KAPITOLA XXV
Když Duch Lučin přirachtal do svého domovského přístavu na Pevnině, ztlumený místní rozhlas pošeptmo vyhrával „Dobrou noc, má lásko“, sladký přízrak hudby jen o špetku hlasitější než šumění borovic, pleskání velké modré vody a šelest orlího křídla.
V ženských a dětských chatách byla všechna okna temná. Jediný jasný čtverec, ostře kreslící siluetu spícího úředníka, zářil v ústřední administrativní budově.
Sotvaže k ní Paul zamířil, aby se úředníka zeptal, kde najde Anitu, blesklo mu do očí přivyklých noční tmě prudké světlo. Když se panenky přizpůsobily jeho září, zíral opět na svůj obraz v zrcadle s nápisem: NEJLEPŠÍ ŽENA NEJLEPŠÍMU MUŽI PRO NEJLEPŠÍ MÍSTO NA SVĚTĚ.
Spěchal dál a uvažoval cestou, kolikrát se Anita v tomhle zrcadle asi prohlížela a četla jeho legendu, uvažoval, jak přijme zprávu, že její nejlepší muž se stal pouhým mužem, mužem bez místa.
Vzbudil úředníka, který zavolal správkyni chaty, kde spala Anita.
„Večírek za vodou se dneska nevyved?“ zeptal se ospale úředník, zatímco čekal, až správcová zdvihne telefon. „To už jste snad desátý, kdo sem dneska večer přijel. Obvykle sem začínají jezdit až tak čtvrtý den. Tak co je s tou správcovou, hergot? Má přece aparát hned vedle postele.“ Pohlédl na hodiny. „Víte, kolik je? Nestihnete se ani pomodlit otčenáš. Poslední loď na ostrov odjíždí za tři minuty.“
„Jen zvoňte dál. Nevracím se.“
„Jestli tady chcete zůstat přes noc, tak já o tom nic nevím. Porušíte tím aspoň sedmadvacet nařízení.“ Paul mu podal desetidolarovou bankovku. „Zvoňte dál.“ „Za tohle můžete být neviditelný třeba týden. Co máte rád? Blondýnky, brunetky, zrzky? Ha! Už to vzala. Kde se touláte, hergot?“ zeptal se správkyně. „Je u vás paní Anita Proteová?“ Přikývl. „Uhm-uhm. Dobře. Tak jí nechtě na lůžku lístek, buďte té !dobroty.“ Obrátil se k Paulovi. „Je někde venku, doktore.“ „Venku?“
„Nejspíš se prochází při měsíčku. Správcová říká, že chodí ráda na procházky.“
Ze Anita chodí ráda na procházky, bylo pro Paula novinkou. Vídal ji jezdit autem k sousedům přes ulici a byla živým popřením všech zásad tělesné kultury, neboť zůstávala mladá a půvabná, i když jedla jako čeledín a silami šetřila jako princezna. Svázané nohy a deseticentimetrové nehty na rukou by její čipernosti nebyly nejmenší překážkou.
Paul se posadil do proutěného křesla v chladném modrém stínu verandy administrativní budovy, opřel si nohy o zábradlí z loupajících se, hrubě osekaných větví a čekal. Světla podél cestiček co chvíli zablikala — nehlučný varovný signál, že poslední loď na ostrov vypluje za několik okamžiků.
Zahlaholil smích, zachroustal písek pod běžícíma nohama až lesa vyrazil párek a pospíchal k přístavišti. Umíněně se i v běhu drželi kolem pasu, takže se pohybovali s asi tak podobným půvabem, jako kdyby závodili v pytlích. Paulův kritický zrak to popudilo. Byl to přímo bolestivý pohled pozorovat takovýhle neohrabaný obřad páření, když sám z dlouhé zkušenosti s obratnou Anitou věděl, jak se může podobat tanci, je-li mu věnována náležitá péče.
Teď však žena svého druha zbrzdila a jejich běh mezi stromy, na pozadí jasného měsíce, získal jistou plavnost. Paul byl přesvědčen, že jejich polibek na rozloučenou nebude nic světoborného, nicméně, a díky jen a jen jí, se zastavili a dali si na čas, aby zaujali dobrý postoj a políbili se jaksepatří. Aspoň že tak.
Jak je tak pozoroval, zmáhalo se v něm vzrůstající ztotožnění s oním mužem. Paul byl odjakživa zlodějem velkých zážitků ostatních a tento jedinečný druh zážitku v něm nyní budil palčivou žádost. Jeho starý život byl tentam, a nový, ať už měl vypadat jakkoli, dosud nezačal, a Paul prahl po lásce — Anitině lásce, živě představované lásce, lásce v zastoupení — jakékoli okamžitě naplnitelné lásce.
Teď se vracela, pomalu, zvolna, zamyšleně, spokojeně. Byla báječná.
Světla kolem zrcadla vzplála. Žena si přihladila na bocích kalhoty a zastrčila do účesu uvolněný pramen vlasů. Zhlížela se ve svém obrazu a natáčela se ze strany na stranu, očividně…
