Třetí nebo čtvrtý den jara
Chcát teplé a pít studené, jak říká Trimalchio, protože naše matka země leží ve středu, kulatá jako vejce, a skrývá v sobě všechno dobré - jako plástev medu.
Dům, ve kterém jsem prošel nejdůležitějšími roky svého života, měl jen tři pokoje. Jedním z nich byl pokoj, ve kterém zemřel můj dědeček. Žal mé matky na pohřbu byl tak zuřivý, že málem vytáhla dědečka z rakve. Vypadal směšně, můj mrtvý dědeček, plačící slzami své dcery - jako kdyby plakal nad svým vlastním pohřbem.
V druhém pokoji porodila má teta dvojčata. Když jsem slyšel dvojčata - byla tak hubená a vyschlá - řekl jsem si: proč dvojčata? proč ne trojčata? proč ne čtyřčata? proč přestávat?
Byla samá kost a kůže a pokoj se zelenými stěnami a špinavým litinovým umyvadlem v rohu byl přitom tak malý. Přesto to byl jediný pokoj, který mohl plodit dvojčata - nebo trojčata, nebo blbce.
Třetí pokoj byl přístěnek, ve kterém jsem promarodil spalničky, neštovice, spálu, žloutenku a tak dál: všechny ty půvabné nemoci dětství, které natahují čas v nekončícím štěstí a agónii, zvláště když Prozřetelnost vybavila okno nad postelí mřížemi a obry lidožrouty, abys do nich mohl zatínat prsty a potit se silně jako bříza na jaře, rychle jako řeka a bujně, bujně, jako by bylo pořád jaro v tropech, s tlustými bifteky místo dlaní a nohama těžkýma jako olovo nebo lehkýma jako sníh, ruce a nohy oddělené oceány času nebo nevyléčitelnými vzdálenostmi světa, uzlíček mozku skrytý jako zrnko písku a nehty na nohou šťastně hnijící pod ruinami Atén. V tomto pokoji jsem neslyšel nic jiného než blázniviny. S každou novou, půvabnou nemocí byli mí rodiče ještě víc popletení. (“Jen si pomysli, když jsi byl malý, vzala jsem tě k umyvadlu a řekla jsem Dítě, ty už nechceš pít z láhve, že a ty jsi řekl Ne a já jsem rozbila láhev o umyvadlo.”) Do tohoto pokoje přišla, měkce našlapujíc (“našlapujíc měkce,” řekl generál Smerdiakov), slečna Sonowská, stará panna neurčitého věku, oblečená do zelenočerných šatů. S ní přitáhl i pach starého sýra - její pohlaví pod šaty zežluklo. Ale slečna Sonowská s sebou přinesla i kořist z Jeruzaléma a hřeby, které probodly ruce Ježíšovy tak, že se rány v nich nikdy nezacelily. Po křižácích mor, po Kolumbovi syfilida; po slečně Sonowské schizofrenie.
Schizofrenie! Už si nikdo neříká, jak je to nádherné, že je celý svět nemocný. Žádný opěrný bod, žádná opora zdraví. Bůh by klidně mohl být tyfová horečka. Nic absolutního. Jen lehké roky loudavého pokroku. Když přemýšlím o těch staletích, ve kterých se Evropa rvala s morem, uvědomuji si, jak skvělý by mohl život být, jen kdybychom byli uštknuti na pravém místě. Tanec a horečka uprostřed korupce! Evropa už nikdy nebude tančit tak extaticky. A syfilida! Advent syfilidy - syfilida jako jitřenka visící nad okrajem světa!
V roce 1927 jsem seděl v Bronxu a naslouchal muži, který četl z deníku poživače drog. Ten člověk nebyl téměř schopen číst, jak strašně se smál. Dva jevy nanejvýš neslučitelné: jeden muž leží v luminalovém opojení - tak, že se jeho nohy roztáhly pod oknem, zanechávajíce horní polovinu těla v extázi; druhý muž sedí v Bronxu a směje se své chytrosti, protože nerozumí.
Ano, velké slunce syfilidy zapadá. Nízká viditelnost: předpověď pro Bronx, pro Ameriku, pro celý moderní svět. Nízká viditelnost, doprovázená bouřemi smíchu. Žádné nové hvězdy na obzoru.
Katastrofy … jenom katastrofy!
Přemýšlím o době, která přijde, až se Bůh znovu narodí, kdy lidé budou bojovat a zabíjet ve jménu Boha tak, jako teď bojují a ještě dlouho budou bojovat ve jménu žvance. Přemýšlím o době, kdy práce bude zapomenuta a knihy zaujmou své pravé místo v životě, kdy už možná nebudou žádné knihy, jen jedna velká kniha - Bible.
Pro mne kniha je člověk a má kniha je člověk jako já, zmatený člověk, nedbalý člověk, člověk neklidný, bujarý, oplzlý, prudký, přemýšlivý, skrupulózní, prolhaný, člověk ďábelsky pravdivý - jako já. Myslím, že v době, která přijde, nebudu přehlédnut. Pak se má historie stane důležitou a j…
