11. Psanec
Myrlyn Terens nikdy dřív nepatřil k mužům činu. Tím se ospravedlňoval, když nyní odcházel z kosmodromu a nedokázal nic pořádného vymyslet.
Rytmus chůze musel volit velice pečlivě. Nesměl jít ani moc pomalu, aby to nevypadalo na nedostatečnou aktivitu, ale ani ne moc rychle, aby se neprozradil, že vlastně prchá. Kráčel svižně, Jak se sluší na hlídkujícího, vykonávajícího své poslání, který zanedlouho nastoupí do pozemního vozidla.
Kdyby tak mohl do nějakého vozidla nastoupit! Avšak řízení pozemních vozidel, bohužel, nespadalo do vzdělávacích osnov Floriňanů, a to dokonce ani florinských měšťanů, a proto se snažil během chůze alespoň přemýšlet. Nepodařilo se mu to. Nedokázal překonat touhu po klidu a odpočinku.
Cítil se tak slabý, že mu chůze působila námahu. Nemusel být právě mužem činu, ale během včerejšího dne, noci a části dnešního dne jednal tak, jako by jím byl. Spotřeboval přitom celoživotní zásobu nervů.
Neodvažoval se však zastavit.
Kdyby byla noc, možná by si dopřál několik hodin času na přemýšlení. Ale bylo teprve krátce po poledni.
Kdyby uměl řídit pozemní vozidlo, mohl by jet zvolna do Města, tak zvolna, aby měl čas rozhodnout se, co udělá - ale měl jen své nohy.
Kdyby mohl přemýšlet. V tom to je. Kdyby jen mohl přemýšlet. Kdyby se mohl na nějaký čas přestat pohybovat a nic nedělat. Kdyby mohl zachytit vesmír mezi dva zlomky času a nařídit mu, aby se zastavil, pak by si mohl všechno promyslet. Nějaké východisko přece existovat musí.
S úlevou vklouzl do stínu Dolního Města. Pohyboval se toporným krokem, jak to vídal u hlídkujících, v ruce pevně svíral nervové důtky. Ulice byly prázdné, domorodci se ustrašeně krčili ve svých příbytcích. Tím líp.
Ten dům si vybral po pečlivé úvaze. Bylo moudřejší vybrat si jeden z těch lepších, takový, který se pyšní ozdobnými pruhy z barevných cihel a polarizovaným sklem v oknech. Domorodci, kteří bydlí v podřadných domcích, jsou zatrpklí a nemají toho moc, oč by mohli přijít. Lepší člověk se však přetrhne samou ochotou, aby vyhověl.
Zamířil po krátkém chodníčku k domu, který ustupoval ze zastavěné řady -to byla další známka blahobytu. Věděl, že nebude muset bušit na dveře nebo je dokonce vyrazit. Když vstoupil na rampu, v jednom okně se něco pohnulo -Floriňané si během mnoha generací vypěstovali nezbytný smysl vycítit i dálku, že se blíží hlídka.
Dveře se otevřou.
A skutečně se otevřely.
Objevila se v nich mladá dívka, z očí jí bylo vidět hlavně bělmo. V šatech s volány, které prozrazovaly odhodlání jejích rodičů být něčím víc než obyčejnými Floriňany z ulice, vypadala dost směšně. Poodstoupila, aby mohl projít, a pootevřenými ústy rychle vydechovala.
Měšťan jí pokynul, aby zavřela dveře. „Je tvůj otec doma!“
„Tati!“ Pak vydechla: „Ano, pane.“
Dívčin otec se vynořil z jiné místnosti, na tváři omluvný výraz. Pohyboval se pomalu. Věděl, že se k jeho domu blíží hlídkující, ale bylo bezpečnější, aby dveře otevřela mladá dívka. V jejím případě byla menší pravděpodobnost, že dostane ránu pěstí, kdyby hlídkující neměl právě růžovou náladu.
„Vaše jméno?“ zeptal se měšťan.
„Jacof, prosím.“
Měšťan měl v jedné kapse uniformy tenký zápisník. Teď jej vytáhl, otevřel a zběžně prolistovával -pak něco šustivě odškrtl a pronesl: „Ano, Jacof! Chci vidět všechny členy domácnosti. A hned!“
Kdyby Terens dokázal cítit něco víc než beznadějnou sklíčenost, téměř určitě by pociťoval uspokojení - vůči omamnému opojení z pocitu převahy nebyl nikdy zcela imunní.
Dostavili se. Hubená žena s ustrašeným výrazem, v jejíž náruči se svíjelo asi dvouleté dítě. Pak tam byla ta dívka, která mu otevřela, a její mladší bratr.
„To jsou všichni?“
„Všichni, pane.“ přikývl Jacof poníženě.
„Nemohla bych dítě odnést?“ zeptala se úzkostlivě žena. „V tuto dobu chodí spát, právě jsem je ukládala do postýlky.“ Pozvedla děcko k hlídkujícímu, jako by pohled na jeho nevinnost mohl obměkčit jeho tvrdé srdce.
Měšťan ani nevzhlédl. Měl pocit, že hlídkující by něco takového neudělal, a on byl p…
