10
Na palubu
Jamatu zlobilo, že je zpátky v Tokiu. Celých třicet let, co pracoval v oboru, byl zvyklý nařídit hlavní postup, pak nechat tým podřízených vypracovat podrobnosti, a mezitím se pustit do jiných strategických záležitostí, a v tomto případě očekával, že to půjde snadněji, a ne hůře. Nakonec, týmem jeho pracovníků bylo nyní dvacet nejvýše postavených zaibacu. Samozřejmě, oni se za pracovníky nepovažovali. Jamata-san se pro sebe usmál. Bylo to opojné pomyšlení. Dosáhnout toho, aby vláda tancovala podle jeho píšťalky, byla hračka. Dostat tyhle lidi na palubu vyžadovalo léta lichocení a slibů. Ale oni tancovali, jak on pískal, a občas jen potřebovali poblíž kapelníka. A proto sem přiletěl téměř prázdným letadlem, aby jim uklidnil nervy.
„To není možné,“ řekl jim.
„Ale on říkal...“
„Kozo, prezident Durling si může říkat co chce. Já vám říkám, že nemohou dokázat dát do pořádku své záznamy dřív než za několik týdnů. Když se pokusí dnes své trhy znovu otevřít, jediným výsledkem bude chaos. A chaos,“ připomněl mu, „pracuje v náš prospěch.“
„A Evropané?“ zeptal se Tanzan Itagake.
„Na konci příštího týdne se probudí a zjistí, že jsme jejich světadíl koupili,“ sdělil jim Jamata. „Za pět let bude z Ameriky obchod, kam si my budeme chodit nakupovat potraviny, a Evropa bude naším butikem. Do té doby bude náš jen nejsilnější měnou na světě. Do té doby budeme mít plně integrovanou ekonomiku a silného spojence na pevnině. Oba budeme soběstační ve všech zdrojích, které potřebujeme. Už nebudeme národem, který musí dělat potraty, aby se snad naše hlavní ostrovy nepřelidnily. A navíc,“ dodal, „budeme mít politické vedení hodné postavení našeho národa. To je náš další krok, přátelé.“
Opravdu, myslel si Biniči Murakami za nepohnutým obličejem. Uvědomoval si, že se k nim připojil vlastně zčásti proto, že ho na ulici ve Washingtonu oslovil opilý žebrák. Jak je to možné, že někdo tak chytrý jako on se dal ovlivnit nějakou takovou malichernou zlobou? Ale stalo se, a nyní v tom jede s ostatními. Průmyslník usrkával saké a myslel si své, zatímco Jamata skládal ódy na budoucnost jejich země. Samozřejmě, že mluvil o své budoucnosti, a Murakami si říkal, kolik asi lidí kolem stolu si to uvědomuje. Blázni. Ale tohle nebylo spravedlivé. Koneckonců, byl jedním z nich.
Major Boris Šerenko měl v japonské vládě nejméně jedenáct vysoce postavených agentů, z nichž jeden byl zástupce ředitele kontrarozvědky, člověk, kterého před lety zkompromitoval, když si vyrazil na Tchaj-wan za hazardní hrou a sexem. Byl to ten nejlepší člověk, kterého měl v rukou - bylo pravděpodobné, že se jednou dostane na místo šéfa agentury, a tokijská rezidentůra pak bude moci sledovat a ovlivňovat činnost kontrarozvědky v celé zemi. Co ruského důstojníka mátlo, bylo to, že žádný z jeho agentů ještě nebyl nijak moc platný.
Pak tu byla otázka spolupráce s Američany. Když se uvážily jeho profesní výcvik a zkušenosti, bylo to, jako by vedl uvítací výbor pro diplomaty, přicházející z Marsu. Depeše z Moskvy mu to usnadnila. Nebo aspoň trochu usnadnila. Vypadalo to tak, že Japonci mají v plánu oloupit jeho zemi o její nejcennější potenciální zdroj, dohromady s Čínou, a využít tuto ekonomickou základnu k tomu, aby se stali nejmocnějším národem světa. A nejdivnější ze všeho bylo, že Šerenko tento plán nepovažoval za šílený. Pak přišly příkazy pro jeho úkol.
Dvacet raket, říkal si. To bylo něco, co si nikdy nepřál sledovat. Nakonec, ty věci jim prodala Moskva. Museli uvážit možnost, že by ty rakety mohly být použity proti... ale ne, samozřejmě, že to neuvážili. Šerenko si umínil, že se s tím člověkem, s Clarkem, zkušeným chlapíkem, posadí, a až se po pár skleničkách prolomí ledy, zeptá se nenápadně, zda Američan nemá stejně hloupé politické vedení jako to, kterého se dostalo jemu, bez ohledu na to, o kterou vládu jde. Možná, že mu Američan bude moci něco užitečného povědět. Nakonec, jejich vlády se mění každé čtyři nebo každých osm let. Možná, že na to jsou zvyklí.
Dva…
