Kapitola čtvrtá
NĚKOLIK DALŠÍCH DNÍ POKRAČOVALI východním směrem. Postupně klesali do širokého bažinatého údolí, kde byl hustý podrost a znatelně vlhčí vzduch. Jednoho odpoledne se přehnalo pár letních deštíků, následovaných ohlušujícím hřměním a průtrží mračen. Vichr skučel mezi stromy, mohutně jimi zmítal a smršť odpadlých listů a ulomených větviček se tříštila o temné kmeny. Najednou však bouře ustala a opět vysvitlo slunce. Pak již bylo počasí příznivé, a tak mohli jet v klidu dál.
Gariona se zmocňoval podivný pocit neúplnosti. Během cesty se občas přistihl, jak těká očima kolem a hledá chybějící přátele. Ona dlouhá cesta, kdy společně pátrali po Orbu, vyvolala v jeho mysli představu ideální sounáležitosti, smysl pro rozlišování úplnosti a neúplnosti a tuto část putování považoval za neúplnou. Jednak s nimi nebyl Barak a nepřítomnost onoho mohutného Šereka s rudými vousy naplňovala Gariona zvláštní nejistotou. Rovněž postrádal tichého Hettara s jestřábím nosem a vzpřímenou Mandorallenovu postavu v brnění jedoucí obvykle v čele s modrostříbrnou vlajkou na konci vztyčeného kopí. Vzpomínal i na kováře Durnika a dokonce mu scházelo i Se'Nedřino hašteření. To, co se stalo v Rivě, mu připadalo stále méně a méně skutečné a celý zdlouhavý obřad okolo zásnub s nemožnou princezničkou začal v jeho vzpomínkách postupné blednout jako polozapomenutý sen.
Avšak jednoho večera, když uvázali koně, povečeřeli a zabalili se na noc do pokrývek, pocítil Garion, jenž strnule hleděl do umírajícího světélka žhavých uhlíků, snad největší stesk svého života. Nebyla s nimi teta Pol a strašně mu chyběla. Od dětství věděl, že když je teta Pol nablízku, nemůže se stát nic tak hrozného, aby to nedokázala dát opět do pořádku. Na její sebejistotě a neochvějné duchapřítomnosti doslova lpěl. Tak jasně, jako by stála před ním, viděl Garion její tvář, z níž zářily nádherné oči a přes čelo jí splýval pramen šedých vlasů. Stesk po tetě Pol jej najednou bodal do srdce jako ostře nabroušený nůž.
Bez ní všechno vnímal neúplně. Samozřejmě tu byl Belgarat a Garion si byl jist, že jeho děd by se hravě vypořádal s jakýmkoliv hmotným nebezpečím, ale hrozila i jiná rizika, která starý muž nebral v úvahu nebo se rozhodl je přehlížet. Na koho se měl Garion obrátit, například když ho svíral strach? Bát se neznamenalo ohrožení života či zdraví, ale přesto strach bolestivě zraňoval - někdy hluboko a vážně. Teta Pol vždy dokázala rozptýlit jeho obavy, ale ted' tu nebyla, Garion se bál a dokonce si to nemohl ani připustit. Vzdychl, pevně si přitáhl pokrývku a pomalu upadl do chmurného spánku.
Bylo kolem poledního, o několik dní později, když dorazili k východnímu rameni řeky Kordu, širokému kalnému toku, který plynul údolím plným houštin zhruba jižním směrem vstříc hlavnímu městu Yar Nadraku. Světle zelené křoviny dosahující asi výše pasu, se rozprostíraly podél obou břehů řeky a byly špinavé od naplavenin vysokých jarních vod. Dusný vzduch nad houštinami se hemžil mračny much a komárů.
Do vesnice na druhém břehu je přes řeku převezl mrzutý převozník. Když pomáhali koním z voru zpět na pevninu, Belgarat tiše promluvil. "Myslím, že zde budeme muset změnit směr," řekl jim. "Rozdělme se. Já půjdu doplnit zásoby a vy najděte krčmu. Zkuste vyzvědět, jaká je situace v průsmycích, které vedou severní oblastí do Země Morindim. Čím dříve se tam vydáme, tím lépe. Zdejší Mallo-reánci vypadají, že by mohli rozdávat rány bez velkých varování. Nerad bych malloreánským Grolimům vysvětloval svůj každý pohyb -ani nemluvě o značném zájmu o Silkový záležitosti."
Silk raději nevrle souhlasil. "Rád bych onu věc smetl ze stolu, ale myslím, že na to ted' není dostatek času."
"Ne, to skutečně není. Léto je nahoře na severu velmi, velmi krátké a přechod do Mallorey je nepříjemný, dokonce i v nejlepším počasí. V krčmě všem oznamte, že hodláme zkusit štěstí na zlatých polích severní oblasti. Určitě se tam najde někdo, kdo rád popovídá o svém důvěrném vztahu k horským stezkám a průsmykům …
