KAPITOLA XXXII
„Přísahejte, že budete mluvit pravdu, plnou pravdu a nic než pravdu, k čemuž vám dopomáhej Bůh.“
„Přísahám,“ řekl Paul.
Televizní kamery odjely od jeho tváře, aby na padesáti miliónech televizních obrazovek ukázaly živý obraz před jižní stěnou Ilijského federálního soudu. Po bocích a nad hlavou doktora Paula Prótea trůnil soudce — Ředitel oblohy, pomyslel si Paul. Obviněný na svědecké lavici připomínal spíše starodávnou telefonní ústřednu než člověka, jak od jeho zápěstí, podpažních jamek, prsou, spánků a dlaní vedly dráty citlivých přístrojů na měření teploty, tlaku a vlhkosti. Přístroje pak byly napojeny na šedou skříňku pod svědeckou lavicí, kde byla jejich měření vyhodnocována a výsledek byl odtud přenášen na metrový ciferník nad Paulovou hlavou.
Ručička indikátoru, která teď ukazovala přímo dolů, byla upevněna na ose, aby se lehce vychylovala na obě strany, k černému písmenu P na pravé a červenému L na levé, či k libovolnému z řady kalibrovaných dílků mezi nimi.
Paul se už přiznal k účasti na spiknutí za účelem ponoukání k sabotáži, ale dnes, tři týdny po svém zatčení, byl souzen za velezradu.
„Doktore Protee,“ promluvil štítivým hlasem státní zástupce. Televizní kamery zabraly jeho úšklebek ve velkém detailu a přešvenkovaly na krůpěje potu na Paulově čele. „Přiznal jste se už k účasti na spiknutí za účelem ponoukání k sabotáži, je tomu tak?“
„Ano, je.“
Ručička se zhoupla k P a spadla zpátky do neutrální polohy, což bylo důkazem, že je to podle Paulova nejlepšího vědomí vskutku pravda.
„Toto spiknutí, jehož jste vůdcem, si zvolilo jistý postup, a nyní cituji z vašeho slavného dopisu: „Pokud ostatní prostředky selžou, jsme rozhodnuti pro odstranění této bezzákonnosti sáhnout k násilí.“ Jsou to vaše vlastní slova, doktore?“
„Napsal je někdo jiný, ale jsem s nimi zajedno,“ řekl Paul.
„Slovo „bezzákonnost“ se v tomto případě vztahuje na současné zmechanizované národní hospodářství?“
„A budoucí.“
„Vaším cílem, jak tomu rozumím, bylo zničit stroje, aby se lidem dostalo větší osobní účasti na výrobě?“
„Některé stroje.“
„Které stroje, doktore?“
„O tom by se teprve rozhodlo.“
„Oho! Na tom jste se zatím nedohodli?“
„Prvním krokem by bylo přímět naše americké spoluobčany k souhlasu, aby na okruh působnosti strojů byla uvalena určitá omezení.“
„Nenutili byste je k tomuto souhlasu násilím, kdyby to bylo nezbytné? Neváhali byste tuto umělou podmínku, tento evidentní krok zpátky vnutit americkému lidu násilím?“
„Člověka odlišuje od ostatních živočichů právě jeho schopnost vytvářet umělé věci,“ řekl Paul. „A soudím, že k jeho větší slávě. A pokud sejdeme z cesty, je krok zpátky krokem správným směrem.“
Televizní kamery se zahleděly hluboko do spravedlivě rozhořčených očí státního zástupce a opět prudce couvly, zhrozeny dosud nevybitými mocnými blesky, jež z nich sálaly.
Paul mu také pohlédl do očí a pochopil, že státní zástupce ví mnohem víc, než dal zatím najevo. Přesto však pochyboval, že by žalobce věděl o tom, že jeho vlastní sekretářka je členkou Bratrstva ďábelské košile a že Paulovy odpovědi, registrované na detektoru lži jako zcela upřímné, jsou syntézou nejpřesvědčivějších myšlenek a výroků reverenda Lashera, určených pro Finnertyho a profesora von Neumanna.
Paul byl klidný, prodchnutý euforií z dobré propagace mučednictví pro věc, v niž věřil. Neměl v duchu o nic méně pochyb, že návrhy Bratrstva ďábelské košile jsou velezradou, než státní zástupce. Stroje a vládní instituce byly tak úzce propojeny, že pokoušet se napadnout jedno, aniž by se ublížilo druhému, bylo totéž jako chtít odstranit nemocný mozek a čekat, že to pacient přežije. K převzetí moci muselo dojít — shovívavému převzetí, nicméně převzetí v každém případě.
Jedinými starými známými v soudní síni byli Kroner, který vypadal, že má slzy na krajíčku, a Fred Berringer s prasečíma očkama, který jistě přišel proto, napadlo Paula aby byl svědkem pomsty za Karlíkovu vraždu.
Anita se k soudu nedostavila, právě tak jako Shepherd. Tihle dva byli pravděpodobně příliš zaneprázdněni spřádáním plánů do budoucna, aby mohli těm, kdo uvízli v ostnatých drátech životního bojiště, věnovat víc než krátkou, zbožnou modlitbičku. Nebylo ani nutné, aby Anita chodila k soudu a předváděla světu, jaké city chová ke svému zbloudivšímu manželovi. Řekla to zcela jasně v několika interview, která poskytla tisku. Provdala se za Paula, vysvětlila, když byla pouhé dítě, a děkuje Bohu, že krize vyvrcholila v době, kdy je ještě sdostatek mladá, aby stihla zachránit zahozenou hřivnu pravého osobního štěstí. Zmínka o zahozené hřivně přišla Paulovi mimořádně příhodná, neboť vyvolávala představu prohrabávání městských smetišť a vláčení sítí po kalném dně přístavů, zvláště když Anita jedním dechem oznámila, že jakmile bude s Paulem rozvedená, hodlá se provdat za doktora Lawsona Shepherda. Paul četl její veřejná prohlášení s nudou, jako klepy o někom jiném, jako, dejme tomu, obvinění nějaké televizní hvězdičky vznášená proti producentovi. Soustřeďoval se na mnohem zábavnější a důležitější záležitost, na to, aby do celonárodní televizní sítě učinil co nejvíc ostrých výpadů proti strojům a dobře propagoval Bratrstvo ďábelské košile.
„Toto sáhnutí k násilí — není to podle vás vyhlášení války Spojeným státům, není to velezrada, doktore?“ dotíral státní zástupce.
„Suverenita Spojených států spočívá v lidu, nikoli ve strojích, a je na lidu, aby si ji vzal nazpět, pokud si to přeje. Stroje,“ řekl Paul, „přestoupily osobní suverenitu, kterou jim americký lid ochotně svěřil, aby dobře vládly jeho jménem. Stroje, organizace a honba za výkonností oloupily americký lid o svobodu a šťastný život.“
Paul stočil hlavu a viděl, že ručička ukazuje na P.
„Svědek se bude dívat před sebe,“ napomenul ho přísně soudce. „Jeho zájmem je mluvit pravdu, plnou pravdu a nic než pravdu. Indikátor se o sebe postará sám.“
Státní zástupce se obrátil k Paulovi zády, jako by s ním skončil, ale náhle se prudce otočil a ukázal na něho prstem. „Vy jste vlastenec, není-li pravda, doktore?“
„Pokouším se jím být.“
„Vaším hlavním přáním je dobře sloužit americkému lidu?“
„Ano.“ Nový směr výslechu, na který nebyl připraven, Paula zmátl.
„To je také váš hlavní důvod, proč jste se stal formální hlavou Bratrstva ďábelské košile — touha konat dobro?“
„Ano,“ řekl Paul.
Zčeřená vlna šepotu a vrzání křesel pod poposedávajícími zadky Paulovi napověděly, že indikátor detektoru lži neukazuje, jak by měl.
Soudce poklepal kladívkem. „Volám soud k pořádku. Prosím soudního inženýra, aby prohlédl elektronky a obvody.“
Inženýr přitlačil ke svědecké lavici ocelový vozík se svým nádobíčkem a neosobně zkontroloval přípoje k Paulovu tělu. Změřil napětí v různých místech obvodů, vytáhl zpod svědecké lavice šedou skříňku a postupně ozkoušel všechny elektronky a za necelé dvě minuty měl zase všecko pohromadě. „Vše v pořádku, Vaše Milosti.“
„Svědek nám laskavě řekne něco, co považuje za lež,“
řekl soudce.
„Každý nový vědecký objev je přínosem lidstvu,“ řekl
Paul.
„Protestuji!“ řekl státní zástupce. „Mimo protokol — zkouška přístroje,“ řekl soudce. „Fajn, zhoupla se nalevo,“ řekl inženýr. „A nyní nějakou pravdu,“ řekl soudce. „Hlavním úkolem lidstva je vytváření dobrých lidských bytostí,“ řekl Paul, „nikoli služebných přívěsků strojů, institucí a systému.“
„Zhoupla se napravo, dobrý,“ řekl inženýr a zastrčil kovovou svorku hlouběji do Paulova podpaždí. „A nyní nějakou polopravdu,“ řekl soudce. „Jsem spokojený,“ řekl Paul. Diváci se uznale zachichotali. „Přesně uprostřed,“ řekl inženýr. „Ve výslechu se může pokračovat,“ řekl soudce. „Položím našemu dobrému, vlasteneckému doktorovi touž otázku,“ řekl státní zástupce. „Doktore, k vaší účasti na tomto spiknutí proti — ehm — strojům; říkáte, že byla motivována výhradně vaší touhou sloužit americkému lidu?“
„Myslím, že ano.“
Opět výmluvný neklid v soudní síni. „Takže si myslíte, ano?“ řekl státní zástupce. „Víte, kam při vaší odpovědi ukázala ručička, doktore, vlastenče, soudobý Patricku Henry?“ „Ne,“ řekl nesvým hlasem Paul.
„Přesně mezi P a L, doktore. Zřejmě si nejste jistý. Snad bychom měli tuto polopravdu rozpitvat a vydělit z ní celou — tak jako se vyděluje zhoubný nádor.“
„Hm.“
„Je možné, doktore, že tato vaše nenávist k tomu, co nazýváte křivdou na lidstvu, je ve skutečnosti nenávistí k něčemu mnohem konkrétnějšímu?“ „Snad. Nerozumím vám docela.“ „Mluvím o vaší nenávisti k určité osobě, doktore.“ „Nechápu, o kom to mluvíte.“
„Ručička prozrazuje, že to víte, doktore — dobře víte, že váš červenomodrobílý patriotismus je vlastně výrazem nenávisti a opovržení — nenávisti a opovržení k jednomu z nejopravdovějších vlastenců amerických dějin, k vašemu otci!“
„Nesmysl!“
„Ručička říká, že lžete!“ Státní zástupce se v předstíraném znechucení od Paula odvrátil. „Dámy a pánové v porotě, televizní diváci: konstatuji, že tento muž před vámi si nijak nezadá s navztekaným kloučkem, kterému se naše mocná země, naše mocné hospodářství, naše mocná civilizace staly symbolem jeho otce. Otce, jehož by rád podvědomě zničil!
Otce, dámy a pánové v porotě, televizní diváci, kterému my všichni vděčíme za své životy, neboť to byl on, kdo mnohem účinněji než kterýkoli jiný Američan shromáždil síly poznání a kdo přivedl civilizaci k vítězství!
Ale tady ten chlapec pociťoval k tomuto skvělému zjevu stránek našich dějin, ke svému životodárci, jen odpor a hlubokou nenávist. A nyní, jako dospělý muž, přenesl svoji nenávist na to, co by se dalo přiléhavě označit za symbol jeho otce, na vaši vlast, dámy a pánové v porotě, televizní diváci, na moji vlast.
Nazvěte to oidipovským komplexem, chcete-li. Je to však dospělý muž a já to nazývám velezradou! Popřete to, doktore, popřete to!
Popřete to,“ řekl ještě jednou na hranici šepotu. Kamery se otočily o sto osmdesát stupňů a obklopily Paula jako psi mývala sestřeleného ze stromu.
„Zřejmě to popřít nemohu,“ řekl Paul. Bezmocně a užasle se zahleděl na kabely zaznamenávající každičký reflex, kterým jej na jeho obranu obdařil Bůh. Ještě před chvílí byl výmluvnou hlásnou troubou mocné, chytré organizace. Nyní byl zničehonic zcela sám a potýkal se s problémem ryze osobním.
„Kdyby byl můj otec majitelem obchodu s domácími zvířaty,“ řekl konečně, „předpokládám, že byste mě nazval podvědomým travičem psů.“
Kamery podrážděně klouzaly z místa na místo; přejely po divácích, zaletěly k soudci a vrátily se k Paulovi.
„Ale i kdyby nebylo toho vnitřního rozporu mezi mnou a památkou mého otce, myslím, že bych i tak věřil argumentům proti bezzákonnosti strojů. Pokud vím, existují lidé, o nichž nelze říct, že by své otce nenáviděli, a přesto těmto argumentům věří. Domnívám se, že mne tato nenávist nevede jen k víře, ale také k touze změnit systém k lepšímu. Souhlasí se mnou indikátor?“ Spousta diváků přikývla.
„Dobrá, až potud by to šlo. Řekl bych, že každý z lidí je motivován nějakou špinavostí, a myslím, že klinická data by mi dala za pravdu. Jsou to špinavosti, co většinou lidských bytostí, mého otce nevyjímaje, pohybuje vpřed. Obávám se, že právě toto znamená být člověkem.
Státní zástupce dokázal jen to, co se zdá dokazovat celý tento námi vytvořený svět a co je Bratrstvo ďábelské košile rozhodnuto vyvrátit: že nejsem dobrý, že vy nejste dobří, že nejsme dobří proto, protože jsme lidé.“
Paul upřel oči do objektivů televizních kamer, představil si všechny ty milióny lidí, kteří jej pozorují, a položil si otázku, zda mu někdo z nich vůbec porozuměl. Usilovně se snažil přijít na nějaké výstižné přirovnání, kterým by uhodil hřebík na hlavičku. Cosi ho napadlo, zapudil to jako nevhodné, ale nic jiného se mu nevybavilo, a tak to nakonec vypleskl.
„Nejkrásnější pivoňky, jaké jsem kdy viděl,“ řekl Paul, „rostly v takřka čistých kočičích exkrementech. Já —“ Zdola z ulice zavyly dudy a bubny. „Co se to tam venku děje?“ dožadoval se vědět soudce. „Průvod, pane,“ řekl strážný, když se vyklonil z okna. „Co je to za spolek?“ zeptal se soudce. „Postarám se, aby je toto zneuctění soudu přišlo draho.“
„Jsou oblečeni jako Skotové,“ řekl strážný, „a vpředu jde několik chlapíků, kteří vypadají jako Indiáni.“
„Dobrá,“ řekl nakvašeně soudce, „počkáme se svědeckou výpovědí, dokud nepřejdou.“
Oknem soudní síně proletěla cihla a zasypala americkou vlajku po soudcově pravici tříští skla.
