DESÁTÁ KAPITOLA
Dillon sešel na Paradise Beach a krátce si zaplaval v moři. Letmým pohledem zjistil, že Maria Blanco tam stále ještě kotví, vrátil se domů, osprchoval se a oblékl si modré plátěné kalhoty a bílou košili s krátkými rukávy. Pak šel zaklepat na dveře 7E.
„Vstupte!“ zavolal Ferguson.
Dillon vešel. Fergusonovo apartmá vypadalo obdobně jako jeho, jen koupelna byla o málo větší a pokoj také. Ferguson, v šedých flanelových kalhotách a bílé košili, stál před zrcadlem v malé oblékárně a vázal si uzel kravaty svého gardového pluku.
„Pojďte dál,“ řekl přátelsky a navlékl si dvouřadové modré sako. „Jak vypadám?“
„Jako reklama z módního časopisu: blazeovaný anglický džentlmen v cizině!“
„Protože jste Ir, nemusíte mít ještě v jednom kuse komplexy méněcennosti,“ pravil Ferguson. „Mezi Iry bylo taky pár docela slušných lidí, jako na příklad moje matka, když už neuvedu přímo vévodu z Wellingtonu.“
„Který řekl, že jenom proto, že se člověk narodí ve stáji, nemusí být ještě kůň.“
„Ne, tohle že řekl?“ zasmál se Ferguson a vzal si z věšáku slaměný klobouk a hůl se stříbrnou rukojetí.
„Nikdy jsem si nevšiml, že potřebujete hůl,“ podotkl Dillon.
„Tuhle jsem si pořídil během korejské války. Pevná jako z oceli, protože má ocelové jádro, na špičce zalité v olovu. A pak má ještě jedno milé zařízení!“
Otočil stříbrnou rukojetí na stranu a z hole se vysunul asi dvacet centimetrů dlouhý bodec.
„Zajímavé!“ souhlasil Dillon.
„To víte, jsme tu v neznámé cizině – říkám tomu zapichovač vepřů.“ Ferguson s cvaknutím zatáhl bodec zpět. „Takže, nabídnete mi něco k pití než vyrazíme, nebo ne?“
Dillon mezitím dojednal s pokojovou službou zásilku šampaňského Krug, takže měl několik půllitrových lahví v nádobě s ledem. Naplnil dvě sklenice a šel za Fergusonem na terasu; cestou sebral se stolu dalekohled.
„Ta velká bílá námořní jachta před námi – to je Maria Blanco.“
„Neříkejte?“ Dillon podal Fergusonovi dalekohled a generál si ho dal k očím. „Takový menší plovoucí palác!“ konstatoval.
„Jo, tak nějak.“
„Za mých mladých let jsem byl v korejské válce,“ začal vykládat Ferguson, aniž by dal dalekohled od očí. „Jeden rok nefalšovaného pekla. Poslali mě na pozici zvanou Hook. Vypadalo to tam jako za první světové války. Kilometry zákopů, ostnaté dráty, minová pole a tisíce Číňanů, kteří chtěli ty zákopy obsadit. Oni nás v jednom kuse pozorovali, a my zase je. Bylo to jako nějaká neobyčejně odporná hra, která každou chvíli přerostla v zabíjení.“ Povzdechl si a vrátil dalekohled Dillonovi. „Proč vám to vlastně vykládám, Dillone?“
„Myslím, že jste mně chtěl mírnou oklikou sdělit, že podle vás zase Santiago pozoruje nás.“
„Asi něco takového. A teď mi řekněte, co se tady všechno stalo, a nezapomeňte na nic, absolutně na nic.“
Když Dillon skončil, dolil generálovi sklenici. Ferguson seděl a přemýšlel.
„Co by podle vás měl být další krok?“ zeptal se Dillon.
„No, teď, když jste se u Staceye vyzbrojil, předpokládám, že byste si to s nimi rád rozdal.“
„Jen jsem se trochu pojistil, to je všechno,“ namítl Dillon. „A semtex budeme potřebovat, abychom se dostali do té ponorky.“
„Jestli ji najdeme,“ podotkl Ferguson. „A po tom děvčeti ani stopa, co?“
„Však ona se vrátí.“
„A mezitím?“
„Rád bych se trochu víc sblížil s Carneym. Měli bychom ho za každou cenu získat na naši stranu.“
„V tom s vámi samozřejmě souhlasím, ale jak? Máme to zkusit s penězi?“
„Myslím, že ne. Jestli se nepletu, tak Carney je typ chlapa, který něco dělá jenom tehdy, když sám chce, anebo když si myslí, že je správné to udělat!“
„Panebože,“ povzdechl si Ferguson, „ochraňuj mě od romantiků tohoto světa!“ Vstal a podíval se na hodinky. „Dillone, a teď se potřebuju najíst! Kam půjdeme?“
„Mohli bychom zajít do restaurace Želví zátoka. Říkají, že si tam trochu víc potrpí na oblečení, ale že skvěle vaří. Zamluvil jsem tam stůl.“
„Dobře, tak jdeme. Ale pro boha živýho, vezměte si sako. Nechci, aby si mysleli, že večeřím s nějakým místním povalečem.“
Z rychle houstnou…
