Kapitola druhá
GARIONA ZALIL JAKÝSI VZNEŠENÝ, jasný pocit klidu - klidné rozhodnosti, jakou cítil, když čelil Torakovi na druhém konci světa, v rozpadajících se ruinách Města nekonečné noci. Jak tak vzpomínal na tu děsivou noc, začal pozvolna chápat překvapivou pravdu. Zmrzačený bůh se nesnažil o čistě fyzické vítězství. Celou strašlivou silou své vůle se pokoušel podrobit si Garionovu mysl, a byl to právě její skálopevný odpor, spíše než planoucí meč, co vedlo ke konečnému vítězství. Pomalu, jako slunce stoupající nad obzor, se před Garionovým vnitřním zrakem objevovala celá a nahá pravda Ač se zlo zdálo nepřemožitelné, jak se plížilo světem zahaleno Tmou, bažilo přesto po Světle, a pouze tím, že by se Světlo vzdalo, mohla by Temnota zvítězit. Dokud zůstane Dítě Světla pevné a silné, bude nepřemožitelný i Garion. Jak tak stál v temné sluji a naslouchal chvějivému tónu, oznamujícímu odchod UL, jako by viděl přímo do mysli nepřítele. Navzdory svému děsivému vzhledu i moci se bál i sám Torak, a tentýž strach nyní nahlodával srdce Zandramasovo.
A pak objevil Garion další pravdu, pravdu tak nebetyčně prostou a zároveň tak hlubokou, že rozechvěla každičkou částečku jeho bytosti. Žádná Tma není! To, co se zdálo být tak mocné a rozsáhlé, není nic jiného než nedostatek Světla. Dokud bude mít Dítě Světla toto na paměti, Dítě Temnoty nikdy nezvítězí. Torak to věděl, ví to i Zandramas a nyní konečně pochopil i Garion. Poznání doprovázela vlna jásavé a triumfující radosti.
"Jakmile člověk pochopí, hned je to snazší, co?" pronesl tiše mladík, jemuž říkali Dejruk.
"Ty víš, na co myslím?"
"Ano. Vadí ti to?"
"Ne, asi ne." Garion se rozhlédl kolem. Chodba, v níž stáli, vyhlížela po odchodu UL náhle velice temná. Garion znal cestu zpátky, ale potřeboval nějak potvrdit myšlenku, kterou se právě zabýval. Obrátil se tedy přímo k Orbu, trůnícímu na hrušce jeho meče. "Můžeš nám trochu posvítit?" zeptal se jej.
Orb odpověděl modrým ohněm ve svém srdci a současně zaplnil Garionovu mysl křišťálovou písní. Garion pohlédl na Erionda. Nepůjdeme zpátky? Teta Pol měla o tebe strach."
Když se obrátili a vydali se opuštěným tunelem zpět, položil Garion láskyplně paži kolem ramen svého mladšího přítele. Připadal mu náhle hrozně blízký.
Vyšli z chodby na okraj zšeřelé propasti, jejíž holé stěny zdobily desítky světel, a zezdola zaslechli šepot vodopádu.
Garion si náhle vzpomněl na událost, k níž došlo o den dříve. "Co máš za problémy s vodou? Teta Pol se tvářila nějak ustaraně, když se zmiňovala o tom jezírku dole."
Eriond se zasmál. "Ach, to. Když jsem byl malý - krátce poté, co jsme se přestěhovali do Poledřina domku v Údolí - dost často jsem padal do řeky."
Garion se zazubil. "To mi připadá jako docela přiložené."
"Už se mi to dlouho nestalo, ale Polgara si zřejmě myslí, že si to šetřím na nějakou speciální příležitost."
Garion se rozesmál, a tak vstoupili do chodby, lemované komůrkami, jež vedla do Gorimovy jeskyně. Ulgové, kteří zde žili, je provázeli udivenými pohledy.
"Ehm - Belgarione," ozval se Eriond, "Orb pořád ještě září."
"Ale," potřásl hlavou Garion, "já na to zapomněl." Ohlédl se přes rameno na vesele planoucí kámen. "To už stačí," řekl mu. "Můžeš přestat."
Orb naposledy zablikal; téměř se zdálo, že zklamaně.
Jejich přátelé už mezitím seděli u snídaně v Gorimově domě. Když oba vstoupili, Polgara k nim zvedla zrak. "Kde jsi -" začala, ale pak se zarazila a podívala se Eriondovi pozorně do očí. "Něco se stalo, že?"
Eriond přisvědčil. "Chtěl s námi mluvit UL. Sdělil nám pár věcí."
Belgarat odstrčil talíř a zpozorněl. "Možná byste nám o tom mohli říct něco bližšího," vybídl je. "Pěkně pomalu a na nic nezapomeňte."
Garion obešel stůl a usedl vedle Se'Nedry. Pečlivě popsal setkání s Otcem bohů, pokoušeje se zopakovat slova UL co nejpřesněji. "A nakonec nám řekl, že Eriond a já sdílíme téhož ducha a že si máme pomáhat jeden druhému," uzavřel.
"Víc toho nebylo?" nedůvěřoval Belgarat.
"Myslím, že ne."
"Jenom ještě to, že je…
