Kapitola druhá
KAL ZAKAT, CÍSAŘ NESMÍRNÉ Mallorey, seděl uvelebený v rudě polstrovaném křesle na druhém konci veliké fádní místnosti. Měl na sobě prosté bílé lněné roucho, přísné a bez ozdob. Ačkoliv Garion věděl, že mu je přinejmenším hodně přes čtyřicet let. jeho vlasů se zatím nedotkla šeď a tvář měl bez vrásek. V očích se mu ovšem zračila jakási smrtelná únava, chyběla v nich sebemenší radost či dokonce zájem o život. Na klíně mu ležela stočená do klubíčka obyčejná zlatohnědě mourovatá toulavá kočka. Měla zavřené oči a přední drápky zatínala do císařova stehna. Ačkoliv sám císař nosil ten nejprostší šat, stráže, které stály podél zdí, měly všechny ocelové prsní pláty důkladně vykládané zlatem.
"Můj císaři," řekl generál Ateska a hluboce se uklonil, "mám tu čest vám představit Jeho královské Veličenstvo, krále Belgariona z Rivy."
Garion úsečně přikývl a Zakat v odpověď pokynul hlavou. "Již dlouho čekám na chvíli, kdy se s tebou setkám, Belgarione." řekl hlasem, který byl stejně bez života jako jeho oči. "Tvé činy otřásly světem."
"Ty tvé také udělaly jistý dojem, Zakate." Garion se ještě před tím, než opustili Rak Verkat, rozhodl, že nebude zachovávat absurditu samozvaného malloreánského titulu 'Kal'.
Zakatovými rty se mihl mdlý úsměv. "Ach." řekl tónem, který naznačoval, že prohlédl Garionův pokus o rafinovanost. Stroze pokynul i ostatním a nakonec se jeho pozornost soustředila na neupravenou a ošuntělou postavu Garionova dědečka. "A ty, pane, budeš samozřejmě Belgarat," pronesl. "Poněkud mne překvapuje, že shledávám tvůj zevnějšek tak obyčejným. Všichni malloreánští Grolimové se shodují, že jsi vysoký sto stop - možná i dvě stě -a že máš rohy a dvojitý ocas."
"Jsem v přestrojení," odvětil Belgarat sebejistě.
Zakat se zasmál, ačkoliv v tom skoro mechanickém zvuku obsaženo pramálo pobavení. Pak se rozhlédl a poněkud se zamračil. "Zdá se mi, že nám někdo chybí."
"Královna Se'Nedra během cesty onemocněla, Vaše Veličenstvo," informoval ho Ateska. "A paní Polgara na ni dohlíží."
"Onemocněla? Je to vážné?"
"Na tuto otázku nelze dát v danou chvílí jednoznačnou odpověď, Vaše císařské Veličenstvo," odvětil Sadi s profesionální vyhýbavostí, "ale podali jsme jí jisté medikamenty a v uměni paní Polgary mám naprostou důvěru."
Zakat se obrátil ke Garionovi. "Měl jsi o tom poslat zprávu napřed, Belgarione. Mám mezi svým osobním služebnictvem léčitelku - dalasijskou ženu, která je nadaná pozoruhodnými schopnostmi. Ihned ji pošlu do královniných komnat. Zdraví tvé ženy musí být naší první starostí."
"Díky." odpověděl Garion. Vděčnost v jeho hlase byla upřímná.
Zakat se dotkl táhla zvonku a promluvil pár slov ke služebníkovi, který na jeho zavolání ihned přiběhl.
"Prosím," řekl pak císař "posaďte se. Na ceremoniích si nijak zvlášť nezakládám."
Zatímco jim strážní spěšně přinášeli křesla, kočka spící na Zakatově klíně napůl otevřela své zlatavé oči a všechny si je prohlédla. Postavila se na nohy, protáhla si hřbet a zívla. Pak ztěžka skočila na podlahu, při dopadu slyšitelně hekla a kolébavou chůzí se vydala očichat Eriondovy prsty. Zakat lehce pobaveným pohledem sledoval, jak si jeho očividně těhotná kočka vykračuje s důstojností hospodyně napříč kobercem. "Jak jste si jistě povšimli, byla mi moje kočička - opět - nevěrná." Povzdechl si, naoko odevzdaně. "Obávám se, že k tomu dochází poměrně často, a zdá se, že nikdy nepociťuje ani stín výčitek."
Kočka vyskočila Eriondovi na klín, stočila se do klubíčka a začala spokojeně příst.
"Vyrostl jsi, chlapče." oslovil mladíka Zakat. "Už tě také naučili mluvit?"
"Pochytil jsem pár slov. Zakate." řekl Eriond svým jasným hlasem.
"Ostatní také znám - alespoň z doslechu," řekl pak Zakat. "S mistrem kovářem Durnikem jsme se setkali na pláních Mišraku ak Thull a samozřejmě jsem slyšel o markraběnce Liselle z drasnijské tajné služby a o princi Kheldarovi, který usiluje o to, aby se stal nejbohatším mužem na světě."
Sametino půvabné pukrle nebylo tak okázalé jako Silkova grandióz…
