Kapitola 5
Když se to blížilo směrem od Henley, byla nejdříve mírně zvědavá a uvažovala, co by to mohlo být za světla. Když nebydlíte tak jako ona, zrovna milion kilometrů od letiště Heathrow, jste zvyklí vídat na obloze světla. Obyčejně však ne tak pozdě večer a ne tak nízko, což právě u ní vzbudilo tu mírnou zvědavost.
Jakmile se to něco začalo přibližovat, zvědavost se změnila ve zmatek.
"Hmmm," pomyslela si, což bylo maximum, které vypřemýšlela. Pořád ještě byla po tom letu ospalá a utahaná a zprávy, které jedna část mozku pilně posílala druhé části, nedocházely včas nebo na místo určení. Vyšla z kuchyně, kde si chystala kávu, a šla otevřít zadní vchod do zahrady. Hluboce se nadechla chladivého večerního vzduchu, vykročila ven a podívala se vzhůru.
Asi třicet metrů nad jejím trávníkem zaparkovalo cosi velikosti velkého karavanu.
Opravdu to tam bylo. Viselo to tam. Skoro nehlučně.
Hluboko uvnitř se v ní něco pohnulo.
Ruce jí pomalu poklesly podél těla. Nevnímala, že si vřelou kávou polila nohu. Ani nedýchala, když se loď metr za metrem, centimetr za centimetrem pomalu snášela na zem. Světla se míhala všemi směry, jako by všechno prozkoumávala a omakávala. Namířila na ni.
Připadalo jí k nevíře, že by měla znovu dostat příležitost. Našel ji? Vrátil se?
Loď se zvolna přibližovala k zemi, až tiše dosedla na trávník. Napadlo ji, že nevypadá úplně stejně jako ta, kterou před lety viděla odlétat, ale v blikajících světlech na noční obloze se přesné tvary rozpoznávají těžko.
Ticho. Potom cvak a hm.
A další cvak a další hm. Cvak hm, cvak hm.
Dveře se rozevřely a směrem k ní se po trávníku rozlilo světlo.
Čekala, napnutá k prasknutí.
Ve světle se rýsovala postava, pak ještě jedna a ještě jedna.
Pomalu na ni mrkaly široké oči. Ruce se zvedaly k pozdravu.
"McMillanová?" zazněl konečně hlas, zvláštní tenký hlásek, který měl problémy se slabikováním. "Tricie McMillanová. Slečna Tricie McMillanová?"
"Ano," hlesla Tricie, že ji skoro nebylo slyšet.
"Monitorujeme vás."
"M... monitorujete? Mne?"
"Ano."
Chvíli si ji prohlíželi, velkýma očima ji zvolna přejížděli nahoru a dolů.
"Ve skutečnosti vypadáte menší," oznámil nakonec jeden.
"Prosím?"
"Ano."
"Já... já nechápu," vysoukala ze sebe Tricie. Nic z toho samozřejmě nečekala; přesto i na něco, co vůbec, ale vůbec nečekala, se to nevyvíjelo, jak čekala. Konečně se zeptala: "Jste... jste od... Zafoda?"
Zdálo se, že otázka ty tři konsternovala. Strašně rychle mezi sebou drmolili svou řečí a pak se obrátili k ní.
"Myslíme, že ne. Aspoň pokud víme," pronesl jeden.
"Kde je Zafod?" zeptal se druhý a díval se nahoru na noční oblohu.
"Já... já nevím," bezradně odpověděla Tricie.
"Je to odsud daleko? Kterým směrem? Nevíme."
Tricie si zklamaně uvědomila, že nemají ponětí, o kom ona mluví. Ani o čem mluví. A ona neměla ponětí, o čem mluví oni. Vyhnala z hlavy své toužebné myšlenky a znovu zapojila mozek. Nemá smysl být zklamaná. Musí se probrat a uvědomit si, že se jí tady nabízí novinářský trhák století. Co honem udělat? Zaskočit do domu pro videokameru? Co když budou pryč, než se vrátí? Co se týká dalšího postupu, byla úplně v koncích. Nechám je mluvit, napadlo ji. Vymyslím něco později.
"Monitorujete... mne?"
"Vás všechny. Všechno na vaší planetě. Televizi. Rozhlas. Telekomunikace. Počítače. Videosystémy. Sklady."
"Cože?"
"Parkoviště. Všechno. Monitorujeme všechno."
Tricie na ně hleděla.
"To musí být hrozně nudné, ne?" vyhrkla.
"Je."
"Tak proč..."
"Kromě..."
"Kromě čeho?"
"Soutěžních pořadů. Docela se nám líbí soutěžní pořady."
Nastala dlouhatánská odmlka, během níž si Tricie prohlížela mimozemšťany a mimozemšťani si prohlíželi ji.
"Docela ráda bych si něco přinesla zevnitř," měla Tricie promyšlený postup. "Víte co? Chtěli byste, nebo třeba jeden z vás, jít se mnou dovnitř a porozhlédnout se?"
"Rádi," nadšeně odpověděli …
