II.
Tibor nenáviděl pavouky a v moři žilo stvoření, které jako by bylo úmyslně vytvořeno, aby využilo této fóbie. Tibor se s ním nikdy nesetkal a v duchu se odjakživa vyhýbal myšlence na takové střetnutí, ale věděl, že japonský pavoučí krab může měřit od jednoho konce svých vytáhlých nohou ke druhému až čtyři metry. To, že byl zcela neškodný, vůbec nehrálo roli. Pavouk velký jako člověk prostě neměl právo existovat.
Jakmile Tibor uviděl tu klec hubených, kloubnatých nohou vynořit se z neproniknutelné šedi, rozječel se neovladatelnou hrůzou. Nevzpomínal si, že by škubl za své bezpečnostní lano, ale Blanco zareagoval okamžitě a pohotově, jak se na dobrého strážce sluší. Tiborova helma ještě rezonovala jeho křikem, když ucítil, jak prudce stoupá ode dna. Lano ho zvedalo ke světlu, ke vzduchu – a ke zdravému rozumu. Už když letěl vzhůru, viděl zvláštnost a absurditu svého omylu a do jisté míry se ovládl. Ale když mu Blanco sejmul helmu, stále ještě se třásl tak, že chvíli nebyl schopen promluvit.
„Co se to sakra děje?“ ptal se Nick. „Všichni to dneska balíte dřív?“
V té chvíli si Tibor uvědomil, že nebyl první, kdo se vrátil na palubu. Stephen seděl uprostřed lodi, kouřil a tvářil se, že se ho to netýká. Potápěč na zádi byl zřejmě zvědavý, co se děje, a jeho strážce ho líně vytahoval vzhůru. Arafura se zastavila a veškerá činnost ustala až do chvíle, kdy bude tato potíž vyřešena.
„Dole je nějaký vrak,“ řekl Tibor. „Vrazil jsem do něj. Viděl jsem jenom spoustu drátů a tyčí.“
Ke svému zahanbení se při té vzpomínce znovu roztřásl.
„A proč se prosím tě kvůli něčemu takovému třeseš?“ vrčel Nick. Ani Tibor to už nechápal – teď, na prosluněné palubě. Nebylo teď možné vysvětlit, jak jím ta neškodná silueta, kterou zahlédl v mlze, mohla tak bytostně otřást.
„Skoro jsem se na něm oběsil,“ zalhal. „Blanco mě vytáhl na poslední chvíli.“
„Hmm,“ řekl Nick, ale příliš přesvědčeně to neznělo. „V každém případě to není loď.“ Ukázal směrem k potápěči uprostřed lodi. „Steve narazil na chuchvalec lan a nějaké látky – říká, že to byl nylon. To vypadá na nějaký padák.“ Starý Řek se znechuceně podíval na zvlhlý špaček své cigarety a pak ho zahodil přes palubu. „Jen co bude Billy nahoře, tak se tam vrátíme a mrkneme se na to. Mohlo by z toho něco být – jen si vzpomeňte, co se stalo Jo Chambersovi.“
Tibor se na to pamatoval. Ten příběh byl slavný po celém Velkém bariérovém útesu. Jo byl osamělý rybář, který v posledních měsících války zpozoroval letadlo DC–3, ležící v mělkých vodách pár kilometrů od pobřeží Queenslandu. Musel dělat doslova zázraky, protože o svém objevu nikomu neřekl, ale nakonec se mu podařilo dostat dovnitř. Začal odtamtud vykládat bedny klíčů, matic a dalších součástek, dokonale konzervovaných v mastném obalu. Chvíli provozoval kvetoucí importní podnik, ale když ho chytila policie, neochotně prozradil svůj zdroj. Australští policisté dovedou být velmi přesvědčiví. A tehdy, po týdnech vyčerpávající podmořské práce, se Jo teprve dozvěděl, co jeho DC–3 vezla kromě toho nářadí za mizerných pár tisíc dolarů, kterými zásoboval garáže a dílny na pevnině.
Ty velké dřevěné bedny, k jejichž otevření se nikdy nedostal, obsahovaly týdenní mzdu celých tichomořských ozbrojených sil USA.
Takovou kliku my mít nebudeme, pomyslel si Tibor, když se znova přehoupl přes zábradlí. Ale to letadlo – nebo co to je – může mít na palubě cenné přístroje, a kromě toho může být vypsaná odměna na jeho nalezení. A kromě toho tím byl povinován sám sobě. Chtěl přesně vidět, co ho to vlastně tak vyděsilo.
Za deset minut už věděl, že to není letadlo. Nemělo to správný tvar a bylo to moc malé – jen asi šest metrů dlouhé a nejvýš tři metry široké. Na poněkud kuželovitém trupu byly tu a tam přístupové příklopy a malá okénka, jimiž na svět vyhlížely neznámé přístroje. Všechno to vypadalo nepoškozeně, i když jeden konec byl jako roztavený strašným žárem. Z druhého konce vyrůstala změť antén, všechny ohnuté nebo zlomené nárazem na vodu. Ještě i teď byly…
