Kniha povídek, která poprvé vyšla 15.10.1934. Saroyanova první vydaná kniha je zároveň pro něho nejvíce charakteristická. Je zajímavé, že tento živelný spisovatel začíná svou první knihu výčtem pravidel psaní. Jsou sice poněkud neobvyklá, protože říkají, že spisovatel si nemá všímat pravidel, která ukládají jiní, a má zapomenout na všechny, kdo vůbec kdy psali, ale přesto jsou to pravidla. Saroyan si je ukládá sám a dodržuje je.
Povídka Odvážný mladý muž na létající hrazdě byla napsána už na podzim 1933, tedy v době nejhlubší hospodářské krize v Americe.
Obsah povídky: Mladík je oblečen, má kravatu i oholenou tvář. Zcela se probudil z divokého snu a je připraven vyjít do ulic, aby se pokusil najít nějakou práci. Ve strouze objevil minci – centík, za který si nemohl koupit nic, přesto byl šťastný, že je chudý – ale bylo strašné mít hlad. Vzpomněl si, že potřebuje jíst, ale neměl ani chleba a v parku nebyl plevel, který by se dal uvařit jako špenát. Kdyby měl práci, mohl by vydělat aspoň trochu peněz, koupil by si jídlo – vybrané pochoutky – ale hlavně: koupil by si život. Byl napůl mrtev hlady.
Drobná úřednice mu řekla, že žádná práce pro něho není. To samé mu řekli i na dalších místech. Nevadilo mu to, dokonce neměl ani pocit, že by se ho to mělo týkat. Šel tedy do knihovny, kde hodinu četl, ale udělalo se mu mdlo a musel odejít na vzduch.
Do svého pokoje přišel kolem poledne. Uvařil si kávu a chtěl psát prózu na papír, který ukradl v obchodě, ale nebylo co říci. Vyleštil centík. Bylo mu špatně, a proto se nedalo dělat nic jiného než spát. Pak rychle a elegantně, s půvabem muže na létající hrazdě, opustil svoje tělo.
— 1 —
Ukázky z knihy:
…mnoho jakéhosi plazení, jako by šlo o nějakého abstraktního hada, obrazárna s akvarely, moře a ryby s očima, symfonie, stůl v koutku Eiffelovy věže, jazz v opeře, budíček a osud…
— 2 —
Jen ve spánku si můžeme uvědomit, že žijeme. Jen tam, v té smrti za živa, setkáváme se sami se sebou a se vzdálenou zemí, s Bohem a světci, s jmény jejich otroků, s podstatou dávných okamžiků, jen tam se staletí smršťují na okamžik, co je obrovské stává se drobným, hmatatelným atomem věčnosti.
— 3 —
Tak mi tedy povězte, co umíte, řekla.
Byl na rozpacích. Umím psát, řekl pateticky.
Chcete říct, že máte dobrý krasopis? To jste chtěl říct?
Snad, odpověděl. Ale chtěl jsem říct, že umím psát.
Co psát? Řekla slečna téměř pohněvaně.
Prózu, odpověděl prostě.
— 4 —
Země odkroužila do daleka a on, ještě při vědomí, obrátil ztracenou tvář k prázdné obloze, byl beze snů, neživý, dokončen.
— 5 —
Vznáší se vzduchem na létající hrazdě, pobrukoval si v duchu. Bavil se tím, bylo to děsivě k smíchu. Na létající hrazdě k Bohu nebo k ničemu, na létající hrazdě někam do věčnosti; věcně se pomodlil o sílu, aby ten let provedl půvabně.
— 6 —
