Kapitola dvacátá první
POD MRTVOU OBLOHOU ROSTLY DOČISTA BÍLÉ A nehybné osiky, které vypadaly jako rovně mříže nekonečného vězení. Šli pěšmo a pod Belgaratovým vedením se proplétali nedozírnou rozlohou ohromného tichého lesa.
"Jak dlouho ještě?" napjatě se starého muže zeptal Silk.
"Teď už ne víc než den," odvětil Belgarat. "Mraky před námi stále houstnou."
"Chceš říct, že se tu mraky nikdy nehýbají?"
"Nikdy. Jsou tu takhle od doby, kdy je sem Torak umístil."
"Co kdyby přišel vítr? To by se také nepohnuly?"
Belgarat zavrtěl hlavou. "V tomhle kraji přírodní zákony neplatí. Pokud vím, tak mrak nemusí být mrakem doopravdy. Může to být něco jiného."
"Jako třeba co?"
"Možná nějaký druh iluze. Bohové jsou velmi dobří ve vytváření iluzí."
"Hledají nás? Myslím Grolimové."
Belgarat přikývl.
"Podnikáš nějaké kroky, aby nás nevypátrali?"
"Přirozeně." Starec se na něj podíval. "Proč ta náhlá touha po rozhovoru? Mluvíš už nejméně hodinu."
"Nějak nejsem ve své kůži," přiznal Silk. "Tohle je neznámé prostředí, a to mě vždycky znepokojuje. Cítím se lépe, když mám únikové cestičky promyšleně předem."
"To jsi vždycky připravený prchnout?"
"Při mém povolaní je to nutnost. Co to bylo?"
Garion to také slyšel. Kdesi daleko za nimi se slabě ozvalo hluboké zavytí - nejprve z jednoho hrdla, pak z několika dalších. "Vlci?" tázal se.
Belgaratova tvář potemněla. "Ne," odvětil. "Vlci ne." Potřásl uzdou, jeho neklidný kůň se dal do klusu a kopyta zaduněla o tle-jící půdu pod osikami.
"A co to tedy bylo, dědečku?" zeptal se Garion a rovněž pobídl svého koně ke klusu.
"Torakovi Ohaři," opáčil stručně Belgarat.
"Psi?"
"Ne tak docela. Jsou to Grolimové - určení pro jeden účel. Když Angarakové postavili město, Torak usoudil, že potřebují strážce přilehlého okolí. A určití Grolimové dobrovolně přijali nelidskou podobu. Jejich proměna je trvalá."
"Se strážními psy už jsem co do činění měl," poznamenal sebejistě Silk.
"Ale s takovými ne. Pojďme se pokusit prchnout." Belgaratův hlas nezněl příliš nadějně.
Pobídli koně ke cvalu a v rychlosti se ze strany na stranu míhali mezi kmeny. Větve je při jízdě šlehaly dotváří, a tak Garion zvedl ruku, aby je rozrážel.
Vystoupali na nízký hřeben a z odvráceného svahu cválali dolů. Vytí za nimi se nyní ozývalo z větší blízkosti.
Silkův kůň klopýtl a malého muže skoro vyhodil ze sedla. "To nejde, Belgarate," řekl, když stařec a Garion zastavili své koně. "Na to, abychom udrželi tohle tempo, je tenhle povrch příliš zrádný."
Belgarat pozvedl ruku a chvíli naslouchal. Vytí bylo ještě blíže. "Tak jako tak nás dostihnou," souhlasil starý muž.
"Nejlepší bude, když něco vymyslíš," navrhl Silk a úzkostlivě se rozhlížel kolem.
"Pokousím se." Belgarat zvedl nos a zavětřil ve vzduchu. "Pojeďme dál. Cítím stojatou vodu. V tomhle kraji je plno bažinatých míst, které by mohly skrýt náš pach."
Jeli strání dolů do údolí. Závan stojaté vody byl čím dál tím silnější.
"Přímo před námi." Garion ukázal směrem k hnědé hladině vody, která se v dálce objevila mezi bílými kmeny.
Mokřady byly rozsáhlé, bahnitá voda, nad kterou se vznášely čpějící výpary, se rozpínala po celé šíři údolního dna. Z vody vykukovaly mrtvé stromy a jejich bezlisté větve vypadaly jako pařáty, jež v prosbě spínají ruce k hluchému nebi.
Silk ohrnul nos. "Ten smrad je tak nesnesitelný, že nás uchrání snad před vším," řekl.
"Uvidíme," odvětil Belgarat. "Opravdového psa by to asi odpudilo, ale nezapomeň, že Ohaři jsou ve skutečnosti Grolimové. Mají schopnost myslet, a tak se nespolehnou jen na náš pach."
Pobídli zdráhající se koně, aby neochotně vešli do bahnité vody a začali se proplétat mezi mrtvými kmeny slromů. Koňská kopyta rozrývala rozměklou půdu a ze dna močálu probublával ještě silnější pach.
Vytí Ohařů postupovalo stále blíž a bylo naplněné vzrušením a strašlivým hladem.
"Myslím, že právě dorazili k močálu," řekl Silk a natahoval krk, aby lépe slyšel.
V dunivém vytí za jejich zády se ozvalo chvilkové zaváhání.
"Dědečku!" vyj…
