XIII.
Čím víc jsem poznávala Arendy, tím víc jsem si vážila Kathandriona. O arendské povaze byly popsány celé stohy nesmyslů. To že jde Arendie z jednoho průšvihu do druhého není zapříčiněno nějakou neskutečnou hloupostí, ale jde na vrub slepé impulsivnosti, velkému sklonu k dramatizování situace a tomu, že Arendové nejsou schopni stáhnout se ze započatého díla. Kathandrion byl aspoň ochoten naslouchat argumentům, než se do něčeho pustil. V tomto případě chtěl – veden prvotním impulsem – zatknout Ktačikova sluhu a vláčet ho v železech do vězení. Samozřejmě že nejlépe v pravé poledne. Když jsem přecházeli chodbou do trůnního sálu, byl hotov vydat rozkazy.
„Kahtandrione,“ navrhla jsem mu velmi tiše a nevtíravě, „tady máme co do činění s konspirací. Což chceš vyplašit všechny ostatní členy toho spiknutí tím, že jednoho z nich povláčíš ulicemi před očima veřejnosti?“
Rychle ne mne pohlédl. „To asi není nejlepší nápad, co?“ prohlásil.
„Už jsem slyšela lepší.“
„Jednou se budu muset naučit dřív přemýšlet, než začnu vydávat rozkazy,“ řekl.
„Na tvém místě bych to udělala.“
„Zapracuji na tom. Jak by si v tomto případě postupovala ty?“
„Trochu bych zalhala. Pošli Haldonovi vzkaz, aby se tu zastavil, až bude mít chvíli, k soukromému rozhovoru.“
„Co když bude mít čas až příští týden?“
„Jen se neboj, ten tu bude hned, Kathandrione. Věř mi. Už jsem tohle zažila několikrát. Pro něj bude znamenat to tvoje „až bude mít čas“ asi tak rychle, jak se stihne obléknout. Pamatuj si, Kathandrione, že je mnoho způsobů, jak používat moc. Lehké pošťouchnutí je často lepší než rána kladivem.“
„To je pro mne novinka. Tohle je ale Arendie, Polgaro. Rozkazy musí být v krátké lehce srozumitelné řeči a nejlepší je používat jednoslabičná slova.“
Zjistila jsem, že mám vévodu Kathandriona stále raději. Pozvání, které diktoval písaři, když se vrátil do trůnního sálu, bylo velmi květnaté. Jak jsem předpokládala, Haldon dorazil během hodiny.
Večer proběhl tak, že jsem měla možnost si prohlédnout pohádkové město Vo Wacune. Kathandrion zavedl našeho hosta do místnosti, která byla velmi případně umístěna u schodiště do žaláře. V místnosti byla jen jedna lampa a já si sedla do křesla s vysokým opěradlem otočeného k oknu. Takže jsem všechno slyšela, a přitom mne nebylo vidět.
Když Kathandrion a s Haldonem vstoupili do místnosti, vyslala jsem jim vstříc mou myšlenku a barva, která se mi vrátila, nezářila červení, což by prozrazovalo, že je kupec Tolnedřan, ale místo toho byla úplně černá. Muž, který si říkal Haldon, byl Murgo. Viděla jsem odraz jeho tváře v okně, ale postrádala charakteristické rysy angaracké rasy. To byl ledacos vysvětlovalo.
„Jsem rád, že jsi byl schopen přijít tak krátce po mém pozvání, vážený Haldone,“ říkal Kathandrion.
„Jsem vždy k službám, výsosti,“ odpověděl muž v zeleném plášti a uklonil se.
„Posaď se, příteli. Jsme zde sami, proto není důvod k žádným oficialitám.“ Kathandrion se teatrálně odmlče. „Doneslo se mi nedávno, že by pro vévodu z Wacune mohla vyplývat nějaká výhoda, kdyby přikázal postavit přístav na jižním břehu řeky Kamaar na hranicích mého území. Jestli jsem to dobře pochopil, ty jsi nositel této zprávy. Znamenala by výstavba tohoto zařízení zvýšení obchodu mezi Wacune a tvým císařstvím?“
„Samozřejmě, výsosti,“ odpověděl nadšeně Lžitolnedřan. „Císař sám několikrát vyjádřil zájem o tento projekt.“
„To je vynikající!“ vykřikl Kathandrion. „Prostě úžasné! Ve světle našeho budoucího spojenectví myslíš, že bych mohl požádat tvého císaře, aby se podílel na nákladech spojených s výstavbou toho přístavu?“
Jsem si jist, že by tento návrh císař vyslyšel.“
Že by nějaký Tolnedran byl ochoten utrácet peníze? Už tenhle nápad by stačil k tomu, abychom Haldona odhalili jako podvodníka.
Navrhla jsem předtím vévodovi, aby zatáhl našeho podezřelého do takového rozhovoru, kdy bude muset reagovat nepřipraveně. Potřebovala jsem jen chviličku, abych se dotkla jeho mysli a prozkoumala jeho myšlenkovou úroveň. Nápad s přístavem b…
