11.
Na boku lodi obráceném k moři nebylo žádné slavnostní osvětlení. Zrzek vypnul motor, zabočil obloukem pod převislou záď a přitočil se ke kluzkému pancéřování lodi s tak povzneseným klidem, jako když člen klubu prochází hotelovou halou.
Vysoko nad námi se vynořily dvojité železné dveře, kousek vpředu před oslizlými články kotevního řetězu. Náš motorový člun slabě narážel na staré pancéřování Montecita a mořské vlny tu a tam pleskly o dno člunu pod našima nohama. Nade mnou se vztyčil veliký stín bývalého poldy. Stočené lano zakmitlo tmou, kdesi ve výši se o něco zachytilo a zase spadlo zpátky do člunu. Zrzek je napjal a omotal kolem čehosi na kapotě motoru.
Řekl tiše: "Sedí moc vysoko jako jezdec na steeplechase. Musíme vylízt po těch plátech nahoru."
Uchopil jsem kormidlo a udržoval špici člunu proti slizkému trupu. Zrzek sáhl po železném žebříku, nejasně se rýsujícím u boku lodi, cosi zamumlal a vyšvihl se vzhůru do tmy.
Tělo vzepřel do pravého úhlu, tenisky mu klouzaly po vlhkých kovových příčlích.
Po chvíli nade mnou cosi zaskřípělo a slabé žluté světlo prozářilo mlhu. Zahlédl jsem obrys těžkých dveří a Zrzkovu sehnutou hlavu.
Potom jsem vystoupil po žebříku já. Byla to dřina. S těžkým pohekáváním jsem se dostal do páchnoucího prostoru plného smetí, beden a sudů. Krysy prchaly z dohledu do tmavých koutů.
Zrzek přiblížil rty až k mému uchu: "Odtuď se lehko dostanem ke kočičí lávce u kotelny. Budou topit v pomocným kotli, kvůli elektřině a horký vodě. To znamená, že je tam jeden chlápek. Toho si beru na starost. Posádka dělá taky nahoře, tam. co se točí prachy. Z kotelny vám ukážu větrací šachtu, kde nejsou mříže. Vede na palubu pro záchranný čluny. A pak už máte volnou cestu."
"Určitě máte na palubě pár příbuzných," poznamenal jsem.
"Co vás napadá! Když se potloukáte po pláži, ledacos zjistíte. Možná mám blízko k partě, co se chystá tyhle starý necky zlikvidovat. Vrátíte se rychle?"
"Tam na palubě pro záchranné čluny by mě to mohlo pěkně spláchnout do moře," usoudil jsem. "Tu máte." Vylovil jsem z peněženky několik bankovek a podal mu je.
Potřásl zrzavou hlavou. "Hm. hm. To je za zpáteční cestu."
"Předplácím si ji," řekl jsem. "I když ji třeba nepoužiju. Vemte si ty prachy, dřív než se rozbrečím."
"Dobrá – děkuju, kamaráde. Jsi správnej chlap."
Procházeli jsme mezi bednami a sudy. Žluté světlo sem padalo z průchodu na druhé straně a my jsme mířili stejným směrem k úzkým železným dveřím. Vedly ke kočičí lávce. Proplížili jsme se tudy, slezli po ocelovém žebříku umazaném od oleje, slyšeli mírný sykot naftových hořáků a prodírali se mezi horami železa za tím sykotem.
Za rohem jsme spatřili malého špinavého Taliána v purpurově červené hedvábné košili. Seděl na kancelářské, dráty povyspravené židli pod holou žárovkou a četl noviny za pomoci brýlí s ocelovými obroučkami i za pomoci černého ukazováku.
"Ahoj, Prcku," pronesl Zrzek mírně. "Co dělají všecky tvoje bambiňata?"
Talián otevřel pusu a rychle natáhl ruku. Zrzek ho udeřil. Uložili jsme ho na podlahu, roztrhali jeho červenou košili a udělali z ní pruhy na pouta a roubík.
"To sis asi nepomyslel, kámo, že udeřím chlápka, co má na nose brejle," řekl mi Zrzek. "Ale to proto, že až polezeš větrací šachtou nahoru, slyšel by tady dole strašnej randál. Ti nahoře neuslyší nic."
Řekl jsem, že právě touhle cestou bych rád šel, a tak jsme nechali Taliána svázaného na podlaze a našli větrací šachtu, uvnitř bez mříží. Potřásli jsme si se Zrzkem rukama, prohlásil jsem, že – jak doufám – se spolu zase shledáme, a vydal jsem se na cestu vzhůru po žebříku.
Bylo chladno, černá tma a dovnitř pronikal mlhavý vzduch. Cesta nahoru mi připadala nekonečná. Po třech minutách jsem měl pocit, jako by už uplynula hodina. Konečně jsem vyšplhal nahoru a opatrně vystrčil hlavu. Plachtou zakryté záchranné čluny se nejasně rýsovaly kolem paluby. V tmavém prostoru mezi dvěma z nich se ozývalo tiché špitání. Zdola zaznívalo těžké rytmické dunění hudby. Nahoře na vrcholu stěžně zá…
