Kapitola 3
Jonathan pomalu kroužil nad Vzdálenými útesy a sledoval, jak si vede jeho žák. Fletcherovi šlo létání skoro jako po másle. Byl silný a přitom lehký a rychlý, ale nejdůležitější bylo, že se hnal do učení jako divý.
Tamhle se zrovna řítí, rozmáznutá šedá skvrna vybírající střemhlavý let, řítící se kolem instruktora rychlostí sto padesáti mil za hodinu. Bez přechodu se pokouší o šestnáctinásobný vertikální pomalý výkrut, obraty přitom počítá nahlas.
"... osm... devět... deset... vidíš, Jonathane, nevydržím s rychlostí... jedenáct... chci tak ostré zvraty, jako máš ty... dvanáct... nejde mi to... třináct... ty tři poslední... už nemám... čtr... křach!"
Fletcher už figuru nedokončil. Cítil se o to hůř, že ho neúspěch přiváděl k zuřivosti. Zvrátil se na hřbet, začal se propadat a přitom rotoval kolem své osy; nakonec sto stop pod úrovní instruktora pád zvládl. Sotva popadal dech.
"Maříš se mnou čas, Jonathane! Jsem neschopný pitomec! Zkouším to pořád dokola, a pořád nic!"
Jonathan se na něj podíval a přikývl. "Dokud budeš mít tak tvrdá křídla, tak to nikdy nezvládneš, to je jasné. Hned na začátku jsi ztratil čtyřicet mil z rychlosti! Musíš křídla ovládat úplně lehce! Pevně, ale lehce, rozumíš?"
Snesl se k mladšímu rackovi. "Pojď, zkusíme si to společně. Pozor na to vzepjetí. Chce to hladký, plynulý začátek."
........................................
Uplynuly tři měsíce a Jonathan už měl šest dalších žáků, samé Psance, kteří hořeli zvědavostí, co je to za novinku to létání pro radost z letu.
Pro všechny ale bylo snazší prakticky nacvičovat létání, s pochopením skrytých příčin už to bylo horší.
"Každý z nás je ve skutečnosti vtělením ideje velkého racka, ničím neomezené myšlenky svobody," vysvětloval jim Jonathan po večerech na břehu, "a přesné létání je krok, jímž se přibližujeme vyjádření naší skutečné podstaty. Všechno, co nás omezuje, musíme odhodit stranou. Proto se pořád vracíme k tréninku rychlosti, pomalému plachtění i akrobacii..."
...žáci přitom obvykle usnuli únavou. Praxe se jim líbila, protože to bylo něco rušného a vzrušujícího a protože jim pomáhala hasit žízeň po poznání. Ani jeden však - ani Fletcher - nedokázal pochopit, že let myšlenek může být stejně reálný jako pohyb větru a peří.
"Celé vaše tělo, od jednoho konce křídla po druhý," opakoval jim Jonathan jindy, "není nic jiného než vaše vlastní myšlenka, vtělená do tvaru, jaký jste schopni vnímat. Zlomte řetěz svého myšlení a spadnou z vás řetězy vlastního těla..." A? se však snažil, jak chtěl, znělo jim to jako hezká pohádka a o to víc se jim chtělo spát.
Teprve za měsíc Jonathan prohlásil, že nastal čas vrátit se k Hejnu.
"Ještě ne!" vykřikl Henry Clavin Racek. "Oni o nás nestojí! Vždy? jsme Psanci! Nemůžeme se přece vnucovat někam, kde na nás nejsou zvědaví!"
"Můžeme jít, kam chceme, a máme možnost být, kým sami chceme," odpověděl Jonathan, odlepil se od písku a zamířil na východ, směrem k místům, kde žilo Hejno.
Žáci chvíli nevěděli, co si mají myslet, protože podle Zákona se Psanec k Hejnu nikdy nevrací a ten zákon za deset tisíc let nikdo neporušil. Zákon praví: zůstaň, Jonathan říká: jdi. Sám byl už míli od břehu. Jestli budou ještě chvilku váhat, vrátí se k nepřátelskému Hejnu sám.
"Když nepatříme k Hejnu, tak se tím zákonem řídit nemusíme," prohlásil sebevědomě Fletcher. "Navíc, jestli dojde k boji, bude nás třeba spíš tam než tady."
A tak onoho rána přiletělo od západu osm racků tvořících dvojitý kosočtverec, křídlo vedle křídla. Rychlostí stopětatřicet mil za hodinu přeletěli nad plání, kde se konaly porady Hejna, Jonathan v čele, Fletcher letěl hladce vpravo a Henry Clavin se tužil ze všech sil vlevo. Pak celá formace pomalu zahnula vpravo... jako jeden racek... vyrovnaní... a vítr se do nich do všech opíral.
Každodenní křiky a hádky v hejně umlkly, jako by jejich formace byla obrovský nůž, a osm tisíc racčích očí bez mrknutí sledovalo, co se bude dít. Všech osm rac…
