Patnáctá kapitola
„Končíme,“ řekl rozhodně Howard, vypnul osciloskop a vytáhl ze zásuvky pájku. „Do náklaďáku to začneme zabudovávat zítra.“
„Ale to nemůžeme. Bude ho potřebovat obsluha. Budeme muset počkat do soboty.“
„Tam, odkud pocházím já,“ pravil Howard, „sobota obvykle následuje po pátku. A dnes je pátek – celý den.“
„Ach,“ povzdechl si Alan a počítal na prstech. „Zdá se, že jsem kdesi ztratil den.“
„Bereš všechno sakra moc vážně. Když budeš takhle pokračovat, dostaneš žaludeční vředy. Proč se vždycky jednou za čas neuvolníš?“
„Kdy a jak?“ chtěl vědět Alan, a na jeho otázce něco bylo. Táborové kino v hangáru s mizernou akustikou, kde to profukovalo, dávalo stařičkou komedii, která mohla vyvolat jedno zasmání na cívku, když byla natočena, ale s věkem se nezlepšovala. Minulý týden se konala estráda, nad níž bylo nejlépe zatáhnout závoj zapomnění. Výbor pro zábavu plánoval na konec měsíce taneční večírek v jídelně navzdory škodě způsobené minule, kdy trpělivé pokusy vyvrátily populární teorii, že pivo zlepšuje zvuk velkého klavíru. Samozřejmě, ještě tu byla okolní města – nejbližší z nich deset mil daleko, na konečné stanici nevypočitatelné autobusové linky, která přestávala jezdit v jednadvacet hodin. Alan si ještě pamatoval, jak je ohodnotil Pat Connor: „To je úplně poprvé, kdy jsem navštívil hřbitov s dopravními světly.“ Ano, odpočívat byla těžká práce. Tak těžká, že skutečně působilo méně potíží držet se práce.
Howard mrkl na hodinky a v duchu něco počítal. „Možná bych ti mohl být nápomocen,“ řekl zamyšleně. „Dnes večer měl se mnou jet Pat, ale domluvil si schůzku někde jinde. Můžeš ke mně přijít po večeři, tak kolem půl deváté?“
„Myslím, že ano,“ řekl Alan bez velkého nadšení. „Co plánuješ?“
„Nestarej se, můžu ti slíbit, že to bude zajímavé.“ Howardovi zajiskřilo v očích, ale dobromyslně.
„Dobrá,“ kapituloval náhle Alan. Po dnešních leknutích a odbočkách dostal pocit, že si odpočinek zaslouží. „Ale jak seženeme dopravu?“
„Můžeme si vzít kola. Není to daleko.“
Byla to trochu záhada. Ve vzdálenosti, kam by se dalo pohodlně dojet na kole, nebylo kromě několika osamělých statků a dvou vesnic zhola nic. Že by něco z nich mohlo poskytnout zábavu nebo uvolnění v zimním večeru, bylo zcela za hranicemi možnosti. Američané však byli velice dobří při navazování místních styků a těšili se z nich více než jejich kolegové z RAF, kteří neviděli nic tak zvláštního v akcích, jako je čaj na faře.
Alan nebyl o nic moudřejší, když vyjížděli hlavní bránou. Naštěstí se nedostavil déšť, jehož příchod hrozil celý den, a jízda po úzkých venkovských silničkách byla příjemná a uklidňující. Měsíc skoro v úplňku, který občas vyklouzl z mraků, dával dost světla, takže bylo dobře vidět. Reflektory na kolech byly v souladu s předpisy o zatemnění zastíněny tak účinně, že noviny by se v jejich světle daly tak tak přečíst ve vzdálenosti jednoho yardu. Poskytovaly varování před protijedoucími bicykly, ale to bylo asi tak všechno.
Míli od letiště už Alan ztratil orientaci a nechal sebejistého Howarda jet vpředu. Cesta vedla z kopce dolů mezi větrem ošlehanými kamennými zídkami, které v bledém měsíčním světle vypadaly jako náhrobky.
„Doufám, že sakra víš, kam jedeš,“ zakřičel Alan na Howardova záda čtyři metry před sebou. Jedinou odpovědí bylo zachichotání odnášené vánkem.
Alan odhadoval, že ujeli asi tři míle, když se v neurčité vzdálenosti vpředu objevilo slabé světlo, připomínající bludičku. Kdosi nezatemnil tak účinně, jak to zákon vyžadoval, ale v tomto zapadlém koutu Anglie, kde zvuk shozené bomby nezazněl už alespoň dva roky, měli členové civilní protiletecké ochrany sklon ke shovívavosti.
O pár minut později se v měsíčním světle zjevily strašidelné tvary vesnických domů. Vjížděli do jedné z těch mikroskopických vesniček, které se často dají mnohem snadněji nalézt na vojenských speciálních mapách než ve skutečnosti. Projeli vesnicí, zvonky kol zuřivě drnčely, aby varovaly opožděné chodce, než si Alan docela uvědomil, že tady…
