Sedmá kapitola
Příjezd profesora Schustera nemohl být načasován lépe. Náklaďáky, zajištující klesání řízené ze země, právě zaujaly polohu u obrovské hlavní přistávací dráhy, když se ozvalo řízení letového provozu. „Longstop volá Ranger. Vaše letadlo S Sierra bude přistávat za dvacet minut. Žádá o vaši pomoc. Můžete ji poskytnout?“
Bylo chladné, ale naprosto jasné ráno s neomezenou viditelností, takže tato prosba sotva mohla být míněna vážně, celá skupina ji však přijala s velkým uspokojením a Deveraux okamžitě odpověděl: „Ranger volá Longstop. Provedu. Informujte prosím S Sierra, že na něj budeme čekat na této frekvenci. Konec.“
V náklaďácích se rozběhla dobře koordinovaná činnost. Zatímco seržant McGregor a Benny Schwartz ladili vysílače, Howard Rawlings a Pat Connor kontrolovali, jak je radar vyrovnán s drahou. Nebylo by dost dobře možné tvrdit profesorovi, že je přesně nad středem přistávací dráhy, když se může podívat dolů a vidět, že je sto stop mimo ni. Tři operátorky z WAAF už seděly na svých místech. Prsty měly lehce položené na sledovacích knoflících, přestože bude trvat alespoň patnáct minut, než se jim na obrazovkách něco objeví.
První osobou, která spatří S Sierra, bude doktor Hatton, hrbící se nad obrazovkou pátracího radaru, která pokrývala okruh padesáti mil od letiště. Alana překvapilo, když zjistil, že náklaďáky pro GCD obsahují dva zcela oddělené radary, ale bylo to logické. Fantasticky přesný přistávací systém měl pouze krátký dosah a hodně úzké zorné pole, na pětadevadesáti procentech oblohy byl slepý. Musel tedy být podporován pátracím radarem, který mohl pročesávat celý prostor až k obzoru, aby dokázal lokalizovat a řídit letadlo, které se mohlo blížit z libovolného směru.
Toto předběžné navádění, známé jako směrování provozu, bylo stejně důležité a stejně specializované jako samotné navádění na přistání, neboť pokud řídící provozu nedokázal navést letadlo do omezeného zorného pole přistávacího systému, nemohlo se zahájit navádění na přistání. Právě teď se doktor Hatton pokoušel zachytit letadlo, zatímco Alan stál a nahlížel mu přes rameno.
Hattonovu obrazovku pokrývala konvenční kruhová mapa kreslená světelnou čárou, otáčející se jako ručička na hodinách. Na povrchu disku ležely sem tam rozptýlené žhnoucí skvrny světla – odrazy kopců, budov a dalších pozemních objektů. Rovněž tam byly soustředné kruhy ve vzdálenosti deseti mil od sebe a osvětlená mřížka kompasu. Obsluha tak mohla na obrazovce odečítat vzdálenost letadla a pozorovat kurz, v němž letí., ale mohla také okamžitě kontrolovat, jak letadlo reaguje na její příkazy.
„Mám je,“ vykřikl znenadání doktor Hatton. „Směr nula osm nula, vzdálenost padesát mil.“
Ano, tam se objevil S Sierra, maličký svítící bod na samém okraji obrazovky. Světelný štětec skenu jej přemalovával každé dvě sekundy, když velká anténa na střeše náklaďáku s vysílačem dokončila svůj okruh kolem oblohy. Po třech nebo čtyřech obězích paprsku bylo vidět, že se bod pohybuje, plíží se pomalu ke středu obrazu. Pilot se zjevně držel kurzu, který by ho přivedl do St. Erryn bez jakékoli pomoci od GCD, a Hatton mohl udělat jen málo kromě navázání rádiového kontaktu.
„Nazdar, S Sierra,“ řekl Hatton. „Tady je Ranger. Mám tě v kontaktu. Slyšíš mě? Přepínám.“
„Nazdar, Tede. Tady je S Sierra. Slyším tě hlasitě a jasně. Čekám na tvé instrukce. Přepínám.“
„Pokračuj na dosavadním kurzu a poslouchej na tomto kanálu.“
„Provedu,“ potvrdil S Sierra a na okamžik se až na nevyhnutelné pozadí vzdáleného statického signálu rozhostilo ve vzduchu ticho.
Alan upřeně hleděl na obrazovku pátracího radaru a pozoroval, jak se malý světelný červ plazí do kruhu, označujícího čtyřicetimílovou vzdálenost. Nebylo to jediné letadlo na obrazovce, přímo z jejího středu vylézal mnohem silnější signál. Někdo právě vzlétl. Alan pouze před několika sekundami zaslechl řev motorů.
„Volám S Sierra,“ řekl opět Hatton. „Změň kurz na dva pět nula a klesej na patnáct set stop.“
To „dva“ znělo velice afektova…
