Poetické skici (William Blake)

Vesně

Ó, vesno s rosou v kadeřích, jež v svět
zříš jasným okem jitra, andělský svůj zrak
teď obrať již v náš ostrov západní,
jež plným sborem vítá příchod tvůj!

Vrch vrchu hlásá to, a každý dol
je slyší,  touhou vzhlíží každý zrak
k tvým praporcům: ó, vystup již,
svou nohou posvátnou v náš kraj již vstup!

Přijď přes východní hory - vonný šat
dej zlíbat našim větrům, dechni v nás
svým jitrem, večerem, skrop perlami
zem naši, láskou k tobě nyjící.

Ach, svými prsty krásnými ji zdob
a hruď ji něžně zlíbej, oviň jí
svým zlatým vínkem hlavu unylou,
jež prostý účes svůj má pro tebe!

 

překlad Jaroslav Skalický

— 1 —

---

Létu

Jdeš, mocné léto, naším údolím -
své divné koně zadrž, zmírni žár,
jenž z nozder sálá jim! Tvůj zlatý stan
tu často stál a často spalo jsi
tu pod duby, a radost byla zřít
tvé snědé údy, bujné vlasy tvé.

V stín nejhlubší nám zaléhal tvůj hlas,
když poledne svým vozem ohnivým
se hnalo hloubkou nebes. Usedni
tu v mechu našich dolů na břehu
kdes u řeky, svleč roucho hedvábné
a vnoř se v jasný proud: tak milé jest
to pyšné léto našim údolím.

Svět naše pěvce zná, jak stříbro strun
jim zní; jih nemá mládců smělejších
ni v bujném tanci dívek krásnějších;
dost písní máme, zdrojů veselí,
dost sladkých ozvěn, čistých, jasných vod,
a v dusný žár dost věnců bobkových.

 

překlad Jaroslav Skalický

— 2 —

---

Podzimu

Ó, podzime, pln plodů, zkropený
tou krví hroznů, nemiň mne a vstup
v stín střechy mé a odpočiň si tu;
nechť bujný zpěv tvůj k píšťale mé zní,
ať všecky dcery roku zatančí!
A o květech a plodech bujně pěj!

„Svou krásu poupě slunci rozvírá
a láska zachvívá mu žilami;
co poupat visí jitru na čele
a v jasné záři večera se skví,
až rozbujnělé léto zazpívá
a mráčky skráň mu květy obestrou.

A vůní plodů vzduchu duchové
se živí; radost lehkou perutí
se vznáší v sadech, zpívá ve stromech.”
Tak sedě zpíval podzim veselý;
pak vstal a opásav se uletěl
tam za hory - žeň zlatá zůstala.

 

překlad Jaroslav Skalický

— 3 —

---

Zimě

Ó, zimo, zavři pevné brány své;
máš sever - tam je pevně zbudován
tvůj temný dům, svým vozem železným
své střechy nesraz, neskloň sloupy své!

Ach, neslyší - dál letí přes propast,
v let pouští bouře, v ocel oděné;
a oči pozdvihnout si netroufám,
neb nad světem své železo pozvedla.

Hle, obluda ta s koží přilnulou
až k silným kostem kráčí po skalách,
jež pod ní sténají, rve zemi šat
a křehký život všechen zmrazuje.

A sedá na skalách a nadarmo
lká plavec. Ubohý, jsa bouří hnán,
až nebes úsměvem se obluda
pak s jekem zažene v sluji pod Heklou.

 

překlad Jaroslav Skalický

— 4 —

---

Večernici

Ó, plavovlasý anděle večera,
již slunce skleslo na hory - nechť vzplá
tvá jasná lásky pochodeň; svou skráň
svým zářným věncem zdob a usměj se
nám v lože a na lásku naši, skrop -
až stáhneš nebes modrou záclonu -
své rosy stříbrem každý květ, jenž k snu
zrak něžný zavírá. Nechť zefyr tvůj
spí na vodách, svým zrakem třpytivým
kaž všemu utichnout a v soumraku lij
své stříbro. Brzo zajdeš již; pak vlk
se rozběsní, z tmy lesů vzplá zrak lva,
a rouna našich stád pak navlhnou
tvou svatou rosou: chraň je mocí svou.

 

překlad Jaroslav Skalický

— 5 —

---

Jitru

Ó, svatá panno, v běli nejčistší
již vyjdi ze zlatých bran nebeských;
vzbuď úsvit spící v nebi, přivolej
jas světla z komnat východu a dej
nám sladkou rosu procitlého dne!
Ó, zářivé jitro, slunce pozdrav již,
jež jako lovec k honu povstává,
a křepkou nohou zjev se na horách.

 

překlad Jaroslav Skalický

— 6 —

---

Šťastně jsem bloudil lukami

Šťastně jsem bloudil lukami
a ochutnával letních krás.
Když láska zjevila se mi,
byl jako slunce její jas!

Přinesla růže do mých tváří,
do vlasů vpletla lilie.
Svou zahradou mě provází,
kde zlatá slast se rozvije.

Mým písním slunce dává dech,
ale mám kolem zlatou klec.
I s jarní rosou na křídlech
jsem v měkké síti zajatec.

Láska se na mé písně ptá,
hraje si se mnou v objetí.
Čechrá mi křídla ze zlata,
směje se mému zajetí.

 

překlad Jiří Valja

— 7 —

---

Ztratil jsem při lásce

Ztratil jsem při lásce
všechen šat, jenž se skví,
úsměv mír ze srdce.
Bezradné zoufalství
sází tis na můj hrob.
A z lásky klesám hloub.

Pročpak je její tvář
jak poupě líbezná
či na nebesích zář,
když srdce z ledu má?
V prsou má náhrobek,
kde poutník hledá lék.

Jen  podejte mi rýč,
mé srdce rubáš chce.
Až půjdu smrti vstříc,
ať zuří vichřice.
Klesnu jak chladná zem.
Toť láska nad hrobem!

 

překlad Jiří Valja

— 8 —

---

Láska

Láska do harmonií
naše duše ovíjí
a jsou větve spojeny
tak jak naše kořeny.

Sedí radost ve větvích,
samé trylky, zpěv a smích.
Její zdroj je nevinnost
a s ním splývá druhý, ctnost.

A ty dáváš zlatý plod,
já chci květy rozvinout.
Vůně z větví proniká,
tam kde hnízdí hrdlička.

Sedí, krmí mláďata,
zpívá něžně dojatá.
A ty listím promlouváš,
šumí láska, její hlas.

Ve svém hnízdě líbezném
celou noc spí dlouhým snem.
Ve dne srdce potěší,
v našich větvích hraje si.

 

překlad Jiří Valja

— 9 —

---

Miluji něžný zpěv

Miluji něžný zpěv
a tanec veselý,
nevinný dívčí zjev,
když rty jen ševelí.

Miluji echo hor
nad bujným údolím,
kde jásá každý tvor
vždycky a nade vším.

Miluji chaloupku
a v klidu světnice
chléb s mlékem na stolku
anebo ovoce.

Miluji starý dub
s dubovou lavicí,
kde na hry mladých tlup
shlížejí staříci.

Miluji každého,
tebe však, Kitty, víc.
Jenom ty ze všeho
jsi jas mých zřítelnic.

 

překlad Jiří Valja

— 10 —

---

Vzpomínko ke mně pojď

Vzpomínko ke mně pojď,
vesele zazpívej,
až větrem vír tvých not
se změní v rej,
do proudu pohlédnu.
Milenci, lovci snů,
tam loví marné vidiny
z průzračné hladiny.

Budu pít z jasných vln
při zpěvu jitřice.
Ulehnu svých snů pln,
než setmí se.
A až noc nastane,
smutná pouť čeká na mě
po potemnělém údolí
se vším, co zabolí.

 

překlad Jiří Valja

— 11 —

---

Bláznivý zpěv

Větrný kvil
a noční chlad.
Kéž bych už snil.
Žal na mne pad.
Ale hle, stoupá den
nad východním pahorkem
a první zpěváci
už čtveračí.

Až ke klenbě
kamenných nebes
zarmouceně
se můj hlas dones.
Do ucha zní,
oči dne rozteskní,
rozvzteká vichřice,
s bouřemi škádlí se

 

překlad Jiří Valja

— 12 —

---

Gwin, král Norska

Poslechni píseň, vladaři:
Žil jednou Gwin, norský král,
a nad národy severu
ukrutně kraloval.

V krajině žili šlechtici
z mozolů chudobných;
sedmi jim kůže vysvlékli,
od prahů hnaly jich.

„Krajina trpí; zní pláč žen,
děti tu hladem mřou
Tak boj se! Svrhněme tyrana,
nechť zkusí to s pokorou.

Tu Gordred, obr, procitnul,
vylezl ze skály.
Třásli se hory a v oblacích
kletby zavály.

Pod nimi zástup valil se,
jak hrom zlověstný,
jako lev, temně vyjící
na lovu půlnočním.

Přes vrchy táhnou belronští,
zní pokřik do nebe,
cval koní, zbraně hučící,
jak tok, když valí se.

Za nimi žen a dětí houf
utíká rychle svým nářkem
Nese se křik zuřivý
větrným, chmurným dnem.

Volají: „Dolů s tyranem!
Zemri, Gwine prokletý,
Ten deset tisíc životů
svou smrtí zaplatí!“

Od věže k věži pokřik zní:
„Gwine, vladaři ozbroj se!
Valí se národ, pochmurný
jak mračna bez konce.“

Palác se chvěje, Gwin bere štít,
povely rozdává.
Družina v tvářích jenom chmur
a v hlasech obava.

Stojí jak kameny náhrobní
a hledí na krále.
Berou do rukou kopí svá.
A ocelí zní zde.

Od pluhu oráč oddchází
záhubě v ústrety;
kupec svůj obchod zanechal,
v oceli obutý.

Nepíská již pasáček.
Polnice hlaholí.
I kovář teď jde přelívat
svojí krev do polí.

Jak barratonský duch,
jenž straší za bouřky,
Gwin do rukou záhuby
vede své vojáky.

Tak táhnou koně, povozy
i střelci udatní.
Smutný se pochod rozléhá
v tom chmurném, temném dni.

Gwin zastavuje a zdvíhá dlaň.
„Do boje!“ povel zní,
„Gordred chce obrat o pokoj
severské krajiny.“

Armády stojí jak misky vah,
co svírá boží dlaň:
„Gwin už dlouho páchal zlo
teď zaplatí zaň.“

A tak se vojska střetnula
jako moře vzbouřené.
Až k nebi se zvedá prach
i hluk vřavy nešťastné.

Zem svých dítek teplou krev
pije a chvěje se.
Krvavé moře. Nikde břeh.
Nebe rozbouřené.

Na kraji moře hrozného
vznáší se smrt a hlad,
matky a děti je slyšet tam
nad poli naříkat.

A v dálce král s družinou
v bojovém ošálí –
– jak komety, co nosí smrt,
když noc se rozpálí.

Krutou smrt seje jeho erb.
Celý kraj – jeden vzdych.
Boj tichne. V krvi doznívá
na haldách pobitých.

Strhaní muži zápasí
o holé životy.
Klesají koně, padá štít,
boj všecko pohltí.

Už se bůh války krví spil;
zem klesá v mrákotách;
peklo je plné a nebesa
moří smrti pach.

Ach, co jen, králi, povíte,
hledíc na boží trůn!
Svolává pomstu ukrutnou
tisíců duší skon.

Tak jako nebem letící
komety zářivé,
co hvězdy k zemi srážejí
za noci zuřivé,

střetli se spolu vůdcové
a v krvi klesl Gwin.
Goldred mu hlavu roztříštil
úderem jediným.

Gwin padl; hrstka žijících
prchala z bojiště.
A k mrtvolám z velké víšky
slétli se supové.

A řeka Dorman nesla krev
do moře severního,
co vylilo se, žalostníc
za národ ukrutného.

 

překlad Jiří Valja

— 13 —

---

K Múzám

Ať v stinných horách nad Trójou,
či ve východních komnatách,
slunečních komnatách, jež jsou
teď němé po všech vašich hrách,

ať putujete nebesy,
anebo v trávě po zemi,
či v modrém vzduchu nad lesy
s větry tak melodickými,

ať v křišťálových útesech,
či v skryté mořské hlubině
a v korálových pralesech -
ach, devět Můz, jste zrádkyně!

Poezií dnes zrazenou
se dávní pěvci těšili.
Mdlé struny se teď sotva hnou.
Zvuk strohý je, zpěv unylý.

 

překlad Jiří Valja

— 14 —

---

Lože smrti

Zahalený večer osaměle sestupoval se západních vrchů a ticho odpočívalo v údolí. Denní ptáky bylo slyšeti z hnízd, šelestili v trnovém křoví a v houštinách; sýček a netopýr poletovali kolem ztemnělých stromů: všechno je zticha, když Příroda se ukládá v odpočinutí.

V dávném čase, za takového večera, když studená hlína dýchá životem a naši praotci, kteří teď spí v hrobech, kráčeli pevně po zeměkouli, pozůstalí členové rodiny pozemského plémě, matka a sestra se sešly u lože nemocného mládence: Žalost je spojila, naklánějíc se střídavé na jejich šíje – jako na lilie a střásala slzy na jejich ňadra; stály u lože jako rákosí, jež se naklání nad jezerem, když večerní krůpěje stékají na zem. Jeho hlas byl tichý jako šepot lesů, když vítr byl usnul a zjevení Nebes odhalila svá zvěstování. „Loučení je kruté a smrt je strašlivá. Zdá se mi, že jdu hlubokým údolím, daleko od světla dne, sám a bez útěchy! Výpary smrti na mě husté padají. Děsy mi upřeně hledí v tvář. Ohlížím se, ale není návratu. Smrt mne sleduje, jdu krajem Smrti, kde není žádný strom; bez svítilny, která by řídila mé kroky bez hole, o níž, bych se podepřel.“ Takto naříkal v tichém večeru, až opony tmy byly staženy. Jako zvuk zlomené píšťaly se zdvihl stařenin hlas. „Ó můj synu, můj synu, jen málo vím o stezce, po které jdeš. Však, ejhle, je Bůh, jenž stvořil svět, vztáhni k němu svoji ruku.“ Mládenec odpověděl hlasem znějícím jako z náhrobku: „Má ruka je chabá, jak bych ji mohl vztáhnouti? Mé cesty jsou hříšné, jak bych k němu směl pozvednouti svůj zrak? Můj hlas byl plný šalby, jak mohl bych se dovolávali Jeho, jenž je Pravda? Můj dech je ošklivý, jak by neměl býti uražen? Jestliže položím svoji tvář do prachu, hrob na mne otvírá svá ústa, jestliže zdvihnu hlavu, hřích mne přikrývá jako plášť.

Ó, moji drazí, modlete se za mne! Sepněte ruce, aby přišel můj osvoboditel. Kráčím prázdným prostorem mezi hříšným světem a věčností. Pode mnou hoří oheň věčný. Ó, ruku, jež by mě odtud vytrhla!“ Jako hlas zlé věštby znějící v tichém údolí, když několik obyvatel s chvěním k sobě lne: jako hlas Anděla Smrti, když tenké paprsky měsíce dávají mdlé světlo, tak byl mládencův hlas jeho přátelům. Jako bublající voda potoka v mrtvu noci, stařena se dala do pláče a řekla: „Ó hlase, jenž bydlíš v mých prsou, nemohu vzkřiknouti a zdvihnouti své oči k nebesům? Když na to pomyslím, má duše se ve mně obrací ve zmatek. Ó, moje dítě, tvůj dech je nakažen? Také můj. Jako v poraněné srně u potoků vod, tkví šípy hříchu v mém těle, jed mi vstoupit do morku.“ Jako valící se vlny na pustý břeh následoval vzdech za vzdechem; skryly své tváře a plakaly. Mládenec ležel zticha – paže matčina mu spočívala pod hlavou; byl jako oblak zmítaný vichry, než slunce zasvítí a kapky deště se zalesknou, žlutá žeň vydechne a díkůplné oči vesničanů se obrátí vzhůru v úsměvu. Poutník, jenž se skryl pod dubem hledí na dalekou krajinu s radostí. Takový úsměv se objevil na tváři mládence; přízračná ruka setřela mu slzy a paprsek světla zasvítil kolem jeho hlavy. Všechno bylo tiché. Měsíc nevyvěsil svojí lampu a hvězdy se mdle leskly na letní obloze. Dech noci spal v listí lesa. Pusa vysokých pahorků pila tichou rosu a zatím na jeho velebném čele byl slyšen hlas Andělův a zvuky strun letěly na křídlech noci. Žalostná dvojice zdvihla hlavy, kolem nich se vznášeli andělé, hlasy útěchy zazněly nad lůžkem smrti, a mládenec vydechl svou duši radostně do věčnosti.

 

překlad Arnošt Vaněček

— 15 —

---

Rozjímání

Kdo to, jenž neomylným krokem se odvažuje pokoušeti pustiny, jimiž kráčela jen noha Přírody? Je to Rozjímání, dcera šedivého Rána! Velebně kráčí a svým čistým brkem píše na každou květinu jméno Moudrosti. Teď se nízko sklání a šeptá do mého ucha: „Ó, člověče, jak velký a jak jsi malý! Ó, člověče, otroku každého okamžení, páne věčnosti, vidíš, jak veselí sedí na pomalované líci? Jestli se nestydí za takové místo a nestává se nemírným, aby ji vyzdobilo? Ó, jaký pokorný šat pravá radost na se obléká! Ti, kteří postrádají štěstí, musí se shýbati, aby je nalezli; je to květina, která roste v každém údolí. Marnivý, pošetilý člověk, jenž se potuluje po vysokých skalách, kdež, poněvadž jeho oděv je nadmutý větrem, si představuje, že vyrostl v obra! Ale viz pokoru, vezmi jí a nos jí v svém srdci; Pán sebe, jsi pak pánem všech. Hřmot ječí po ulicích a zkáza se vznáší v kouři města; ale na ty planiny a v ty tiché lesy pravé radosti sestupují: zde stav své hnízdo; zde vetkni svou hůl; rozkoše rozkvétají dokola; nesčetné krásy kvetou; zelená tráva poskakuje radostí a prchavý vzduch líbá listí, potok rozpíná své paže podle sametové louky, jeho stříbrní obyvatelé se baví a hrají si; mladé slunce se raduje jako lovec roznícený honbou: vybíhá na oblohu a chytá nesmrtelné běžce dne; obloha se třpytí cinkajícím postrojím. Jako vítězosláva jde období za obdobím, kdy vzdušná hudba naplňuje svět veselými zvuky.“ Odpověděl jsem: „Nebeská bohyně. Jsem zahalen smrtelností, mé tělo je žalář, mé kosti jsou závory smrti. Bída staví své střechy nad našimi chýšemi a nespokojenost běží jako potok. I v dětství se mnou spal smutek v kolébce. Následoval mne nahoru a dolů po domě, když jsem vyrostl; byl můj spolužák; šel za mnou v každém kroku a v hře, až byl jako můj bratr. Chodil jsem s ním po pustých místech a po hřbitovech; a často jsem zpozoroval, že jsem seděl se Smutkem na náhrobku!“

 

překlad Arnošt Vaněček

— 16 —

---

Samson

O Samsonovi, nejsilnějším z dětí člověka zpívám; jak přemožen uměním ženy, falešnou ženou přiveden k branám smrti. Ó, pravdo, jež záříš milostivými paprsky, proměňujíc naši pozemskou noc v nebeský den z blízkosti Všemohoucího Otce, navštěvuješ náš setmělý svět svojí požehnanou nohou, přinášejíc dobré zprávy o záhubě hříchu a smrti! Ó, Anděli v bílém rouchu, veď moji úzkostnou ruku, aby psala na vysoké skaliny železným perem slova pravdy, aby všichni kdož míjejí četli. Teď Noc, vrcholná chvíle zavržených duchů, přes tichou zem rozprostírá svůj prapor, zatím kdy v tajné řadě sedí knížata filištínská; a kde síla klesla, temné myšlenky leží v záloze a zpustošení rozpíná svá křídla nad zemi palestinskou. Se strany na stranu se zmítá země v sténání, svou chrabrost ztracenu a hledá jak skrýti svou zraněnou hlavu pod mlhami noci, plodící temná spiknutí. Neboť všechna krásná umění Dalilina byla zkoušena nadarmo. Marně vyplakala mnohou proradnou slzu. „Pokračuj, krásná zrádkyně; plň své lstivé dílo; dříve než ještě jedenkrát měnící se luna naplní svůj kruh, přemůžeš ho a zvítězíš nad ním neporazitelnou mocí a vyrveš mu jeho tajemství. Vzývej svá svůdná umění a počestně vypadající tváři, svatý polibek lásky a průhlednou slzu; oblékni si krásné šaty, ty s liliovými květy, purpurové a stříbrné; uvolni své vlasy, abys se zdála půvabnější v svém volném rouše; vezmi na sebe hrdost své vlasti, klam; a oči lásky, ozdobené mdlým smutkem, prodej svého pána za zlato.“ A teď, na svém skvostném loži podepřena, v nádherné pýše, ho posud zapřísahá a posud svírá jeho silná kolena pěknýma pažema! „Ty mne nemiluješ! Ty`s válka sama, ty nejsi láska! Ó, pošetilá Dalilo!

Ó, slabá ženo! Smrt je to, oblečená v hříšném mase, již miluješ a ty`s byla ovinuta jeho pažema! Běda, můj pane, jak tě nazývám? Ty jsi můj Bůh. Tobě liji své slzy za obět ráno i večer: Mé dny jsou zahaleny smutkem, uzavřeny, setmělé. Nocí jsem ošálena. Kdo praví, že jsi byl zrozen z rodu smrtelného? Zkáza byla tvým otcem, lvice tě odkojila, tvé mladé ruce rvaly lidské údy a hltal's lidské maso. Pojď sem, Smrti, nejsi-li Samsonův služebník? Volá tě Dalila, žena tvého pána; ne, zůstaň, nech svého pána vykonati čin: jediný úder té silné paže uleví mé bolesti; pak se položím v klid a odpočinu si. Soucit tě opustil při narození. Ó, zuřivý Dagone a vy všichni, bozi Palestiny, odtáhněte svoji ruku! Jsem jenom slabá žena. Běda, jsem provdána za vašeho nepřítele! Zblázním se a vyrvu si své kadeřavé vlasy, budu pobíhati kolem a pronikati uši bohů! Ó, Samsone, nedrž mě; ty mne nemiluješ! Nedívej se na mě těma očima, plnýma smrti. Chceš mé smrti a smrt se blíží rychle.“ Takto, ve falešných slzách koupala jeho nohy a takto den po dni utiskovala jeho duši: zdál se jako hora, čelo mezi oblaky; zdála se jako stříbrný plamen, jeho nohy objímající. Temné myšlenky se válely sem a tam v jeho mysli jako hromová mračna znepokojující oblohu, jeho tvář byla zachmuřena; jeho duše v soužení. „Ačkoli bych jí vyznal zplna své srdce, čeho se mohu báti? Ačkoli bych jí řekl tajemství svého zrození, to největší může býti zrovna tak dobře ostříháno i když je vyřknu, tak jako led. Viděla jeho pohnutí a takto pokračovala znovu ve svých lstech. „Samsone, jsem tvá; učiň se mnou co chceš; moji přátelé jsou nepřáteli; můj život je smrt. Jsem zrádce svého národu a prokleta; má radost je dána v ruce toho, kdo mne nenávidí, podváděje ženu svého srdce. Třikrát jsi se mi posmíval a zarmoutil mou duši. Což jsi mi neřekl, abych zelenými vrbami svázala tvé silné paže, a potom, když jsem objevila tvou falešnost, abych tě pevně svázala novými provazy? Vím, že jsi se mi tím jen posmíval. Běda, když jsem tě v spánku jimi svázala, abych tě zkoušela v pravdě, vzkřikla jsem: Filištínští na tě, Samsone! Podezření tě probudilo; jak jsi přetrhl chabá pouta! Nebojíš se ničeho, čeho bys se bál? Tvá síla je víc nežli je smrtelníkova, nikdo tě nemůže zraniti; tvé kosti jsou bronz, tvé svaly železo. Deset tisíc kopí je jako letní tráva; armáda silných mužů je jako stádo v údolí; žijí v žalosti. Ó, horší nežli vlci a tygři, co mi můžeš dáti, odpíraje mi takovou maličkost. Leč, ó, naposledy se mi posmíváš, abys i zahanbil mé něžné dotazy! Pravil's mi, abych vpletla tvé silné vlasy do břevna. Učinila jsem i to, abych tě zkoušela v pravdě, ale když jsem vzkřikla: ‚Filištínští na tě!?, tu jsi mne zanechal v nářku, že mne Samson nemiluje.“ Usedl, v nitru truchle: viděl a miloval krásnou prosebnici, aniž mohl skrýti něco, co by ji ukonejšilo; pak nakláněje se na její ňadra, takto promluvil: „Slyš, ó, Dalilo! Nepochybuj již o Samsonově lásce; neboť tato krásná prsa byla učiněna palácem ze sloni pro mé pravé srdce, kde bude ležeti v odpočinku, neboť žalost je i losem všech zrozených z ženy; pro starost jsem by přiveden na svět z práce jest mým údělem: ani nevyrovnatelnou sílu, ani moudrost, ani jakýkoliv dar, z něhož se lze těšiti, nemůže setříti v srdci lidském žal. Dvakrát bylo mé narození předpověděno z nebes a dvakrát posvátný slib mi přikázal, že nemám píti víno, ani jísti nečisté věci, pro slávu Boha Israele jsem Nazaretský, třeba že z lůna své matky. Dvakrát bylo řečeno, že zákaz nesmí být překročen. Daruj mi syna, laskavé nebe, volal Manoa; ale nebesa odepřela. Truchlil bezdětný, ale myslil, že Bůh ví nejlépe. V osamělosti, ač ne neznámý, žil v Israeli, až do ctihodného stáří: jeho stáda vzrostla a hojnost korunovala jeho stůl: milovaný, uctívaný muž. Ale Bůh měl pro něj jiné radosti. Je Israel obtížen zármutkem? Syn jeho starého věku jej osvobodil Ctihodná průvodkyně jeho života dostává slib nejprv z nebes. Viděla jak si děvčátka hrají a žehnala jejich nevinnému veselí; žehnala každé nové dvojici; ale z ní dlouho žádný osvoboditel vzejde. V přemítání sama seděla uvnitř domu, kdy pilný den zanikal, a pokojný večer, chvíle k rozjímání, vstával ze zapomenutého východu a stahoval záclony nebes; v přemítání seděla a myslela na zármutek Israele a tiše se modlila k Bohu Israele, když, ejhle, anděl z polí světa vstoupil do domu. Jeho zjev byla mužnost v rozkvětu a s jeho širého čela vyrážely střelami hrůzy skrze večerní stín. Ale vlídně ji pozdravil: ,Buď zdráva – vznešeně vyvolená!?, řekl jí, ,neboť ejhle, počneš a porodíš syna a síla Israele bude v jeho plecích a bude zván jejím osvoboditelem! Protož od té chvíle nepij vína a nejez nečistých věcí, neboť on má býti Nazaretským Bohu.? Potom jako soused, když večerní příběh jest dopovězen, odchází, zanechávaje své požehnání, zdál se odcházeti: divila se s nesmírnou radostí, aniž věděla, že byl andělem. Manoa opustil svá pole, aby usedl v domě a užil večerního odpočinku po práci – nejsladší chvíle, kterou udělil Bůh smrtelníkovi. Seděl a slyšel s radostí a chválil Boha, jenž posud udržuje Israel. Čas se valil dál a Israel sténal ujařmen. Meč se leskl a zatím radlice rezavěla až naděje zeslábla, hotova ustoupiti pochybám: tu se modlil Manoa: ‚Ó, Pane, tvá stáda jsou rozprášena po horách. Vlk je rve, útisk loupí naši zem, naše vlast je orána meči a její žní je krev! Ozvěny krveprolití se nesou od vrchu k vrchu! Na místo míruplné píšťaly pastevci nosí meč; dobytčí bodce jsou proměněny v oštěpy!

 

překlad Arnošt Vaněček

— 17 —