O zlatých mořích
Nejsem si jistý, jestli by se tohle mělo klasifikovat jako povídka nebo jako nevědecký článek. Využívám této pochybnosti, abych to mohl použít jako závěrečnou položku této antologie.
Napsal jsem to jako reakci na hory literatury, kterou jsem přečetl o Strategické obranné iniciativě (SDI, přezdívané k nelibosti George Lucase „hvězdné války“) od té doby, co ji prezident Reagan ve svém slavném projevu z března 1983 ohlásil. Čím víc jsem studoval toto neuvěřitelně složité (a deprimující) téma, tím zmatenější jsem byl, až jsem se nakonec rozhodl, že existuje jen jediný způsob, jak se s tím vyrovnat. O zlatých mořích je výsledek.
Byla to také odpověď na pozdější projev prezidenta Reagana, v němž jsem byl, ke svému poněkud pokořujícímu pobavení, unesen ve prospěch jeho oblíbeného projektu. Přiřkl mi totiž větu: „Každá nová myšlenka prochází třemi fázemi. První: Je to bláznivina – s tím nebudu ztrácet čas. Druhá: Je to možné, ale nestojí to za to. Třetí: Já jsem od začátku říkal, že je to dobrý nápad![1] (Já vím, kdo prezidentovi tu munici poskytl; čtete dál…)
Povídka O zlatých mořích, kterou jsem původně nazval Rozpočtová obranná iniciativa: stručná historie, má od svého napsání úctyhodný publikační rejstřík. Původně se objevila v časopise, který má dost výlučné čtenářstvo – ve Zpravodaji Obranné vědecké rady Pentagonu ze srpna 1986, který ve své místní veřejné knihovně určitě nenajdete.
Člověk zodpovědný za tuhle dezinformaci na vysoké úrovni je jistý mladý absolvent MIT, který v roce 1943 pracoval s Luisem Alvarezem v jeho týmu pozemní kontroly leteckého provozu (viz můj jediný ne-SF román Hladká cesta /Glide Path/ – který by také byl SF, kdyby byl vydán o dvacet let dřív). Můj kolega z války Bert Fowler se pak pustil do světa a jako dr. Charles A. Fowler se stal viceprezidentem Mitre Corporation a předsedou Obranné vědecké rady. I přes tuto velkou zodpovědnost neztratil smysl pro humor. Když jsem mu tenhle svůj hanopis poslal, rozhodl se, že trochu rozveselí nudné životy hochů od SDI, které dosud zpestřovala jen tu a tam nějaká laserová přestřelka nebo výbuchy nezajímavé megatonáže. Rozhodně to fungovalo.
Příští rok, v květnovém vydání 1987, předložil toto dílko poněkud širšímu publiku časopis OMNI, a vědecký poradce Bílého domu dr. George (Jay) A. Keyworth II byl bombardován jeho výtisky od všech přátel, kteří si z nějakého nepochopitelného důvodu mysleli, že by ho mohl zajímat…
Nakonec jsme se potkali v červenci 1988 v Lékařském centru Johnse Hopkinse v Baltimore, kde Jay zařídil moje přijetí, za což jsem mu hluboce vděčný. A stejně vděčný jsem dr. Danielu Drachmanovi, řediteli nervosvalové jednotky Lékařské fakulty, a jeho schopným kolegům za to, ze mě potěšili zprávou, že moje potíže nezpůsobuje ALS, ale značně méně hrozivá diagnóza. Stále ještě doufám, že se roku 2001 dočkám v poměrně dobré formě.
A budu ještě někdy psát opravdové povídky? Já prostě nevím; nezatoužil jsem po tom víc než deset let a považuji Setkání s medúzou za docela slušnou labutí píseň. V každém případě budu mít v příštích letech plné ruce práce na velmi ctižádostivém projektu Rámanské trilogie se svým spolupracovníkem na Kolébce Gentrym Leem, a na jednom vlastním románu, který se momentálně jmenuje Duch z Grand Banks.
V každém případě si nemyslím, že se už kvalifikuji pro to troufalé označení, které se nedávno objevilo v eseji oplakávající smutný stav moderní science fiction: „ti slavní nemrtví – Clarke a Asimov.“
Nemusím snad říkat, že jsem to s radostí poslal svému kolegovi Transylvánci s poznámkou: „No, je to rozhodně lepší než naopak.“
Jsem si jist, že bude souhlasit.
