26/9/91 - 23:36
Seděl jsem na závodišti a snažil se vymyslet titul pro svou novou knihu. Závodiště je jediný místo, kde nemůžete přemejšlet. Vysává vám to mozek i duši. Je to strašný místo. A navíc v noci nespím. Něco mi vysává energii.
Dneska jsem na závodišti potkal toho samotáře. "Jak se máš, Charlesi?" zeptal se mě. "O.K.," řekl jsem a šel dál. Potřebuje kamarády. Chce s někým mluvit. O koních. O těch se ale nemluví. Koně jsou to POSLEDNÍ, o čem chcete mluvit. Proběhlo několik závodů a já si všiml, jak se na mě dívá. Chudák. Šel jsem si sednout ven. Přišel nějakej policajt a začal se mnou mluvit. Nebyl to policajt, ale chlápek od bezpečnostní agentury. "Stěhujou informační tabuli," řekl mi. "Jo," řekl jsem. Vykopali tabuli ze země a přenesli ji trochu dál na západ. Aspoň mají nějakou práci. Líbilo se mi, jak pracujou. Napadlo mě, že se mnou ten policajt mluví, aby zjistil, jestli nejsem blázen. Ale spíš mu to bylo jedno. Nicméně mě to napadlo. Takový věci mě napadají dost často. Podrbal jsem se na břiše a předstíral, že jsem starej dobrák. "Zase tu udělaj ty jezírka," řekl jsem. "Jo," odpověděl. "Tohle závodiště se dřív jmenovalo Jezerní a květinový závodiště." "Opravdu?" řekl. "Jo," řekl jsem. "Pořádali tu soutěže, při kterejch korunovali Husí dívku. Vybrali mladou holku, posadili ji do člunu a ona veslovala mezi husama. Strašně nudný." "Jo," řekl policajt. Jen tam tak stál. Já se zvedl. "Jdu si koupit kafe," řekl jsem. "Mějte se tu fajn." "Jasně," řekl. "A vyberte si správnýho koně." "Vy taky," řekl jsem a šel pryč.
Titul. Hlavu jsem měl úplně prázdnou. Ochladilo se. Protože jsem starej, napadlo mě, že bych si měl vzít sako. Jel jsem ze čtvrtýho patra po eskalátoru. Kdo vynalezl eskalátor? Pohyblivý schody. Docela šílenej nápad. Lidi jezdí sem a tam po eskalátorech, nahoru a dolu výtahama, potom si sednou do auta a u garáže mají dveře, který se otvírají zmáčknutím tlačítka. A pak chodí do posilovny, aby vypotili trochu přebytečnýho tuku. Za 4000 let nebudeme mít žádný nohy, budeme se šoupat po prdeli nebo se budeme kutálet jako sudy. Každý zvíře ničí samo sebe. Dinosauři vyhynuli, protože všechno sežrali a museli žrát jeden druhýho, až nakonec zbyl jen jeden, a ten umřel hladem.
Šel jsem do auta. Vzal jsem si sako a vrátil se po eskalátoru zpátky nahoru. Připadal jsem si jako playboy - teď když jsem odešel a zase se vrátil. Měl jsem pocit, jako bych konzultoval nějakej tajnej zdroj.
Pak jsem začal sázet, měl jsem trochu štěstí. Když startoval třináctej závod, byla už tma a začalo pršet. Vsadil jsem deset minut před startem a odešel. Provoz byl pomalej. Řidiče v L. A. déšť děsí. Na dálnici jsem dojel v proudu červenejch světel. Ani jsem si nepustil rádio. Chtěl jsem ticho. Najednou mě napadl titul: Bible pro rozčarované. Ne, to není dobrý. Vzpomněl jsem si na pár dobrejch titulů. Tím myslím tituly knih od jinejch spisovatelů. Klaňte se dřevu a kameni. Úžasnej titul, mizernej spisovatel. Zápisky z podzemí. Úžasnej titul. Výbornej spisovatel. Srdce je osamělý lovec. Carson McCullers, velice podceňovanej spisovatel. Ze všech titulů desítek knih, který jsem napsal, se mi nejvíc líbil tenhle: Zpověď muže dost šílenýho, aby žil se zvířaty.. Ale ten jsem promarnil na jeden cyklostylovanej pamflet. Škoda. Pak se provoz na dálnici zastavil a já tam jen tak seděl.
Žádnej titul. V hlavě prázdno. Napadlo mě, že budu tejden spát. Byl jsem rád, že jsem ráno vynesl popelnice na ulici. Byl jsem unavenej. Ted už to nebudu muset dělat. Popelnice. Jednou jsem spal opilej na popelnicích. V New Yorku. Probudila mě obrovská krysa, která si mi sedla na břicho. Oba jsme vyskočili metr do vzduchu. Tenkrát jsem se chtěl stát spisovatelem. Teď už spisovatel jsem a nenapadá mě žádnej titul. Jsem podvodník. Provoz se dal pomalu do pohybu a já se rozjel. Nikdo nikoho neznal, a to bylo dobrý. Pak nad dálnicí proletěl zářivej blesk a já se poprvé za ten den cítil dobře.
