Krejčovství
Mám motto: pořád šťastní a rozzáření!
Den začínával takhle: “Požádej o menší splátku, ale neuraz ho!”
Všichni ti staří prďolové, kterým jsme posluhovali, byli nedůtkliví darebáci. Stačilo to, aby dohnali člověka k chlastu.
Naše krejčovství na Páté avenue bylo právě naproti Olcottova hotelu s barem - společnost, kterou založil otec se synem a v níž matka držela kasu.
Ráno, obyčejně kolem osmé, jsem podnikl rychlou intelektuální procházku z Delancey Street a Bowery až dolů k Waldorfu. Ať jsem šel, jak nejrychleji jsem uměl, starouš Bendix tam byl určitě přede mnou a spustil kravál, protože žádný z šéfů nebyl v práci.
Jak to, že jsme se tam nikdy nedostali před tím starým krkounem Bendixem? Neměl co na práci, jen běžet od krejčího ke košiláři a od košiláře ke klenotníkovi. Jeho prsteny byly buď příliš volné, nebo moc těsné; jeho hodinky se buď zpožďovaly o pětadvacet vteřin, nebo šly o třiatřicet vteřin napřed. Hádal se s každým, včetně rodinného doktora, protože ten nedokázal zařídit, aby jeho ledviny zůstaly bez kamenů. Když jsme mu udělali v srpnu volný kabát na říjen, byl mu buď příliš velký, nebo moc malý. Když nemohl najít nic, na co by si mohl stěžovat, šoupl si ptáka do pravé nohavice, aby mohl seřvat krejčího, že jemu, H.
W. Bendixovi, střihl kalhoty tak, že ho škrtí koule. No prostě starý otrava. Nedůtklivý, vrtošivý, ošuntělý, podivínský, lakomý, nenávistný. Když si na to teď vzpomínám, vidím tátu, jak si sedá ke stolku, táhne z něj chlast a on říká: “Do prdele, proč se nikdo nesměje, proč vypadáte tak otráveně,” cítím soucit s ním i se všemi krejčíky, kteří musí lízt do zadku bohatým. Pánbů ví, čím by se mohl stát, nebýt Olcottova baru přes ulici a ožralů, které sebral bůhví kde. Doma to ale neměl lehké. Moje matka určitě neměla nejmenší ponětí, co to je, lízt bohatým do zadku.
Jediné, co uměla, bylo naříkat a lamentovat celý den a s lamentováním a naříkáním nám naservírovala i opilecký dech a chladnoucí bramborové knedlíky. Sakramentsky znervózňovala mne i bráchu tou svou obavou, abychom nespolkli naše vlastní chrchle.
Můj bratr byl slaboduchý a lezl tátovi na nervy dokonce víc než H. W. Bendix s jeho: “Pastor Tenaten bude otvírat kuželkárnu,” a tak podobně. “Pastor Tenaten je vůl,” odtušil táta, “a proč nejsou ty knedlíky horký?”
Ti Bendixové byli tři - mrzout H. W., A. F., kterého táta v účetní knize nazýval Albertem, a R. N., který nikdy nevstoupil do krámu, protože měl obě nohy amputované, což mu ovšem nebránilo, aby neobnosil kalhoty stejně rychle jako druzí. Nikdy jsem neviděl R.N. na vlastní oči. Byl položkou v účetní knize, o které střihač Bunchek mluvil nadšeně, protože pokaždé, když došlo na zkoušení nových kalhot, přinesl vždy i nějaký ten šnaps.
Ti tři bratři byli věční nepřátelé; žádný z nich se v naší přítomnosti nezmínil o těch druhých. Když Albert, který byl trochu trhlý a měl slabost pro puntíkované vesty, uviděl na věšáku zeleným inkoustem psanou pozvánku ke zkoušce s nápisem H. W. Bendix, slabě zachrochtal a řekl: “Venku to dnes vypadá jak na jaře, že?” Jako by se nepředpokládalo, že existuje muž jménem H. W. Bendix, ačkoli bylo jasné, že neděláme šaty pro duchy.
Ze tří bratrů jsem měl nejradši Alberta. Objevil se ve zralém věku, kdy kosti křehnou jako sklo. Jeho páteř byla přirozeně zkřivená věkem, jako by se chystal stočit do klubíčka a vrátit se do lůna. Vždycky se dalo uhodnout, že se Albert blíží - podle zvuků ve výtahu: velkého klení a svištění, následovaného pěkným ťuknutím, doprovázejícím ustálení podlahy výtahu do roviny s podlahou našeho krejčovství. Když ten rozdíl byl větší než půl palce, nebylo slyšet žádné ťuknutí a Albert se svými křehkými kostmi a shrbenou páteří měl velké problémy s vybíráním knoflíků tak, aby ladily s jeho puntíkovanou vestou, tou nejnovější puntíkovanou vestou. (Když Albert umřel, zdědil jsem všechny jeho vesty - vydržely mi celou válku.) Když se někdy stalo, že si táta odskočil naproti přes ulici na malého frťana, právě když Alber…
