, že duševní činností se rychleji stárne. Byla krásná i v tomto věku, měla pravidelnou tvář, kaštanové vlnité vlasy, které si nemusela přibarvovat, dlouhé štíhlé nohy, pěkně tvarovanou postavu, jen nepatrně zdeformovanou začínajícím břichem, a měla krásná prsa. Byla to, čemu se říká zachovalá žena a já se jí neodvážila zeptat, co jí uchránilo fyzickou krásu, zda to nebyla milostná zdrženlivost. V teplácích vypadala směšně uboze, byla taky zima a ona se halila do přikrývky jako do burnusu, který za sebou vždy jedním cípem vláčela, avšak v jejích nejlepších dnech a dobře oblečenou bych si ji docela dobře dovedla představit ve Slávii nebo v Savarinu, jak noblesně upíjí kafíčko. Když přišla, případ z ní vypadával v útržcích a s upřímností na poslech důvěryhodnou: přijela do Prahy z Terezína, kde se přechodně zdržuje v domově starých lidí, takovém lepším penziónu, a přijela navštívit syna, výčepního v jednom velkém pražském automatu. Vystoupila na nádraží a nasedla do tramvaje, kde zvedla ze země peněženku, patrně někomu vypadla z tašky. V počestném nálezu bylo asi dvě stě korun a sto tuzexových bonů, anebo padesát tuzexových bonů a tři sta korun, už se nepamatuji přesně, jisté bylo, že částka nepřesahovala při oficiálním kursu bonů pět set korun. Pro méně než pro pět stovek se ovšem nezavírá, ale i to vysvětlila přirozeně, byla bez dokladů („Jen tak jsem si vyjela“) a povolení lékaře, že smí opustit domov, v prvním strachu, že by policie zavolala do Terezína a v domově by se dozvěděli, že je zadržená, zničila; tím si před policií zkomplikovala nejen identifikaci, ale i důvěryhodnost. Že peněženka ležící na zemi patří ženské, která ji vytáhla násilím z tramvaje a na místě si proti ní našla svědka, vědět nemohla, policie jí to však nevěřila.
Ženská se svědkem vlekli paní Helenku od Dětského domu až do Bartolomějské ulice; tam ženská udala, že ji paní Helenka okradla. Kdo držel v té chvíli v ruce peněženku, jsem se nedozvěděla. Svírali paní Helenku – ta ženská se svědkem – jak v kleštích, každý z jedné strany jí nadával, ji vůbec nenapadlo vytrhnout se jim a utéct, trpně se nechala ten dlouhý kus cesty, po ulici plné lidí, dotáhnout na policii, byla jak omámená. A omámeně opravdu vypadala, omámeně a bezmocně. Vytřeštěné oči jí vystupovaly z důlků, rozrušením ji přepadl třas a slintala, ošklivě mlela rty a jazykem, nevydržela sedět, lapená přecházela nadél celou. Naštěstí jsem měla cigarety, lačně a dlouze do sebe vtahovala dým a vypouštěla jej úzkými proužky nosními dírkami. První noc jsem s ní byla na cele sama a bála jsem se usnout; čeho všeho je schopen rozdrážděný psychopat? Později se jí dostala do rukou diagnóza soudního lékaře, ptala se mě, co výraz psychopat znamená, nedokázala jsem ji ranit, řekla jsem, že psychopatií nazývají její tik úst a jazyka, když je rozrušená. Postupně jsem si složila útržky případu zvednuté peněženky, a když jsem oddělila pravděpodobné od vymyšleného, tedy od obrany, kterou zaujala, pochopila jsem, že strach před ní jsem nemusela mít já, strach, panický, příšerný, zničující strach, měla ona. Vězení ji zavalilo jako kámen. Časem se taky ukázalo, že není agresivní; na víc, než na plačtivý protest sílu neměla. Předvolali ji hned druhý den na psychiatrické vyšetření, bez uklidňujících léků pak nebyla ani den. A protože byla zkušený pacient, ve dnech, které předcházely soudnímu projednávání, vyplivovala léky do záchodu; ale i bez toho by šla na soud vyšinutá hrůzou.
Paní Helenka pocházela ze známé rodiny „světských lidí“. Náhodou jsem v novinách četla črtu ze západních Čech, za znak idylismu tam posloužila venkovská pouť, mihlo se i její jméno, črtu jsem jí přečetla a paní Helenka řekla: „To byl strejček. My táhli jinou trasou.“ Strejček táhl od pouti k pouti, od posvícení k posvícení, od velikonoc do Martina jihozápadním koutem Čech, maminka táhla taky již…
