Manhattan, Středa 6:45
Z místa, kde stála, viděla Laurie bratra, jak míří k jezeru. Šel rychle a Laurie měla strach, že se co nevidět dá do běhu. Snad ví, že tam je bahno a jak nebezpečně je hluboké. Ale šel dál a dál, jako by mu na tom nezáleželo.
„Shelly!“ vykřikla. Buď nedbal, nebo ji neslyšel. Laurie vykřikla znovu, jak hlasitě jen mohla. Rozběhla se za ním. K hrozivé bažině už mu scházel jen krok. „Stůj!“ zakřičela Laurie. „Nechoď k vodě! Nechoď tam!“
Ale Shelly šel dál. Než Laurie doběhla na břeh, byl už po pás v černém bahně. Obrátil se ke břehu. „Pomoz mi!“ křičel.
Laurie se zastavila na krajíčku břehu. Natáhla k bratrovi ruku, ale nedosáhli na sebe. Obrátila se a volala o pomoc, ale nikdo nebyl na dohled. Ohlédla se po Shellym a viděla, že se už ponořil až po krk.
V očích měl hrůzu. Jak klesal ještě hloub, otevřel ústa a zařval.
Jeho výkřik splynul s mechanickým řinčením, které Laurii vytrhlo ze spánku. Stále ještě v zoufalé snaze pomoct Shellymu napřáhla ruku a shodila z okenní římsy budík. Dále rukou převrhla sklenici s vodou a zavadila o knihu, kterou večer četla. Budík, sklenice s vodou i kniha spadly na zem.
Lauriin prudký pohyb a hluk věcí spadlých na podlahu vyplašily Torna natolik, že vyskočil na toaletní stolek, kde zporážel většinu Lauriiných kosmetických přípravků, a odtamtud na závěs na okně. Až nahoru na konzolu nedoskočil, a tak se zachytil drápky o závěs a svou vahou ho strhl.
Pozdvižení a rámus vyhnaly Laurii z postele, ještě než se plně probrala.
Pár vteřin nato ji řinčení budíku konečně probudilo. Sáhla po budíku a podařilo se jí ho zastavit.
Chvilku stála v pokoji obráceném vzhůru nohama a snažila se popadnout dech. Tenhle děsivý sen se jí nezdál už dávno, naposled snad ještě někdy na koleji, a rozrušil ji víc než nepořádek v pokoji. Na čele jí stály kapičky potu a cítila, jak jí buší srdce.
Když se jakžtakž vzpamatovala, došla do kuchyně pro smetáček a lopatku a zametla střepy. Pak sesbírala lahvičky a kelímky s kosmetikou a znovu je rozestavila na toaletní stolek. Na závěs se zatím necítila. Rozhodla, že ten nechá na později.
Našla Torna schovaného pod křeslem v obývacím pokoji, vzala ho na klín a pár minut ho hladila, až začal příst.
Asi deset minut nato, právě když se chystala vlézt pod sprchu, zazvonil zvonek. „Co to má být?“ podivila se. Zavinula se do osušky, přešla k domácímu telefonu a zeptala se, kdo to je.
„Tady Thomas,“ představil se hlas.
„Jaký Thomas?“ nechápala Laurie.
„Řidič pana doktora Scheffielda,“ vysvětloval hlas. „Pan doktor mě požádal, abych vám něco přivezl. Sám přijet nemohl, protože už operuje.“
„Hned jsem dole,“ slíbila Laurie.
V rychlosti na sebe natáhla džíny a svetr.
„Dneska jdete brzo,“ poznamenala Debra Englerová, číhající jako obvykle u dveří.
Laurie byla ráda, když konečně přijel výtah.
Thomas smekl, když ji uviděl. Řekl, že doufá, že ji neprobudil. To, co jí přivezl, byla podlouhlá bílá krabice, převázaná rudou stuhou. Larie poděkovala, krabici vzala a vrátila se s ní nahoru.
Položila ji v kuchyni na stůl, rozvázala červenou stuhu a rozhrnula hedvábný papír uvnitř. V papíru se skrývala velká kytice rudých růží s dlouhými stonky. Na kytici ležela vizitka se slovy: Na shledanou večer.
Jordán.
Laurie zalapala po dechu. S tak okázalým gestem se ještě nesetkala a nevěděla dost dobře jak reagovat. Nevěděla, jestli se hodí takovou kytici přijmout, či ne. Ale co mohla dělat? Přece ji nepošle zpátky.
Sáhla do krabice, vytáhla jednu z růží, vdechla její sladce svěží vůni a obdivovala její zářivě rubínovou barvu. Třebaže ji ta kytice uvedla do rozpaků, musela uznat, že je to dar romantický a lichotivý.
Našla největší vázu, kterou měla, dala do ní polovinu růží a odnesla je do obývacího pokoje. Usoudila, že by občas měla mít v bytě nějaké řezané květy. Účinek byl úžasný.
Vrátila se do kuchyně, přiklopila krabici víkem a znovu ji převázala stuhou. Když ty růže tolik rozjasnily její byt, co teprve udělají s její kanceláří!
„Panebože!“ vylekala…
