4. Hlasy z hlubin
První den pro něho měl Otec bohů skutečně jenom samý úsměv. Byla taková pohoda a tak klidno, jako když před lety letěli s Websterem přes náhorní plošiny severní Indie. Falcon měl dost času, aby se zdokonaloval v novém druhu umění, až se zdálo, že Kon-Tiki je prodloužením jeho vlastního těla. Takové štěstí bylo víc, než v co směl doufat, a začínala ho trápit zvědavost, jakou cenu za to zaplatí.
Pět hodin denního světla se chýlilo ke konci, mračna dole naplňovaly stíny, jež jim dodávaly zdání masivnosti, pevnosti. Když bylo Slunce výš, vůbec takový dojem nevzbuzovaly. Barvy se z oblohy rychle vytrácely všude kromě západu, kde se podél horizontu táhl pás stále výraznějšího purpuru. Nad stuhou visel tenký srpek blízkého měsíce, bledého, vybledlého proti naprosto temnému pozadí.
Slunce zapadalo za okraj Jupiteru, vzdálený okolo tři tisíc kilometrů, rychlostí postřehnutelnou pouhým okem. Zároveň vycházela celá mračna hvězd - a na samé hranici soumraku se objevila i nádherná večernice Země připomínající Falconovi, jak daleko od domova se nachází. Následovala Slunce dolů na západ. Začala první noc člověka na Jupiteru.
S nástupem tmy začal Kon-Tiki klesat. Slabé sluneční světlo už balon nezahřívalo, a proto ztrácel část své nadnášecí síly. Falcon však nehnul ani prstem pro to, aby zase stoupal. Sestup očekával a měl jej dokonce v plánu.
Neviditelná vrstva mračen ležela stále ještě asi padesát kilometrů pod ním, dosáhne jí kolem půlnoci. Infračervený radar ji ukazoval naprosto zřetelně a také podával zprávy o tom, že vrstva obsahuje kromě už obvyklého vodíku, hélia a amoniaku celou řadu složitých sloučenin uhlíku. Za nepatrný vzorek téhle prachovité narůžovělé hmoty by chemikové ochotně položili život, přestože některé atmosférické sondy už pár gramů nashromáždily, ale to jenom povzbuzovalo chuť.
Vysoko nad povrchem Jupiteru plula polovina základních molekul, nutných pro vznik života. A když tu byla potrava, mohl být život sám daleko? Tohle byla otázka, na kterou ani po více než po stu letech nikdo nebyl schopen odpovědět.
Infračervený radar mraky proniknout neuměl, ale prořezával je mikrovlnami a zobrazoval vrstvu po vrstvě až dolů k povrchu skrytému o čtyři sta kilometrů níž. Sestup k povrchu však blokovaly ohromné tlaky a teploty, dokonce ani automatické sondy jej nikdy nedosáhly bez úhony. Mučivě nedosažitelný ležel vespod radarové obrazovky, nepatrně zakalený. Falcon také rozeznával podivnou zrnitou strukturu, jejíž podstatu však přístroje rozluštit nemohly.
Hodinu po setmění vypustil první sondu. Padala rychle asi sto kilometrů, potom začala v hustší atmosféře plout a vysílala nazpět proudy rádiových signálů, které Falcon opět předával dál řídícímu letovému středisku. Pak až do východu Slunce už neměl nic na práci, vyjma toho, že jedním okem sledoval rychloměr klesání, kontrolky přístrojů a odpovídal na ojedinělé dotazy. Dokud se Kon-Tiki vznášel v těchhle ustálených proudech, uměl se postarat sám o sebe.
Přesně o půlnoci nastoupila v řídícím letovém středisku službu nějaká žena a představila se obvyklými žertíky. O deset minut později volala znovu, hlasem pojednou vážným a vzrušeným.
„Howarde! Poslechni si kanál 46 - hodně zesílený.“
Kanál 46? Modul měl tolik telemetrických obvodů, že zpaměti znal čísla jenom těch klíčových, avšak jakmile otočil přepínačem, už jej poznával. Byl zapojený na mikrofon sondy, plující víc než sto třicet kilometrů hlouběji v atmosféře, která se v těch místech téměř vyrovnala hustotou vodě.
Nejprve se ozýval jenom jemný šumot podivných větrů, rušících klid tam dole v temnotě tohoto nepředstavitelného světa. A pak, na tomhle zvukovém pozadí, se zvolna vynořovalo dunivé chvění, sílící a sílící, jako údery na gigantický buben. Bylo tak hluboké, že je bylo nejen slyšet, ale dokonce i cítit, a tempo úderů pravidelně narůstalo, ačkoli výška tónu se neměnila. Teď se zvuk proměnil v rychlý, téměř infrasonický tlukot. Potom náhle uprostřed tónu ustal tak znenadání, že mozek …
