71.
Peloratova ‚bezvýrazná tvář se v rámci možností snažila vypadat ohromeně. Nejistě hlesl: "Jste člověk?"
Žena prudce nadzvedla obočí a našpulila rty. Z jejího gesta se vůbec nedalo poznat, jestli se setkává s cizím jazykem kterému nerozumí, nebo rozumí a diví se té otázce.
Rychle si sáhla na levou stranu skafandru, který se rozevřel a zůstal pohromadě, skoro jako by visel na pantech. Vystoupila z něj a prázdný skafandr zůstal ještě chvíli stát. Potom se s tichým a téměř lidským povzdechem sesul k zemi.
Teď, když z něj vystoupila, vypadala ještě mladší. Její oblečení bylo volné a průsvitné a pod ním se nejasně rýsovaly krátké součásti oděvu. Svrchní šaty jí sahaly po kolena.
Měla malá ňadra a útlý pas, boky kulaté a plné. Její stehna, viditelná jako nejasné obrysy, byla silná, ale nohy se jí zužovaly k půvabným kotníkům. Vlasy měla tmavé a dlouhé po ramena, oči hnědé a velké, rty plné a trochu nesouměrné.
Podívala se na sebe a problém, jestli rozumí jazyku, vyřešila slovy: "Nevypadám snad jako člověk?"
Mluvila galaktickým standardem, jen s nepatrným zaváháním, jako by se až příliš snažila o dokonalou výslovnost. Pelorat přikývl a s lehkým úsměvem opáčil: "To nemohu popřít. Docela jako člověk.
Jako nádherný člověk."
Mladá žena rozpřáhla ruce, jako by je vybízela, aby si ji lépe prohlédli. "No, to bych řekla, pánové. Muži umírají touhou po mém těle."
"Já bych pro ně raději žil," prohlásil Pelorat, ve kterém se probudila galantnost, až ho to samého trochu překvapilo.
"Nevybral jste si špatně," řekla žena rádoby vážně. "Ten, kdo to tělo získá, už nedokáže vzdychat jinak než v extázi." Zasmála se a Pelorat se zasmál s ní.
Trevize, který při tom rozhovoru zachmuřeně svraštil čelo, vyštěkl: "Kolik je vám let?"
Žena jako by se trochu přikrčila. "Dvacet tři, pánové."
"Proč jste tady? Co máte v úmyslu?"
"Mám vás doprovodit na Gaiu." Její znalosti galaktického standardu dostávaly mírné trhliny, samohlásky vyslovovala tak zaokrouhleně, že splývaly s okolními hláskami. V jejím podání znělo "mám" jako "mom" a "Gaiu" jako "Góje".
"To nás má doprovázet děvče?"
Žena se hrdě napřímila a náhle se začala chovat jako ve službě.
"Já," řekla, "jsem Gaia jako každý jiný. Je to úkol, který plním na stanici."
"Váš úkol? Vy jste tam byla sama?"
Hrdě pronesla. "To úplně stačí."
"A teď tam nikdo není?"
"Já už tam nejsem, pánové, ale rozhodně není prázdná. Je tam ona."
"Ona? O čem to mluvíte?"
"O stanici. Ona je Gaia. Vůbec mě nepotřebuje. Ovládá vaši loď."
"Tak co pak na té stanici děláte?"
"Je to můj úkol."
Pelorat chytil Trevize za rukáv a ten ho setřásl. Zkusil to znovu.
"Golane," naléhal napůl šeptem. "Nekřičte na ni. Vždyť je to jen děvče. Nechte mě, ať to vyřídím sám."
Trevize rozzlobeně zavrtěl hlavou, ale Pelorat si ho nevšímal.
"Jak se jmenujete, slečno?"
Žena se úplně rozzářila úsměvem, jako by odpovídala na vlídnější tón. "Bliss," řekla.
"Bliss?" zeptal se Pelorat. "Moc hezké jméno. Ale to jistě není celé."
"Ovšem že ne. To by byla hrůza, mít jenom jednu slabiku. Ta by se opakovala na každém kroku a pak by nikdo nevěděl, o kom je řeč, takže by muži umírali touhou po nesprávném těle. Celé mé jméno je Blissenobiarella."
"To je ale délka."
"Cože? Sedm slabik? Ani bych neřekla. Někteří moji známí mají jméno o patnácti slabikách a nedají si pokoj, aby jsi pořád nevymýšleli nové kombinace. Já si už od patnácti vystačím s Bliss. Maminka mi říkala Nobby, jestli si to vůbec dokážete představit."
V Galaktickém standardu znamená Bliss extázi nebo 'ohromné štěstí'," řekl Pelorat.
"V řeči Gaianů také. Od Standardu se zase tolik neliší a extáze je stav, který bych chtěla v lidech probouzet."
"Já se jmenuji Janov Pelorat."
"Já vím. A ten druhý pán - ten křikloun - je Golan Trevize. Dostali jsme zprávu ze Sayshellu."
Trevize se okamžitě, s přimhouřenýma očima, zeptal: "Jak jste dostala zprávu?"
Bliss se k němu klidně obrátila čelem. "Já ne. To Gaia."
"Slečno Bliss," oslovil ji Pelorat, "mohu si se svým kolego…
