Horký vzduch pouště k nim donesl studenou vůni řeky. Koně zvedali hlavy a radostně ržáli a pěší přidali do kroku. Byli nedočkaví, kdy už konečně uvidí odraz slunce od vodní hladiny. V tuto dobu měla být řeka rozvodněná a kalná zvířeným bahnem – krví i chlebem mateřské země.
Nefer s Mintakou přijížděli v čele dlouhé kolony vozů po karavanní cestě z Gallaly. Po jejich pravici jel Meren s Merykarou. Přes protesty Merykary, která ho stále považovala za slabého a nemocného, Meren trval na tom, že pojede s nimi. „Zmeškal jsem bitvu u Gallaly a přísahám, že si další ujít nenechám. Dokud dýchám, pojedu po boku svého krále a nejdražšího přítele.“ Byl ještě hubený a bledý jako kajčí peří, ale stál pyšně na podlážce vozu a pevně svíral opratě.
První vozy vyjely na vrchol svahu a před nimi se otevřelo zelené nilské údolí s hladinou mohutné řeky, která se v ranním slunci rudě leskla jako stružka roztavené mědi vyteklá z pece. Nefer otočil hlavu k Merenovi a usmál se. Jsme doma!“
Mintaka se dala do zpěvu. Zpočátku zpívala tiše, ale když se k ní Nefer přidal, zvýšila hlas.
„Božský chráme,
sídlo deseti tisíc hrdinů,
nejzelenější na celé zemi.
Lásko naše nejdražší,
domove nejmilejší.
Egypte náš jediný.“
Připojila se k nim i Merykara a brzy zpěv zněl po celé délce konvoje. Švadrona za švadronou přebírala radostný chorál oslavující domovinu.
V ústrety jim vyjela jiná armáda v čele s válečnými vozy a legiemi pěchoty. Za nimi se táhlo procesí stařešinů, kněží a guvernérů provincií oděných do slavnostních rób se všemi šperky a odznaky svých úřadů. Někteří jeli v kočárech, jiné otroci nesli v nosítkách. Nechyběli ani jezdci na koních a pěší. Ženy, nejedna s dítětem na rukou, vyhlížely své muže, bratry a syny, kteří se vraceli z dlouhého exilu.
Obě armády se smísily a hodnostáři i generálové padli před faraonovým vozem na kolena. Nefer vystoupil, zvedal ty, které znal, objímal se s nimi a přivolával na svůj lid požehnání bohů.
Když opět nasedl a vyjel k Nilu, šli v houfu za jeho vozem. Na břehu seskočil a oblečený se ponořil do nilské vody. Rituální koupel vyžadovala, aby se napil kalné vody. Obyvatelstvo lemující břehy jásalo a zpívalo.
V nové čisté róbě znovu nastoupil do vozu a vedl nesčetné zástupy po říčním břehu do Avarisu. Prašnou cestu do hlavního města lemovaly rozjásané zástupy.
U otevřených bran je další davy vítaly chvalozpěvy a hymnami. Z hradeb visely prapory a věnce z květin a ovoce.
Mladý božský pár projel bránou a zamířil k velkolepému chrámu na břehu Nilu, který nechal postavit Trok na oslavu své příslušnosti k božské elitě. Nefer předem poslal instrukce a kameníci už týdny pilně pracovali. Z pilířů sloupové síně odsekali všecky portréty a jména nepravého faraóna a nahrazovali je reliéfy zobrazujícími okřídleného boha Hóra a Nefera Setiho. Nápisy pod nimi oslavovaly Neferovu vítěznou bitvu u Gallaly.
Nefer pak splnil svou první a nejdůležitější povinnost: poděkoval bohu a před kamenným oltářem mu obětoval pár černých volů. Po obřadu vyhlásil týdenní oslavy a hodování. Obyvatelé dostali zdarma prosný chléb, hovězí maso, pivo a víno. Pro jejich pobavení se pořádaly hry a divadelní představení.
„Jsi pěkně mazaný, můj milý,“ konstatovala Mintaka obdivné. „Dříve tě milovali a ode dneška tě budou zbožňovat.“
„Ano, ale jak dlouho?“ posteskl si Nefer. „Až zprávy o mém převzetí trůnu dorazí k Najovi, vydá se na pochod, pokud už tak neučinil, a prostý lid mě bude držet v lásce jen do chvíle, než Naja zabuší na brány města.“
