„Rudý teror zvítězí!“ hlásaly ve čtyřech jazycích narychlo vytištěné plakáty vylepené na všech nárožích. Rozhlas a televize každou hodinu velebily nového prezidenta a nabádaly občany, aby udávali úřadům všechny zrádce a kontrarevolucionáře.
Vzhledem k návalu práce rozdělil Ababe město na čtyřicet okrsků a v každém zřídil revoluční tribunál. Předsedy soudů jmenoval věrné mladé důstojníky a zplnomocnil je „vykonat nezbytné revoluční kroky“. Každému tribunálu podléhala jedna popravčí četa. Jako první přišli na řadu příslušníci šlechty a kmenoví náčelníci se svými rodinami.
„Rudý teror se osvědčil jako účinný nástroj revoluce,“ vysvětloval Ramón Machado. „Známe ty, kteří by nám později znepříjemňovali život. Známe ty, kteří by se stavěli proti čisté doktríně marxismu-leninismu. Zlikvidujme je raději hned, v první divoké vlně vítězné revoluce, a všechny najednou, protože v budoucnu bychom se museli otravovat s každým zvlášť.“ Zvedl čapku a prohrábl si husté tmavé vlasy. Klasicky krásné rysy povadly a vyčerpání mu vykreslilo temné kruhy pod očima, ale jejich smaragdová zeleň neztratila nic z krutého odhodlání. Ababe žasl nad jeho rozhodností a děkoval svému štěstí, že má po boku tak silného vůdce.
„Musíme vykořenit každý shnilý oddenek. Musíme zlikvidovat nejen opozici, ale také pouhou myšlenku na opozici. Musíme zlomit vůli národa postavit se na odpor. Musíme lidi zastrašit a totálně zbavit sebedůvěry. Nelze začínat s jiným než čistým stolem. Jen tak získáme pevnou základnu, abychom mohli národ přebudovat do nové, zářící podoby.“ Za několik dní se na nárožích a křižovatkách válely hromady mrtvol šlechticů a kmenových náčelníků i všech jejich rodinných příslušníků. Ulicemi metropole projížděly revoluční hlídky a náhodně sbíraly hrající si děti.
„Kde bydlíš? Zaveď nás k rodičům.“
Vytáhli rodiče z domovů a donutili je dívat se, jak z bezprostřední blízkosti střílejí jejich děti do hlavy. Malá tělíčka zůstala ležet před dveřmi a v panujícím vedru rychle bobtnala a hnila. Rodiče nesměli mrtvolky odstranit ani je oplakávat.
„Rudý teror zvítězí!“ oznamovaly plakáty, avšak v horách někteří kmenoví náčelníci se svými rodinami eskadrám smrti úspěšně odolávali.
Vesnici obklíčily tanky a vojáci nahnali ženy, děti a starce do chatrčí. Pak je zapálili a do praskotu plamenů se mísil zoufalý křik obětí. Muže odvedli na pole a donutili je ulehnout na břicho do řady. Pak na ně vjely tanky a jejich pásy rozdrtily těla na kaši.
„Teď duchovní,“ přikázal Ramón.
„Kněží hráli klíčovou roli při svržení monarchie,“ namítl Ababe.
„Ano, kostel a mešita, biskupové a kněží, imámové a ajatolláhové jsou na počátku vždycky důležití. Revoluci lze živit z kazatelny, protože duchovní jsou povahově bezelstní idealisté, kteří se ochotně chápou myšlenek svobody, rovnosti a bratrské lásky, a lze je snadno přesvědčit. Nezapomínejte však, že nám konkurují v boji o duše lidí. Až uvidí revoluci v akci, postaví se nám. Takovou konkurenci nestrpíme. Duchovní si musíme podmanit stejně jako ostatní obyvatelstvo.“
Vtrhli do velké mešity a zatkli imámovu čtrnáctiletou dceru. Vypíchli jí oči, vyřezali jazyk, nasypali jí do pochvy dva balíčky pálivé papriky a odvedli ji zpátky do otcova domu, kde ji zamkli do pokoje a před dveře postavili stráž. Pak donutili rodiče dřepět u prahu a poslouchat smrtelný nářek zmučené dcery.
Synové abuny, arcibiskupa koptské církve, stanuli před revolučním tribunálem a podstoupili mučení. Ruce a chodidla jim rozdrtili v ocelových svěrácích a pálili jim těla elektrickým proudem. Vyloupli jim oči, až zůstaly viset na optických nervech a houpaly se pod prázdnými důlky. Uřezané genitálie jim nacpali do úst. Pak je odvezli domů a pohodili před dveře. I v tomto případě zakázali rodičům těla odnést a křesťansky pohřbít.
Rozhlas a televize brojily proti dekadenci a revizionismu církve a eskadry smrti čekaly před vchodem do mešity, když muezzin svolával k modlitbě. Věřící zůstali doma.
„Všichni Brutovi synové jsou mrtví,“ oznámil Ababe Ram…
