KAPITOLA 6
Convair 440, který létal do Clarence, zahájil sestup na letiště přes zátoku. Shannon, úmyslně sedící na levé straně trupu, se mohl dívat dolů na město, zatímco ho letoun oblétával. Z výšky 300 metrů viděl hlavní město Zangara na konci poloostrova obklopené ze tří stran vodami zálivu a na čtvrté straně pak územím, kde se poloostrov, dlouhý pouhých osm mil, zapojoval do hlavního pobřeží.
Kousek půdy byl pět kilometrů široký, pokračoval do mangrovových bažin pobřeží a tam, kde stálo město, byl úzký jeden a půl kilometru. Město bylo na každé straně obklopeno mangrovovými keři a pouze na konci mangrovové houštiny ustupovaly oblázkovým plážím.
Město pokrývalo celý konec poloostrova z jedné strany na druhou a sahalo jeden a půl kilometru do hloubky. Z okraje města na tomto konci vybíhala jediná silnice, která mířila mezi obdělanými pozemky zbývajících sedm mil k hlavnímu pobřeží.
Bylo vidět, že všechny nejlepší budovy jsou na konci přivráceném k moři, ze kterého foukal mírný vítr, přičemž každá z budov byla na vlastním pozemku zhruba o rozloze jednoho akru. Ta část města, která mířila do vnitrozemí, byla zřejmě tou chudší částí, kde se mezi blátivými cestičkami nacházely tisíce plechových chatrčí. Soustředil svůj pohled na bohatší části Clarence, kde kdysi žilo koloniální panstvo, protože tam nepochybně budou nejdůležitější budovy, které takto mohl alespoň na několik sekund zahlédnout.
Na samém konci byl malý přístav vytvořený tam, kde do moře vybíhaly dva štěrkové výběžky jako kusadla roháče nebo klepeta škvora. Přístav se nacházel v tomto zálivu. Shannon viděl, že mimo přístav je voda zvlněná větrem, zatímco uvnitř byla úplně klidná. Nepochybně se tam nacházelo kotviště, které ke konci tohoto poloostrova jako hříčka přírody přitahovalo první námořníky. Středu přístavu, přímo proti cestě na volné moře, dominovalo jedno betonové molo bez kotvících lodí a skladišť. Vlevo na molu byla zřejmě rybářská oblast domorodců, oblázková pláž s dlouhými kanoemi a sušícími se sítěmi a vpravo na nábřeží byl starý přístav, řada rozpadávajících se dřevěných mol vybíhajících do vody.
Za skladištěm bylo asi dvě stě metrů trávy končící cestou podél břehu a za touto cestou začínaly budovy. Shannon zahlédl bílý kostel v koloniálním stylu a to, co mohlo být kdysi palácem guvernéra, obklopeným zdí. Za zdí, mimo hlavní budovy, bylo velké nádvoří obklopené nízkými kasárenskými baráky, zřejmě přistavenými v poslední době. V té chvíli se Convair narovnal, město zmizelo z pohledu a stroj nalétával na přistání.
Shannon již měl první zkušenost se Zangarem předchozího dne, kdy požádal o víza na turistickou návštěvu. Konzul v sousedním hlavním městě ho poněkud překvapeně přijal, nebyl zvyklý na takovéto žádosti. Musel vyplnit pětistránkový formulář, udat veškerá křestní jména svých rodičů (a protože vůbec neměl ani ponětí o tom, kdo byli rodiče Keitha Browna, vymyslel si je) a další všemožné informace.
V pasu, který podal konzulovi, byla slušná řádka bankovek nevinně ležící mezi první a druhou stránkou. Všechno zmizelo v konzulově kapse. Potom muž zkoumal pas ze všech možných úhlů, četl každou stránku, držel ji proti světlu, převracel stránky, kontroloval záznamy o vybírání deviz na zadní straně. Po pěti minutách této činnosti si začínal Shannon myslet, že něco není v pořádku. Udělalo snad britské ministerstvo zahraničních věcí chybu právě v tomto pase? Potom konzul vzhlédl a řekl:
„Vy jste Američan?“
S ulehčením tak Shannon poznal, že muž neumí číst.
Za pět minut měl vízum. Avšak na letišti v Clarence legrace přestala.
Neměl zavazadla, pouze příruční zavazadlo. Uvnitř hlavní (a také jediné) budovy pro cestující bylo vedro doslova hrozné a celé místo bylo naplněno bzukotem much. Poflakovalo se tady asi deset vojáků a deset policistů. Pocházeli zřejmě z různých kmenů.
Policisté byli stažení do sebe, nemluvili ani mezi sebou, opírali se o stěnu. Byli to vojáci, kteří přitahovali Shannonovu pozornost. Díval se na ně po očku, když vyplňo…
