Příští den tábořila egyptská armáda pod vysokým platem, kterým končila písečná poušť. První náročnou část cesty měli téměř za sebou. Zítra překročí průsmyk a dostanou se do chladnějších končin k oázám vzdáleným pouhý den cesty. Do kraje s lesy, poli, vinicemi a horskými potoky, které po celý rok nevysychají.
Když doprovod královských manželek začal stavět denní tábor, mladá královna Merykara byla podrážděná a arogantní, jako by to ani nebyla ona. Chtěla postavit stan dál od stanu sestry, královny Heseret, a když jí vyhověli, požadovala, aby káry s válečnými pokladnicemi odvezli do úzkého vyschlého koryta vzdáleného dvě stě kroků od hlavního tábora. Marně velitel stráží namítal, že dno vádí je vystláno měkkým pískem a že se do něj kola těžkých povozů budou bořit.
„I kdyby měly v písku zmizet celé, mně je to jedno,“ odbyla ho. „Už je mi nanic z pohledu na ty hnusné káry a neustálé bučení volů mi leze na nervy. Nechci je vidět. Odvezte je pryč!“
Velitel zvažoval, že si vyžádá schválení Merykařina požadavku od faraóna Naji Kiafana, jenže pak mu došlo, že kolona je roztažená po délce dvou desítek mil. Trvalo by mu nejmíň hodinu rychlé jízdy, než by dojel na její čelo, a zpáteční cesta by nebyla o nic kratší. Navíc bylo horko k zalknutí a kromě toho měl domluvenou schůzku s jednou z Merykařiných otrockých dívek. Okouzlující černá Núbijka znala i lepší triky než napodobit opici. Nechal proto káry převézt do vyschlého řečiště a jako úlitbu svému svědomí k nim postavil zdvojenou stráž.
Když se stalo po její vůli, Merykara se zase změnila v roztomilou dívku, kterou měli všichni rádi.
„Je mi to líto, Morame, že jsem byla na tebe tak zlá. To děsné horko nás všecky poznamenalo,“ omlouvala se veliteli stráží před jeho muži. „Řeknu Miše, aby ti donesla pět džbánů nejlepšího piva z mých zásob. Nezapomeň se spravedlivě rozdělit se svými muži, protože jsem jim přidala práce a starostí.“
Miša, statná núbijská služka s vyhlášenou postavou a legendárními hýžděmi, přinesla pivo do Moramova stanu. Jeho muži už stáli v řadě, aby nepřišli o svůj díl. Po prvních doušcích pěnivého moku svolávali na Merykařinu hlavu požehnání bohů a připíjeli na její zdraví.
Pivo bylo tak vynikající, že Moram přes sliby, které dal Merykaře, vypil víc, než byl jeho díl. Když zůstal ve stanu s Mišou sám, začal na ni dotírat. Se smíchem ho odmítala, ale nakonec si dala říct a nechala si zvednout sukně. Její obří zadek vyskočil z plátna černý a lesklý jako čerstvě narubaný antracit. Dva třaslavé půlměsíce byly příliš velké i pro Moramovy mohutné tlapy.
V návalu vášně na ni zezadu nalehl, jenže po několika milostných pohybech začal umdlévat a usnul dřív, než dopadl na zem. Miša na něj překvapeně zírala. Za svůj krátký rušný život nic podobného nezažila. Moram chrápal, až se stan třásl jako při vzdáleném hřmění. Miša vyskočila, urovnala si sukni, uštědřila spícímu milenci zuřivý kopanec a vyběhla ze stanu za svou paní. Stráž u vchodu královského stanu rovněž spala jako zabitá.
„Všichni muži jsou prasata,“ ulevila si Miša ve svém rodném jazyce a statnou nohou nakopla i druhého spáče.
