35
Barry Kudla vešel do skladiště samotný. Pyšná chůze nejrychlejšího pistolníka ve městě vzala za své. Ten tam byl i domýšlivý úšklebek nafoukaného pouličního gaunera. Také lesklý oblek a italské mokasíny kamsi zmizely. Náušnici měl v kapse a do ohonu sčesané vlasy měl zastrčené pod límeček. Oholil se právě před hodinou.
Po zrezivělých schodech vystoupil do prvního patra a vzpomněl si, jak si na nich jako dítě hrával. Tehdy byl ještě naživu jeho otec a on se tu po vyučování flákal vždycky až do večera a pozoroval, jak přivážejí a odvážejí kontejnery, naslouchal dělníkům, kteří pracovali ve skladu, učil se jejich jazyku, kouřil jejich cigarety a prohlížel si jejich časopisy. Bylo to nádherné místo pro dospívání, zvláště pro kluka, který netoužil po ničem jiném než se stát gangsterem.
Nyní už skladiště nebylo tak živé. Kráčel po galerii podél jeřábové dráhy, vedle řady špinavých zamalovaných oken obrácených k řece. Ozvěna jeho kroků se nesla prázdným prostorem. Zůstalo tu pár zaprášených kontejnerů, s kterými už léta nikdo nepohnul. Strýcovy černé cadillacy stály vyrovnané v řadě blízko doku. Věrný řidič Tito leštil blatník jednoho z nich. Při zvuku kroků vzhlédl a zamával Barrymu.
Přestože byl Barry velmi rozrušený, kráčel zvolna a snažil se nevypadat příliš nadutě. Obě ruce měl hluboko v kapsách. Starými skly oken pozoroval řeku. Replika kolesového parníku plula po proudu dolů s turisty na vyhlídkové trase kolem samých skladišť a možná jedné či dvou nákladních lodí. Galerie končila u kovových dveří. Stiskl tlačítko a podíval se přímo do kamery nad hlavou. Něco silně klaplo a dveře se otevřely. Bývalý skladový dělník Mo, který mu kdysi dávno, když mu bylo dvanáct, nalil poprvé pivo, tu teď stál, hrůzostrašně vyparáděný. Měl při sobě nebo na dosah ruky nejméně čtyři pistole. Kývl Barrymu na pozdrav a pokynul mu, aby vešel. Mo byl přátelský typ, dokud se nezhlédl v oblečení, které se objevilo v době, kdy běžela filmová verze Kmotra; od té doby se ani neusmál.
Barry prošel místností, kde stály dva opuštěné psací stoly, a zaklepal na dveře. Zhluboka se nadechl. "Vstupte," vyzval ho laskavý hlas, a on vstoupil do kanceláře svého strýce.
Johnny Sulari byl i ve stáří hezký muž. Byl vysoký, a přestože mu bylo sedmdesát, držel se vzpřímeně a byl stále ještě čilý. Měl zářivě šedé vlasy, jejichž původní linie dosud neustoupila ani o milimetr, a nízké čelo. Vlasy mu vyrůstaly pět centimetrů nad obočím a v lesklých vlnách mu spadaly do týlu. Jako vždy měl na sobě tmavý oblek, jehož sako teď viselo na věšáku u okna. Kravatu měl modrou a naprosto nenápadnou. Červené šle se staly jeho obchodní značkou. Usmál se na Barryho a ukázal na odřené kožené křeslo, na kterém Barry sedával jako dítě.
Johnny byl džentlmen, jeden z posledních v upadajícím podnikání, které rychle ovládli ziskuchtivější a ničeho se neštítící mladší muži. Muži stejného ražení jako jeho přítomný synovec.
Byl to však nucený úsměv. Nešlo o společenský rozhovor. V posledních třech dnech toho spolu namluvili víc než za poslední tři roky.
"Špatné zprávy, Barry?" zeptal se Johnny, přestože znal odpověď.
"Dalo by se to tak říct. Ten kluk v Memphisu zmizel."
Johnny zmrazil Barryho pohledem, a ten, což udělal málokdy ve svém životě, pohled neopětoval. Oči ho nechaly na holičkách. Vražedné, legendární oči Barryho Kudly Muldanna zamžikaly a pak se zaryly do země.
"Jak jsi mohl být tak hloupý?" zeptal se Johnny klidným hlasem. "Natolik hloupý, abys nechal tělo tak blízko. Hloupý, abys to prozradil svému advokátovi? Jsi hloupý, hloupý, nic než hloupý."
Oči mu zamžikaly ještě rychleji a poposedl v křesle. Kajícně přikývl na souhlas. "Máš pravdu, ale potřebuju pomoc."
"Samozřejmě že potřebuješ pomoc. Provedl jsi kolosálně stupidní věc a teď potřebuješ někoho, aby tě zachránil."
"Myslím, že se to týká nás všech."
Johnnyho oči vzplanuly prudkým hněvem, ale ovládl se. Vždycky se dokázal ovládnout. "Pravda, ale má to snad být výhrůžka, Barry? Přijdeš si za mnou do kancel…
