II/ Mat-I
7. STŘETNUTÍ NA ÚSVITĚ
Ať člověk opouští Zemi pokolikáté chce, říkal si dr. Heywood Floyd, pocit vzrušení nikdy doopravdy nevybledne. Byl už jednou na Marsu, na Měsíc se dostal třikrát a počet návštěv na rozličných orbitálních stanicích ani nebyl s to spočítat. Přesto teď, když se blížil okamžik startu, uvědomoval si rostoucí napětí, pocit zvědavosti, bázně - ba i nervozitu -, jež ho řadily na roveň kterékoli pozemské krysy, kterou čeká prvý křest kosmem.
Tryskové letadlo, kterým se sem přihnal z Washingtonu, rovnou z oné krátké půlnoční porady u prezidenta, se teď snášelo do nejznámější, a přece krajně vzrušující scenérie na světě. Zde, na dvaceti mílích floridského pobřeží, se rozprostíral svět prvých dvou generací kosmického věku. K jihu se táhly, zakresleny v tmách svými pomrkávajícími výstražnými rubínovými světly, obří rampy Saturnů a Neptunů, které lidstvu otevřely cestu k planetám a nyní už patřily historii. Při obzoru se tyčil jako planoucí stříbrná věž poslední ze Saturnů V, zalit světlem reflektorů, oficiální památník a poutní místo. Nedaleko od něho trčela do nebes, jako člověkem stvořená hora, obrovitá masa montážní budovy, stále ještě největší stavba světa.
Jenže tyto věci již náležely minulosti, on letěl vstříc budoucnu. Šli k zemi, dr. Floyd pod sebou spatřil bludiště budov, pak obrovitou přistávací dráhu a potom širokou, nelidsky přesnou a přímou jizvu křížící rovinatou krajinu Floridy - mnohonásobné kolejiště obří odpalovací dráhy. Na jeho konci, obklopen vozidly a rampami, ležel raketoplán, zářící uprostřed světelného jezera, kde byl připravován na svůj skok ke hvězdám. Náhlé proměny rychlosti a výšky zmátly dr. Floydovi perspektivu tak, že měl na okamžik pocit, jako by hleděl na nepatrnou stříbrnou můru zachycenou do kužele baterky.
Ale pak mu drobounké přebíhající postavičky na zemi pomohly uvědomit si skutečnou velikost letounu. Úzký šíp jeho křídel musel mít dobrých šedesát metrů rozpětí. A celý ten gigantický stroj, říkal si Floyd s jistou nedůvěřivostí - i s trochou pýchy -, čeká jen na mne. Pokud byl informován, je to poprvé, co bude podniknut kompletní let s cílem dopravit jediného člověka na Měsíc.
Třebaže byly dvě hodiny v noci, pronásledovala ho skupina reportérů a kameramanů po celé cestě až k ozářenému raketoplánu Orion III. Pár jich od vidění dokonce znal, neboť jako předsedovi státní astronautické rady mu byly tiskové konference denním chlebem. Jenže teď na konference nebyl pravý čas ani pravé místo, neměl také, co by povídal; přesto si však nesměl dovolit pány ze sdělovacích prostředků jakkoli urazit.
„Doktore Floyde, já jsem Jim Forster z Associated News. Mohl byste mi pro agenturu povědět pár slov o svém letu?“
„Lituji opravdu - nemohu říct nic.“
„Ale byl jste přece přijat večer prezidentem, ne?“ ptal se povědomý hlas.
„Á - buďte zdráv, Miku. Myslím, že vás vytáhli pro nic a za nic z postele. Komentář tentokrát nebude žádný, určitě ne.“
„Můžete alespoň potvrdit nebo vyvrátit pověsti, že na Měsíci vypukla nějaká epidemie?“ ptal se televizní reportér a snažil se za volného klusu po Floydově boku udržet doktora v hledáčku své miniaturní přenosové kamery.
„Je mi líto,“ vrtěl hlavou Floyd.
„A co ta karanténa?“ ptal se jiný reportér. „Kdy už ji odvoláte?“
„Nemám, co bych odpověděl.“
„Doktore Floyde,“ domáhala se jeho pozornosti velice mladá a velice houževnatá dáma od novin, „jak se vůbec dá ospravedlnit to embargo na veškeré zprávy z Měsíce? Má to něco společného s politickou situací?“
„A jakou situaci to máte na mysli?“ optal se Floyd suše. Zacinkalo trochu smíchu a někdo křikl: „Šťastnou cestu, pane doktore.“ To už vcházel do svatostánku odletové rampy.
Pokud se dokázal upamatovat, nešlo ani tolik o „situaci“ jako spíše o permanentní krizi. Od sedmdesátých let byl svět ovládán dvěma problémy, které si dosti paradoxně navzájem hrozily anulováním.
Třebaže kontrola porodnosti b…
