Kapitola 11.
Sobota odpoledne
VIKTOR postupně nabýval vědomí. Mlhou polobdělého stavu k němu pozvolna doléhaly jakési zamlžené zvuky, které nedokázal identifikovat. Posléze si uvědomil, že se jedná o lidské hlasy. Pak dokonce rozpoznal hlas patřící VJ, plný rozhořčení, který na někoho křičel, že Viktor je jeho vlastní otec.
„Je mi to moc líto.“ Ta slova byla pronesena se silným španělským přízvukem. „Jak jsem to mohl tušit?“
Viktor pocítil, že s ním někdo zatřásl. Ten náraz mu jasně dal pocítit, že má zraněnou hlavu. Pociťoval závrať. Sáhl si na hlavu a ucítil na čele bouli velikosti golfového míčku.
„Tati?“ zavolal na něj VJ.
Viktor zesláble a odevzdaně otevřel oči. Bolest hlavy na okamžik zesílila, ale pak se postupně vytrácela. Díval se vzhůru do ledově chladných modrých očí VJ. Jeho vlastní syn ho držel za ramena. Za VJ byly ještě další obličeje se snědou pletí. Vedle VJ byl obzvlášť tmavý muž s téměř zlověstným a podezřelým výrazem obličeje. Ten pocit ještě zesilovala skutečnost, že měl levé víčko pokleslé a překrývalo mu stále část oka.
Viktor znovu zavřel oči a zatnul zuby, a pak se posadil. Na okamžik se mu zatočila hlava, ale VJ ho podržel. Když závrať pominula, Viktor opět otevřel oči. Znovu si nahmátl velkou bouli na čele a snažil se matně si vybavit, jak k ní vůbec přišel.
„Jsi už opravdu v pořádku, tati?“ naléhal na něj VJ.
„Mám ten pocit,“ řekl Viktor. Prohlížel si cizince. Byli oblečeni do typických uniforem bezpečnostní služby Chimery, ale ani jednoho z nich nepoznával. Za nimi stál Filip a tvářil se přihlouple a bojácně.
Viktor se rozhlédl po místnosti, aby se vůbec dokázal zorientovat. Nejprve měl pocit, že je ve své laboratoři, neboť ho obklopovaly ony důvěrně známé složité vědecké přístroje. Hned napravo si všiml jednoho z nejmodernějších zařízení na trhu: jednotky pro rychlou proteinovou chromatografii.
Ale nebyl ve své laboratoři. Celé to uspořádání místnosti, v níž se teď nacházel, bylo jakousi navzájem neladící kombinací supermoderní techniky a dost primitivního prostředí, které tvořila holá žula a hrubě otesané dřevěné trámy.
„Kde to jsem?“ zeptal se Viktor, když si protřel oči.
„Jseš tam, kde se nepředpokládalo, že se ocitneš,“ sdělil mu VJ.
„Co se mi to přihodilo?“ chtěl vědět Viktor a pokusil se postavit.
„Proč si chvilku neodpočineš?“ ozval se VJ a bránil mu v pohybu. „Bouchl ses do hlavy.“
To je moc mírně řečeno, měl Viktor chuť poznamenat. Ještě jednou sáhl na čelo, přejel prsty onu impozantní bouli a pak se na ně pozorně zadíval, aby zjistil, zda nejsou od krve. Stále ještě byl zmatený, ale hlava mu již začala jasně pracovat. „Co jsi chtěl naznačit tím, že jsem tam, kde se nepředpokládalo, že se ocitnu?“ zeptal se, jako by teď najednou zaslechl poznámku VJ poprvé.
„Prostě se nepředpokládalo, že bys měl spatřit tuto mou skrytou laboratoř ještě asi tak zhruba měsíc,“ prohlásil VJ. „Tedy přinejmenším do té doby, než bychom se přemístili do mých nových podzemních prostor za řekou.“
Viktor nechtěl věřit tomu, co slyšel. Náhle měl hlavu úplně čistou. Vybavil si tu temnou postavu, která ho praštila. Pohleděl na usmívající se obličej svého syna a pak začaly jeho oči bloudit po této tak neuvěřitelně nepravděpodobné laboratoři. Připadalo mu, že se mu to snad všechno jenom zdá. Bylo to, jako kdyby učinil krok do jakéhosi pohádkového světa, kde moderní hmotové spektrometry soupeří o jeho pozornost s ručně otesanou žulou. „Kde přesně jsem?“ zeptal se.
„Jsme ve sklepení budovy s věžními hodinami,“ oznámil mu VJ a poodstoupil. Udělal rukou rozmáchlé gesto a řekl: „Ale změnili jsme trochu dekoraci, aby vše odpovídalo našim potřebám. Co tomu říkáš?“
Viktor polkl a olízl si vyschlé rty. Pohlédl na svého syna zářícího hrdostí. Zároveň si všiml Filipa, jak si nervózně mne ruce. Pak pohlédl na tři muže oblečené do bezpečnostních uniforem strážných Chimery - snědé Jihoameričany s lesklými černými vlasy. Pak jeho pohled znovu přejel místnost s vysokým stropem. Byl to skutečně jeden z nejimp…
