Kapitola 18
STřEDA, 20. řiJNA, 14:15
JACK zajel k nákladové rampě Ústavu hlavního soudního lékaře a seskočil z kola. Cestou po První Avenue se zadýchal, protože se snažil držet tempo s ostatními vozidly. Díky tomu se mu podařilo chytit zelenou vlnu od křižovatky s Houston Street.
Zvedl kolo, vyšplhal se na rampu a vešel do budovy. Výlet do Brighton Beach byl velmi příjemný, ačkoli se mu nepodařilo to, proč tam vlastně jel. Přesto věděl, že nemohl udělat víc.
Zbytek musel nechat na byrokratickém postupu Úřadu hlavního hygienika a Jurijovi Davydovovi samotném. Jack vešel do své pracovny a pověsil kabát na věšák za dveřmi. Všiml si, že Chet má na stole rozsvícený mikroskop a rozložené papíry, což naznačovalo, že pilně pracuje, ale nikde ho nebylo vidět. Jack usoudil, že odběhl k automatu v prvním patře. Chet si odpoledne rád dopřál něco dobrého. Než se Jack posadil ke svému stolu, zašel ještě k Lauriině pracovně. Chtěl ji pochválit za významný podíl na diagnóze botulismu. Bohužel dveře byly zavřené, což bylo dost neobvyklé. Jack si nemohl vzpomenout, kdy Laurie a její kolegyně měly v průběhu běžného pracovního dne zavřené dveře. Pokrčil rameny a chystal se vrátit do své kanceláře. Udělal sotva pár kroků, když zaslechl rozzlobený mužský hlas. Nerozuměl jednotlivým slovům, ale zdálo se mu, že hlas přichází zpoza zavřených dveří Lauriiny pracovny. Jack zaváhal. Za okamžik se hlas ozval znovu a po něm rána, která zněla jako úder pěstí do kovové desky stolu nebo kartotéky. Jack se obrátil zpátky ke dveřím. Zvedl ruku, aby zaklepal, ale zaváhal. Vzhledem k tomu, že dveře byly úmyslně zavřené, měl strach, aby nerušil. Pak zaslechl další příval hrubých nadávek a další ránu. Potom se ozval Lauriin zoufalý hlas: „Prosím tě!“ Jackova reakce byla spíš instinktivní než racionální - zaklepal a hned otevřel. Laurie stála zády ke zdi vedle kartotéky. Neschovávala se, ale ve tváři se jí zračila směs strachu a znechucení. Proti ní stál Paul Sutherland v tmavém obleku. Opálený obličej měl brunátný vzteky a ruku s výhrůžně zdviženým ukazovákem držel pár centimetrů od Lauriina obličeje. Při Jackově příchodu strnul.
„Doufám, že neruším,“ ozval se Jack. „Rušíte!“ vyštěkl Paul, který rychle ožil. „Zavřel jsem dveře, aby nás nikdo neobtěžoval.“ Otočil se k Jackovi a bojovně si opřel ruce v bok. „To je mi strašně líto,“ řekl Jack. Uhnul trochu do strany, aby přes Paula viděl na Laurii. „Laurie, máš taky pocit, že ruším?“
„To sotva,“ ujistila ho Laurie. „Řekla bych, že se nám tahle diskuze, pokud se to vůbec dá tak nazvat. poněkud vymkla z ruky.“
„Vypadněte!“ zavrčel Paul. „My si to tu s Laurií vyříkáme.“
„Tohle není ani vhodná doba, ani vhodné místo,“ protestovala Laurie. „Už jsem ti to říkala.“
„Tak se mi zdá, že se nemůžete dohodnout,“ poznamenal Jack. „Mohu vám nabídnout své služby a vyřešit to za vás.“
„Já vás varuju!“ rozčiloval se Paul. Přimhouřil oči. Udělal výhrůžný krok vpřed. „Paule, prosím tě!“ ozvala se rozzlobeně Laurie. „Myslím, že bys měl vážně odejít!“ Paul nespouštěl oči z Jacka. „Vypadněte odtud!“ zopakoval. „Slyšel jsem vás,“ ujistil ho Jack. „Ale právě se nacházíte v pracovně doktorky Montgomeryové a tady platí to, co si přeje ona. Myslím, že je nejvyšší čas, abyste odešel, pokud si nechcete o celé věci popovídat s poručíkem Murphym.“ Paul se vrhl vpřed ve snaze Jacka uhodit. Jack ránu čekal a uhnul. Využil Paulovy chvilkové nejistoty, chytil ho za klopy a vyhodil ho otevřenými dveřmi ven do chodby. Ozval se zřetelný zvuk trhající se látky. Paul rychle našel rovnováhu a zaujal bojovou pozici s pokrčenými koleny a připravenými pěstmi. Jack usoudil, že Paul umí boxovat. Uvědomil si své vlastní nedostatky v tomto sportu a zvažoval, zda má utéct, nebo protivníka pevně sevřít. Naštěstí se nemusel rozhodnout. Na konci chodby se ozval výkřik a po něm rychlé kroky. Běžel k ním Chet s otevřeným sáčkem brambůrků a plechovkou pražené kukuřice v ruce. Paul si uvědomil jejich převahu a narovnal se. Vztekle si prohlédl své dokonale…
