Garry přeměnil lovecký salonek na Weltevredenu ve velitelské stanoviště celé operace.
Mohl si vybrat z desítky špičkově vybavených konferenčních místností nebo zasedacích sálů Courtney Enterprises, ale ty postrádaly spolehlivou rodinnou atmosféru salonku, který představoval centrum jejich životů. Jeho rozhodnutí nikdo nezpochybnil.
„Tato záležitost je omezena výhradně na členy rodiny. Někoho zvenčí zasvětíme jen v případě absolutní nezbytnosti,“ upozornil ostatní.
Na stojany po obou stranách psacího stolu umístil dvě velké tabule. Na tu první pověsil velkou mapu subsaharské Afriky, druhá zůstala zatím prázdná – až na fotografii, kterou připíchl do horního rohu.
Snímek pořídila Isabella při poslední návštěvě syna. Zachycoval Nickyho v plavkách, s vlasy rozcuchanými větrem a slepenými mořskou solí se smál do objektivu.
„Abych měl neustále před očima, co je v sázce,“ vysvětlil. „Chci si tu tvář vrýt do paměti. Jak řekla babička, na ničem jiném nezáleží. Jen na tom obličeji, na tom dítěti.“
Zamyšleně se na fotografii zakabonil. „Tak kdepak jsi, malý Nicky?“
Otočil se k sestře, která seděla za stolem, a položil před ni Jane’s All the World’s Aircraft, uznávanou příručku pro rozpoznávání letadel.
„Tak Bello, předpokládejme, že tě z Lusaky na základnu, kde ses setkala s Nickym, dopravili sovětským vojenským dopravním letounem. Zkusíme zjistit, co to bylo za typ.“ Otevřel před ní encyklopedii a začal obracet stránky.
„To je ono,“ ukázala na jednu ilustraci.
„Jistě?“ zeptal se a naklonil se jí přes rameno.
„Určitě.“
„Iljušin 1176, v kódu NATO Candid,“ přečetl nahlas. „Podle příručky dosahuje průměrné cestovní rychlosti sedm set padesát až osm set kilometrů v hodině.“
Zapsal si údaj do navigační tabulky. „Fajn. Říkáš, že jste letěli v magnetickém kurzu tři sta a doba letu byla dvě hodiny padesát šest minut. Víme, že jste přistáli na atlantickém pobřeží. Vyznačme si cílovou oblast na mapě.“
Přistoupil k mapě s odpichovacím kružítkem a úhloměrem.
„Garry,“ pípla Isabella znepokojeně, „to, že tam byl Nicky před rokem, ještě neznamená, že tam je i dnes, nemyslíš?“
„Samozřejmě,“ souhlasil, aniž spustil zrak z mapy. „Avšak podle toho, co jsi uvedla, se zdá, že se Nicky v tom táboře docela zabydlel. Chodil tam do školy a žil tam dost dlouho na to, aby si získal přátele a reputaci dobrého fotbalisty. Pelé, že?“ Otočil se k sestře a jeho oči za skly brýlí vesele zamrkaly. „Ze zpráv izraelské i jihoafrické rozvědky víme, že tvůj přítel El Zorro stále působí v Angole. Před necelými dvěma týdny ho agent CIA identifikoval v Luandě. A odněkud se přece musíme odrazit, ne? Dokud se s určitostí nepřesvědčíme, že Nicky v tom táboře není, budeme vycházet z předpokladu, že tam je.“
Ustoupil od mapy. „Tak se na to podívejme,“ zamumlal. „Vypadá to na oblast začínající sto padesát kilometrů severně od Luandy a končící stejně daleko jižně od hranic se Zairem. Do moře tam ústí pět, ne, šest řek. Boční vítr mohl skutečný směr letu iljušinu odchýlit o deset úhlových stupňů oběma směry.“
Vrátil se k psacímu stolu a zvedl velký list kladívkového papíru, na který Isabella podle paměti zakreslila letiště, tábor a ústí řeky. Chvíli náčrt pochybovačně studoval a pak potřásl hlavou. „Může to být kterákoliv z oněch šesti řek.“ Přistoupil k mapě a zblízka se na ni zahleděl. „Jmenují se Tabi, Ambriz, Catacanha, Chicamba, Mabuas a Quicabo. Říkají ti ta jména něco, Bello?“
Zavrtěla hlavou. „Vůbec nic. Podle Nickyho se základna jmenuje Tercio.“
„To bude nejspíš kódové označení,“ poznamenal Garry a připíchl náčrt vedle Nicholasovy fotografie. „Nějaké připomínky k dosavadnímu postupu?“ otočil se na Centaine a Shasu. „Co říkáš, tati?“
„Je to tisíc kilometrů od namibijských hranic, našeho nejbližšího přátelského území. Na pozemní akci na záchranu Nickyho můžeme zapomenout.“
„Vrtulníky?“ navrhla Centaine, ale oba muži současně zavrtěli hlavou.
„Bez doplnění paliva tak daleko nedoletí,“ vysvětlil Garry.
„Letěli bychom nad bitevní zónou,“ přidal se Sha…
