Kapitola jedenáctá
MAYASERANA, KRÁLOVNA ARENDIE, BYLA v podivném rozpoloženi. Seděla ve velké prosluněné dětské komnatě vysoko ve vomimberském paláci a vyšívala. Její maličký syn, arendský korunní princ, broukal a vrněl ve své kolébce a hrál si se šňůrou pestrobarevných korálků, která byla okázalým darem korunního prince z Drasnie. Mayaserana se s královnou Porennou nikdy nesetkala, ale díky společné zkušenosti mateřství cítila k pověstně bystré drobné plavovlásce na dalekém severním trůnu velkou náklonnost.
Naproti královně seděla ve své židli Nerina, baronka z Vo Eboru. Obě dámy byly oblečeny v sametu, královna v tmavě purpurovém, baronka ve světle modrém, a na hlavě každé z nich se tyčil vysoký kuželovitý čepec, který mimbratská šlechta tolik opěvovala. U vzdálenější stěny komnaty seděl starý loutnista, z jehož nástroje se linuly smutné tóny.
Baronka Nerina vypadala ještě chmurněji než její královna. Od odjezdu mimbratských rytířů se kruhy pod jejíma očima stále zvětšovaly a postupně se přestávala i usmívat. Nakonec hluboce povzdechla a své vyšívání odložila stranou.
"Ve vzdeších tvých ozývá se smutek, jenž srdce ti naplňuje, Nerino," řekla jemně královna. "Nepřemítej toliko o nebezpečenstvích a odloučení, sic světlo tvé duše pohasne."
"Pouč mne, Výsosti, jak chmury rozptýliti," odpověděla Nerina, "neb takového poučení mi bolestivě třeba jest. Srdce mé pod břemenem starostí skomírá, a ačkoliv se mu odlehčiti snažím, myšlenky mé jak neposedná dítka stále utíkají k strašlivému nebezpečenství, jež na muže mého a přítele nám nejbližšího číhá."
"Budiž ti útěchou, že ono břímě snad každou ženu v Mimbre tíží, Nerino."
Nerina opět povzdechla. "Starost má však z žalostné jistoty pramení. Ostatní dámy, jejichž city jen jednomu muži patří, mohou alespoň doufati, že nezraněn se z války strašlivé navrátí. Ale já, jež dvou miluji, nemohu důvodu pra takovou víru nalézti. Nejméně jednoho pozbýti musím, kterážto jistota duši mou drtí."
V Nerinině otevřeném přijetí dvou milostných vztahů, které se v jejím srdci proplétaly tak, že je nebylo možné rozdělit, byla určitá dávka smířené odevzdanosti osudu. Mayaserana v jednom z takových záblesků, jež jakoby osvětlovaly Nerinino nitro, zahlédla, že v samém jádru celého neštěstí, které Nerinu, jejího muže a pána Mandorallena povznášelo do království chmurných legend, leží její rozdělené srdce. Kdyby Nerina dokázala milovat jednoho více než druhého, příběh by skončil. Ale její láska k manželovi a k Mandorallenovi ustrnula ve stavu naprosté rovnováhy, navždy zmrazená mezi oběma muži.
Královna povzdechla Nerinino rozpůlené srdce, jako by bylo podobenstvím rozdělené Arendie. Ačkoliv srdce utrápené baronky již nikdy nebude jednotné, byla Mayaserana pověřena, aby učinila poslední pokus o vyléčení šrámů mezi Mimbre a Asturií. Kvůli tomu do paláce povolala skupinu umírněnějších vůdců vzpurného severu, kteří se objevili i přes to, že je zvala pod titulem 'vévodkyně z Asturie', který obvykle nepoužívala. Na její pokyn teď Astuřané sepisovali své stížnosti, aby je mohla posoudit.
Později, téhož odpoledne, Mayaserana seděla sama na dvojitém arendském trůně a palčivě si uvědomovala prázdné místo vedle sebe.
Mluvčí družiny asturských šlechticů byl hrabě Reldegen, vysoký štíhlý muž s ocelově šedými vlasy a vousy, který přišel o tlusté holi. Na sobě měl sytě zelenou halenu, černé nohavice, a stejně jako zbytek skupiny vyslanců byl opásán mečem. Skutečnost, že Astuřané ke královně dorazili ozbrojeni, vyvolala rozzlobené mručení, avšak naléhání, aby jim zbraně byly odebrány, Mayaserana odmítla poslouchat.
"Urozený pane Reldegene," pozdravila královna Astuřana, jakmile dokulhal k trůnu.
"Vaše Milosti," odpověděl a uklonil se.
"Vaše Veličenstvo," opravil ho pohoršeným hlasem jeden z mimbratských dvořanů.
"Její Milost nás povolala jako vévodkyně z Asturie," chladně mu oznámil Reldegen. "A pod tímto titulem od nás očekává větší poslušnost než pod svým druhým titulem. Je to jen nové přikrášlení."
"…
