Stan lorda Naji byl větší a luxusnější než faraónův. Jeho trůn, vyřezávaný z ebenu a slonoviny, zdobila symbolická zpodobnění všech egyptských bohů vytvarovaná ze zlata a vzácnějšího stříbra. Písčitou zem pokrývaly vlněné koberce z Hurrie s převládajícími odstíny zelené barvy, která měla symbolizovat pole lemující břehy Nilu. Když Naja povýšil do funkce regenta, zvolil si zelenou za barvu svého domu.
Naja věřil, že příjemné vůně přilákají bohy blíž, a proto nechal na tyče stanu zavěsit stříbrné nádoby se zapáleným kadidlem a na nízkém stolečku před jeho trůnem stály otevřené lahvičky s parfémy. Regent odložil paruku a otrok mu na oholené temeno posadil homoli navoněného včelího vosku. Jak vosk tál, stékal mu po krku a tváři a příjemně studil.
Vnitřek stanu překypoval vůněmi jako květinová zahrada. Dokonce i dvořané, vyslanci a prosebníci byli nuceni předstupovat před Jeho Excelenci vykoupaní a navonění. Taita důstojníkovy rady uposlechl. Stříbrné kaskády umytých vlasů mu padaly přes ramena a jeho čerstvě vypraná plátěná róba zářila bělostí. Ve vstupu do stanu poklekl a poklonil se trůnu. Přivítal ho šum komentářů a dohadů. Vyslanci cizích zemí si ho zvědavě prohlíželi a Taita často zaslechl své jméno. I válečníci a kněží skláněli hlavy a šeptali si:
„To je ten mág.“
„Svatý Taita, mistr labyrintů.“
„Taita, zraněné Horovo oko.“
Lord Naja zvedl zrak od pergamenu a usmál se na shromáždění. Naja byl bezesporu nádherný muž a rysy jeho tváře připomínaly sochu. Měl úzký rovný nos a živé inteligentní oči barvy zlatého achátu. Jen mírně nedůtklivé rty dojem trochu kazily. Obnažená hruď postrádala jediné známky tuku a tvrdé svaly na štíhlých pažích svědčily o jeho síle.
Taita rychlým pohledem přejel tváře mužů poblíž trůnu. Za krátký čas po Tamosově smrti došlo k radikálnímu přerozdělení oblíbenosti. Mnoho známých tváří chybělo a jiné vystoupily ze stínu na výsluní regentovy přízně. Patřil mezi ně i Asmor, velitel Ptahovy gardy.
„Přistup blíž, lorde Taito,“ vyzval ho Naja příjemným, tichým hlasem. Stařec vykročil ke trůnu a zástup dvořanů mu ochotně uvolňoval cestu. Regent se na starce mile usmál. „Ty víš, jak vysoko stojíš v naší přízni. Splnil jsi povinnost, kterou tě poctil faraón Tamos. Dal jsi princi Neferovi řádný výcvik a nedocenitelné rady.“ Taitu zarazila vřelost, s jakou byl přijat, ale nedal to na sobě znát. „Teď, když se z prince stal faraón Seti, bude ještě víc potřebovat ruku, která by ho vedla.“
„Ať žije věčně,“ odpověděl Taita.
Naja pokynul rukou. „Sedni si tady do stínu mého trůnu, í já budu při vyřizování faraonových záležitostí potřebovat tvou moudrost a tvé zkušenosti.“
Taita na něj vděčně pohlédl. „Královský regent mi dává víc, než si zasloužím.“ Považoval za rozumné před nepřítelem skrýt své skutečné smýšlení. Přijal nabízené místo, ale odsunul hedvábnou podušku a usedl na holý koberec. Seděl vzpřímený, s rovnými rameny.
Regent pokračoval v projednávání záležitostí státu. Právě se dělily statky generála Kratase, který byl prohlášen za zrádce, a veškerý jeho majetek připadl koruně. „Z vlastnictví zrádce Kratase připadnou chrámu Hapi a kněžím mystérií,“ čet! Naja z papyru, „všechny pozemky a stavby na východním břehu řeky mezi Abnubem a Denderou.“
Při těch slovech Taita vzpomněl na starého přítele, ale svůj smutek nedal najevo ani náznakem. Během cesty z pouště mu Hilto vylíčil okolnosti Kratasovy smrti. „Všichni mužové, dobré a šlechetné nevyjímaje,“ řekl na závěr, „chodí kolem regenta po špičkách. Menset, bývalý prezident státní rady, je mrtvý. Zemřel ve spánku. Jenže se najdou takoví, co tvrdí, že mu někdo na cestu do stínů pomohl. Činku popravili za zradu, třebaže už neměl ani na to, aby podvedl svou starou ženu. Regent jeho majetek zkonfiskoval. S nimi odešla do podsvětí ještě padesátka dalších a v radě teď sedí Najovi psi.“
Kratas byl pro Taitu posledním poutem, které ho spojovalo se zlatými dny mládí strávenými s Tanusem a Lostris. Taita ho měl moc rád.
„Z majetku zrádce Kratase připadne …
