Kapitola pátá
"MOHL BY SES NA TO ASPOŇ PODÍVAT?" prohlásila Se'Nedra rozhořčeně následujícího rána. Právě vstala a stála u okna, zahalená v teplém rouchu.
"Hmmm?" zabroukl Garion ospale. "Podívat na co, drahá?" Ležel dosud zahrabán v hřejivých pokrývkách a vážně uvažoval o tom, že ještě usne.
"Odtamtud to neuvidíš, Garione. Pojď sem."
Povzdechl si, vylezl z postele a bos doklopýtal k oknu.
"Není to nechutné?" dožadovala se Se'Nedra jeho názoru.
Trávníky císařské čtvrti byly pokryty bílou vrstvou a mrtvým vzduchem se líně snášely velké bílé vločky.
"Není to trochu neobvyklé, že v Tol Honetu sněží?" řekl.
"Garione, v Tol Honetu nikdy nesníží. Naposledy jsem zde viděla sníh, když mi bylo pět."
"Byla dost neobvyklá zima."
"Jdu zpátky do postele a nevstanu, dokud ta ohavnost neroztaje do poslední vločky."
"Vždyť přece nemusíš jít ven. Můžeš zůstat v teple, v paláci."
"Nechci se na to ani podívat." Vrhla se po hlavě do své postele s nebesy, odhodila šaty na podlahu a zavrtala se do přikrývek. Garion pokrčil rameny a vydal se zpět k lůžku. Další hodina či dvě spánku mu rozhodně nebyly proti mysli.
"Zatáhni, prosím, závěsy kolem postele," požádala ho Se'Nedra, "a odejdi odtud tiše, ať můžu spát."
Vytřeštil na ni oči a pak si rezignované povzdechl. Zatáhl těžké závěsy a ospale se začal oblékat.
"Buď ještě tak hodný, Garione," dodala ještě líbezně. "Zastav se v kuchyni a řekni jim, aby mi sem přinesli snídani."
Tak tohle už bylo jednoznačně nespravedlivé. Navlékl se do zbytku šatů, už značně rozladěn.
"A Garione, -"
"Ano, drahá?" Neutrální tón udržel jen se značnou námahou.
"Nezapomeň si učesat vlasy. Vždycky je máš po ránu jak vrabčí hnízdo." Hovořila ospale; očividně byla na pokraji spánku.
Belgarata nalezl v zšeřelé jídelně, jak zasmušile sedí u okna a dívá se ven. Přes časnou hodinu stál před starcem korbel s pivem. "Věřil bys tomu?" zavrčel znechuceně a dál se díval na měkce se snášející sníh.
"Pochybuji, že to vydrží dlouho, dědečku."
"V Tol Honetu nikdy nesnaží."
"To říkala Se'Nedra taky." Garion zimomřivě natáhl ruce nad pánev se žhavým uhlím.
"Kde je?"
"Šla zpátky do postele."
"To není tak špatný nápad. Proč jsi nešel za ní?"
"Usoudila, že bych měl vstávat."
"To mi nepřipadá moc spravedlivé."
"Taky mne to napadlo."
Belgarat se nepřítomně poškrábal za uchem, aniž by odvrátil pohled od chumelenice venku. "Jsme příliš daleko na jih, než aby tohle počasí mohlo vydržet déle než den či dva. Navíc je zítra Slavnost Stvoření. Během svátků cestuje vždycky spousta lidí, takže nebudeme tak nápadní."
"Myslíš, že bychom měli počkat?"
"Je to docela logické. Tak jako tak bychom v tomhle moc daleko nedojeli."
"Co tedy budeme dělat dneska?"
Belgarat zvedl korbel. "Já osobně nejspíš dopiju a pak půjdu zase spát."
Garion si přitáhl jednu z rudé polstrovaných židlí a posadil se. Trápila ho už několik dní jedna myšlenka a nyní byla vhodná chvíle si o ní promluvit. "Dědečku?"
"Ano?"
"Proč se to všechno opakuje?"
"Co?"
"Všechno. Angaraci se pokoušejí zasít nepokoj v Arendii - stejně jako tenkrát, když jsme tudy jeli za Zedarem. V Tolnedře je to samé spiknutí a vražda - stejně jako posledně. Narazili jsme na nestvůru - tentokrát ne na algroty, ale na draka, ale zas tak velký rozdíl mezi tím není. Připadá mi to, jako by se opakovalo skoro všechno z naší cesty za Orbem. Potkáváme i tytéž lidi - Delvora, výběrčího daní, dokonce i Jeeberse."
"To je velmi zajímavá otázka, Garione." Belgarat chvíli uvažoval a čas od času se mechanicky napil z korbele. "Ale když si to vezmeš z určitého úhlu, určitý smysl to dává."
"Moc nechápu."
"Blížíme se k dalšímu bodu, kde se setkají Dítě Světla a Dítě Temnoty. Tento střet bude jen opakováním události, k níž dochází znovu a znovu od počátku času. Protože se jedná o tutéž událost, je logické, že i její okolnosti budou podobné." Odmlčel se. "Vlastně," dodal po chvilce, "skoro musejí být podobné, nebo ne?"
"Obávám se, že je to na mne trochu moc složité."
"Existuji dvé pror…
