KAPITOLA IX
Finnerty zřejmě v Ilijských závodech nalezl nemálo zajímavého. V Paulově kanceláři se neukázal dřív než na sklonku odpoledne. Když vstoupil do dveří, Kateřina Finchová překvapeně vypískla. Otevřel si oboje zamčené dveře klíči, které nejspíš před lety, když odcházel z továrny do Washingtonu, zapomněl vrátit.
Paul měl dveře pootevřené, takže je dobře slyšel.
„Nešahejte po bouchačce, dámo. Jmenuju se Finnerty.“
Kateřina skutečně měla kdesi v psacím stole pistoli, třebaže bez nábojů. Nařízení o vyzbrojení sekretářky bylo také pozůstatkem minulosti, nicméně podle Kronera natolik opodstatněné, aby je zvláštním fermanem obnovil.
„Nejste oprávněn vlastnit klíče,“ řekla chladně.
„Vy jste plakala?“ řekl Finnerty.
„Podívám se, jestli vás doktor Próteus může přijmout.“
„Proč ronit slzičky? Podívejte — žádné červené světýlko nesvítí, žádný bzučák nedrnčí, svět je jako malovaný.“
„Pošlete ho dál, Kateřino,“ zavolal Paul.
Finnerty vešel do kanceláře a usedl na kraj Paulova psacího stolu. „Copak je tomu strážnému anděli?“
„Zrušené zasnoubení. Co bys rád?“
„Napadlo mě, že bychom si mohli zajít na pár skleniček
— jestli máš ovšem chuť mě poslouchat.“
„Dobře. Ale musím zavolat Anitě, že se zpozdíme na večeři.“
Kateřina ho spojila s Anitou a Paul manželku informoval, co mají s Edem v plánu.
„Přemýšlels o tom, co bys řek Kronerovi, kdyby ti oznámil, že je ten Pittsburgh pořád volný?“
„Ne — měl jsem pekelný den.“
„Víš, já o tom přemýšlela a —“
„Anito, musím už jít.“
„Jak myslíš. Miluju tě.“
„Já miluju tebe, Anito. Ahoj.“ Zdvihl oči k Finnertymu, „Hotovo. Jdeme.“ Připadal si trochu jako spiklenec a poněkud mu to zdvihlo náladu. Finnertyho společnost na něho často měla tenhle účinek. Obklopovala ho jakási aura tajuplnosti, zdání, že je obeznámen se světy, o nichž ostatní nemají tušení — člověk nevysvětlitelných zmizení a nehmotných přátel. Po pravdě však Finnerty odhalil Paulovi málo překvapivého a poskytoval mu jen iluzi, že se s ním o svá tajemství — pokud vůbec nějaká měl — upřímně podílí. Ale iluze zcela postačovala. Uspokojovala Paulovu důležitou životní potřebu, a proto také pozvání svého podivínského přítele s radostí přijal.
„Můžete mi prozradit, kde budete k zastižení?“ zeptala se Kateřina.
„Ne, obávám se, že ne,“ řekl Paul. Chtěl jít původně do Selského klubu, kde by byl lehce dosažitelný, ale pak se nechal strhnout svou slabostí pro tajnůstkářství.
Finnerty přijel v Paulově stejšnu. Nechali ho v továrně a vsedli do Paulova starého auta.
„Přes most,“ řekl Finnerty.
„Myslel jsem, že pojedeme do klubu.“
„Dneska je přece čtvrtek, ne? A ve čtvrtek pořádá v klubu společné večeře městské představenstvo, nebo to už neplatí?“
Městské představenstvo byli administrativní úředníci, kteří spravovali město. Žili na téže straně řeky jako inženýři a manažeři Ilijských závodů, ale vzájemné styky mezi těmito dvěma skupinami byly víceméně formální a poznamenané tradiční podezíravostí. Toto schizma, tak jako tolik dalších věcí, se datovalo od počátku války, kdy v zájmu výkonnosti dostalo národní hospodářství monolitickou podobu. Tehdy se vynořila otázka, kdo má vlastně hospodářství řídit, byrokraté, kapitáni obchodu a průmyslu nebo vojáci? Obchod a byrokracie to spolu táhly dost dlouho, aby dokázaly armádu vystrnadit ze hry a od té doby pracovaly ruku v ruce, pravda, za stálých pomluv a podezírání, ale podobně jako Kroner s Baerem, neschopny zvládnout celý úkol jeden bez druhého.
„V Iliu se toho moc nemění,“ řekl Paul. Jistě že tam dneska budou. Ale je celkem brzo, nějaký volný box v baru by se pořád ještě našel.
„To bych radši lůžko v leprosáriu.“
„Tak dobře, jedeme za řeku. Ale hodím na sebe něco pohodlnějšího.“ Paul zastavil, málem už na mostě, a zaměnil sako za bundu z kufru.
„Říkal jsem si, jestli se ještě převlíkáš. To je dokonce ta samá bunda, co?“
„Zvyk.“
„Co by tomu asi řek psychiatr?“
„Nejspíš by mi řek, že si tak vyřizuju účty s tátou, který jakživ neudělal krok bez klobouku a dvouřadového o…
