PROČ SE CIMRMAN NESTAL VIRTUOSEM
Dr. Jan Hraběta:
Skutečně. Cimrmanův grafický záznam hudby je průkazným svědectvím chlapcova nevšedního hudebního založení. Geneze toho systému je prostá. K předmětům, na které dítě hrálo, patřily i různé sklenice. Malý Cimrman brzy postřehl, že výška tónu závisí na tvaru a velikosti sklenice i na množství tekutiny.
Záhy dosáhl takové dokonalosti…
Vondruška: Jestli dovolíte, pane kolego, já si myslím, že bychom to mohli divákům předvést názorně. A není nutné do skleniček ťukat, stačí k tomu pouhý prst. Kdybyste byli laskavě chvilku ticho, já bych to předvedl přímo na sklenicích, které tu máme před sebou. Prst je třeba trochu navlhčit… (Olízne si ho a krouží jím po hraně sklenice. Když mu to nejde s jeho, půjčí si sklenice kolegů. Kýžený tón se však neozývá.)
Svěrák: Já myslím, že si to diváci dovedou představit, že? Každý z nás to už někde viděl… snad abychom kolegu nepřerušovali.
Vondruška: Slyšeli jste? Škoda, že jste do toho teď mluvil, pane kolego, teď už mi to zase nezní… No, nic.
Hraběta: Tak tedy malý Cimrman dosáhl záhy takové dokonalosti, že mu stačil pouhý pohled na sklenku, aby věděl, jakým tónem zazní. A tak si chlapec mohl sednout ke stolu a kreslit si melodie přímo na čtvrtku papíru. Zde vidíte skladbičku, kterou pětiletý Cimrman složil k narozeninám své starší sestry Luisy.
My si můžeme píseň zahrát a zazpívat.
(Vezme ukazovátko, zpívá a ukazuje na obrázku.)
Nechoď domů opilá,
sestřičko má rozmilá.
Po víně, po víně
narazíš vždy do skříně.
Povězme si nyní, jak je možné, že se Cimrman nestal virtuosem. Cimrman totiž neměl to štěstí jako např. Mozart, kterého do klavírní hry zasvětil otec, sám výborný muzikant…
Vondruška: Promiňte, pane kolego. Já myslím, že by tu mohl vzniknout mylný dojem, že Cimrman byl jako dítě pouze zázračným fenoménem hudebním. To bychom zase upadli do druhého extrému. Jeho talent se od začátku vyvíjel opravdu všestranně – v deseti letech napsal například tuto báseň:
KREJČOVSKÝ SYNEK
Jsem synem krejčího.
Co může být lepšího?
Když potřebuji kalhoty,
ušije mi kalhoty.
Když potřebuji vestu,
ušije mi vestu.
Takový synek z hospody
má zase jiné výhody,
chce-li však míti kabát nový,
musí příjíti k tatínkovi.
Báseň stojí alespoň za kratičký rozbor. Dítě si váží svého otce a vyjadřuje svou radost z toho, že se narodilo právě v krejčovské rodině. Motivy této radosti nejsou nijak mlhavé, ale zcela konkrétní: tatínek umí ušít vestu a kalhoty. Tedy úcta k práci a vědomí její důležitosti. I bohatý synek hostinského „musí přijíti k tatínkovi“, neboť jeho otec není s to kabát vyrobit. Desetiletý autor již ví, co je dělba práce.
Svěrák: Ano, ale myslím, že jsme trochu přetrhli nit referátu dr. Hraběty. Prosím, pane kolego.
Vondruška: Ano. Nebo ten rýmový aparát básně…
Svěrák: Ten je také pěkný. (Gestem Vondrušku usadí.) Hraběta: Cimrmanův otec, na rozdíl od otce Mozartova, měl k hudbě vysloveně záporný vztah. Malý Cimrman neslyšel nikdy z tatínkovy dílny zpěv. Nevzpomíná si ani, že by si otec někdy broukal. Amuzikální živnostník se však přece jen dal jednoho dne manželkou pohnout k tomu, aby koupil dítěti v Schlesingerově vetešnictví za poloviční cenu tříčtvrteční housle a dopřál mu vyučování u vídeňského Čecha Vojtěcha Jedličky. Jedlička, houslista promenádního orchestru, dal si totiž u Leopolda Cimrmana šít svatební oblek. Jeho finanční možnosti nebyly valné, a souhlasil tedy s nabídkou, že dá od ušití několik hodin houslové hry mistrovu synkovi. Oblek ho přišel na devět lekcí. Domníval se jistě, že za tu dobu stačí malého Cimrmana naučit nanejvýš smykům po prázdných strunách.
Žák jej však brzy vyvedl z omylu. Již ve druhé lekci nebylo na prázdných strunách co procvičovat, a Jedlička musel chtě nechtě přikročit k prstokladu. Po několika pokusech Cimrman hladce zvládl staccato i détaché a intuitivně tíhl k dvojhmatům. V šesté lekci tlačil už učitele do druhé polohy, kde se Jedlička sám pohyboval velmi nejistě.
Svatební šaty byly dohoto…
