62.
Jirad Tisalver z Dahlského sektoru byl malého vzrůstu. Vrchol jeho hlavy dosahoval pouze k Seldonovu nosu. Zdálo se ale, že mu to příliš nevadí. Měl pěkné, souměrné rysy, často se usmíval a pěstoval si hustý, černý knír. Jeho vlasy byly černé a přirozeně kudrnaté.
Žil spolu se svou ženou a malou dcerkou v sedmipokojovém apartmá. Jejich byt byl úzkostlivě čistý, ale nebyl v něm takřka žádný nábytek.
Tisalver řekl: "Omlouvám se, pane Seldone a paní Venabiliová, že vám nemůžu nabídnout luxus, na který jste jistě zvyklí, ale Dahl je chudý sektor a já ani v něm nepatřím mezi nejbohatší."
"O důvod víc," odpověděl Seldon, "abychom se omluvili za zátěž, kterou na vás musí naše přítomnost klást."
"Žádné břímě, pane Seldone. Pan Hummin nám štědře zaplatil za to, že budete používat naše skromné prostory, a ty peníze by byly vítané, i kdyby vy jste nebyli, a vy jste."
Seldon si vzpomněl na Humminova slova, se kterými se s nimi rozloučil, když konečně dorazili do Dahlu.
"Seldone," řekl, "toto je třetí místo, kde jsem ti našel úkryt. Prvá dvě byla naprosto mimo dosah císaře, což mohlo přitáhnout jejich pozornost; koneckonců byly to pro tebe logické úkryty. Tady je to jiné.
Toto místo je chudé, nenápadné a v určitých ohledech také nebezpečné. Není to pro tebe přirozené útočiště, takže možná císaře a jeho hlavního poradce nenapadne, aby tě tady hledali. Vadilo by ti moc, kdyby ses pro tentokrát pokusil nezpůsobit žádné potíže?"
"Udělám, co budu moci," řekl Seldon trochu dotčen. "Uvědom si, že potíže rozhodně nevyhledávám. Pokouším se vytvořit něco, co klidně může zabrat třicet lidských životů, a to, co dělám, je nezbytné, abych měl alespoň tu nejmenší šanci vytvořit psychohistorii."
"Rozumírn," řekl Hummin. "Tvoje snaha dozvědět se důležitá fakta tě přivedla ve Streelingu nahoru a v Mykogenu do Orlího hnízda Starších a kdo ví, kam tě přivede tady v Dahlu. A co se týká tebe, doktorko Venabili, vím, že jsi se pokoušela starat se o Seldona co nejlépe, ale musíš se víc snažit. Zapamatuj si konečně, že je to nejdůležitější člověk na Trantoru, lépe řečeno v celé Galaxii, a že se mu za žádnou cenu nesmí nic stát."
"Budu dělat, co bude v mých silách stejně jako dosud," řekla Dors ztuhle.
"Pokud se týká vašich hostitelů, mají své zvláštnosti, ale jsou to v podstatě dobří lidé, již jsem se s nimi setkal. Snažte se, pokud možno, nezatáhnout je do svých potíží."
Ale Tisalver ani v nejmenším nevypadal, že by předpokládal nějaké potíže ze strany svých nájemníků. Potěšení, které vyjadřoval z jejich přítomnosti, samozřejmě kromě ceny za nájemné, kterou bude dostávat, vypadalo zcela upřímně.
Nikdy nebyl mimo území Dahlu a jeho chuť naslouchat historkám ze vzdálených míst byla ohromná. Jeho žena, samá poklona a úsměv, poslouchala také a jejich dcera, s prstem v ústech, nahlížela jedním okem do místnosti zpoza přivřených dveří.
Bylo to obvykle po večeři, když se celá rodina shromáždila, kdy se od Seldona a Dors očekávalo, že budou vyprávět o vnějším světě. Jídla bylo dost, ale často bylo bez chuti a tuhé. Tak krátce po luxusní stravě v Mykogenu bylo takřka nepoživatelné. Za stůl sloužila dlouhá police u jedné zdi, všichni jedli ve stoje.
Seldonovo opatrné vyptávání vyneslo na povrch skutečnost, že toto je běžný zvyk mezi lidmi z Dahlu a není tedy výsledkem neobvyklé chudoby. Samozřejmě, vysvětlovala paní Tisalverová, že lidé ve vysokých vládních funkcích obvykle přijímali všechny možné druhy zvyků zvenčí, jako například židle, říkala jim sedáky, ale solidní střední třída se na takovéto přijímání nových zvyků koukala skrz prsty.
Ačkoli zbytečný přepych Tisalverovi odsuzovali, milovali historky o něm. Poslouchali s úplnou smrští pomlaskávání, když slyšeli o matracích zdvižených nad podlahu na nohách, o vyřezávaných skříních a prádelnících a o prostírání.
Naslouchali také popisu mykogenských zvyků, v té době jinak tichý Tisalver pohodil pohrdavě hlavou a dal jasně najevo, jaký je jeho názor na takové znevažování mužnosti, jako je odst…
