Část třetí
OSTROV VERKAT
Kapitola sedmnáctá
NÁSLEDUJÍCÍHO RÁNA JIŽ PO JEJICH levici klouzalo holé pobřeží Urgoského poloostrova a murgoská bárka, hnaná dobrým větrem, mířila stále na jih. Z příboje, bušícího do břehu, vyrůstaly strmé útesy a jen málo vegetace narušovalo smutnou monotónnost rzivě zbarvených skal. Podzimní obloha nesla temnou, chladně modrou barvu, ale slunce stalo daleko na severu a zima zde, tak daleko na jihu, byla za dveřmi.
Tak jako vždy, když se plavil po moři, vstal Garion za prvních ranních paprsků a vyšel na palubu. Stál u zábradlí vprostřed lodi a těšil se z jiskření ranního slunce ve vlnách a z pravidelného skřípění a houpání paluby pod nohama.
Nedoléhající dveře, vedoucí na kratičké schodiště a do podpalubí na zádi, zaskřípěly a ven vyšel Durnik, mžourající do jasného slunečního světla a balancující proti těžkopádnému houpání plavidla. Kovář byl oděn ve své obvyklé prosté hnědé košili a tvářil se vážně.
Garion udělal několik kroků ke svému příteli. "Už je jí dobře?" zeptal se.
"Je moc unavená," odpověděl Durnik chabě. Jeho vlastní strhaná tvář prozrazovala, že ani on sám toho v noci příliš nenaspal. "Dlouho se na lůžku zmítala a převalovala, než konečně mohla usnout. To, co musela udělat, bylo strašlivé."
"Říkala o tom něco?"
"Něco ano. Toho démona bylo nutno poslat tam, odkud přišel, jinak by šířil hrůzu a strach po celém světě. Chabat jej povolala, a tak by ji mohl používat jako bránu do našeho světa, kdykoli by se mu zlíbilo. Proto musela odejít s ním - aby tu bránu zavřela."
"Odkud vlastně přicházejí - myslím ti démoni?"
"O tom moc nemluvila, ale tolik jsem pochopil, že o odpověď na tuhle otázku není moc co stát."
"Teď spí?"
Durnik přisvědčil. "Půjdu si popovídat s lodním kuchařem. Až se Pol probudí, bude potřebovat něco teplého a vydatného."
"Potřeboval by ses sám vyspat."
"Snad. Omluvíš mne, Garione? Nechci ji nechávat samotnou příliš dlouho - co kdyby se probudila a potřebovala mne." Obrátil se a zamířil k lodní kuchyni.
Garion se napřímil a rozhlédl se kolem. Murgoští námořníci, pracující na palubí, se co chvíli po něm ustrašeně podívali. To, k čemu došlo včera odpoledne, zcela z jejich rysů vymazalo nadutou aroganci, jež byla obvyklým povahovým rysem jejich národa. Pokud kolem nich prošel některý z cestujících, ustrašeně před nimi uskakovali, jako by se báli, že je bez varování promění v ogry či mořské příšery.
Silk s Urgitem se vynořili ze schůdků, odkud předtím vyšel Durnik, a zastavili se u zábradlí blízko zádi, netečně pozorujíce brázdu bublin, jež značila jejich cestu přes temně zelené vodní planě, skropené bělí poletujících a křičících racků. Garion popošel kousek směrem k nim, ale nerušil je.
"Nehostinné místo," prohodil Silk, dívaje se na strmé útesy podél břehů. Mužík se rozloučil s roztrhaným oděvem, který nosil na počátku cesty, a oblékl se do prostého, nezdobeného šedého kabátce.
Urgit mrzutě cosi zabručel. Ledabyle dohodil do brázdy za lodí kus okoralého chleba a bez valného zajmu přihlížel, jak se křičící rackové, kroužící kolem bárky, vrhají dolů, aby o vítané sousto zápasili. "Kheldare," zeptal se, "dělá tohle často?"
"Kdo? A co?"
"Polgara." Urgit se otřásl. "To takhle nechá zmizet každého, kdo se jí znelíbí?"
"Ne," opáčil Silk. "Polgara to nedělá - a ostatní taky ne. Není to dovoleno."
"To tedy nevím, Kheldare. Dovoleno nedovoleno, viděl jsem to včera na vlastní oči."
"Mluvil jsem o tom s Belgaratem," řekl Silk, "a nechal si to od něj vysvětlit. Chabat a její démon nebyli zničeni v pravém slova smyslu. Jen byli odesláni zpět na místo, odkud démon přišel. Démon musel být za každou cenu odeslán zpět; naneštěstí s ním musela i Chabat."
"Naneštěstí? Mně jí zas tak líto nebylo."
"Obávám se, že mi docela nerozumíš, Urgite. Zabít někoho je jedna věc, ale zničit něčí duši, to je něco jiného. Tím se Polgara tak trápí. Byla nucena odsoudit Chabat k věčné bolesti a hrůze. To je to nejstrašnější, co se člověku vůbec může stát"
"Kdo byl ten muž, který s…
