Když ráno všichni tři opouštěli tábor, byla ještě tma. Po Borisovi nebylo slechu, a když se Nicholas na něho ptal, Tessay odpověděla prostě: „Poté, co jste večer odešli spát, dorazil láhev. Nevyleze z pelechu před polednem. Nebude mi chybět.“
Nicholas je vedl na zvětralé vápencové návrší po stejné stezce jako Tamre předcházejícího dne. Cestou poslouchal, co si obě ženy za ním povídají. Royana popisovala Tessay, jak včera našli pruhovaného dik-dika a co mají v plánu dnes. Slunce už stálo vysoko nad obzorem, když se usadili pod keřem na kraji strže a čekali.
„Jak se dostanete na druhý břeh, kdyby se vám ho podařilo zastřelit?“ zeptala se Royana.
„Domluvil jsem se před odchodem z tábora s prvním stopařem,“ vysvětloval. „Uslyší-li výstřel, přinese provazy a pomůže mi na druhou stranu strže.“
„Nerada bych tam dolů lezla,“ s respektem si Tessay měřila hloubku pod sebou.
„V armádě vás kromě spousty blbin naučí i pár užitečných věcí,“ odpověděl Nicholas. Pohodlně se usadil zády ke kmeni, pušku připravenou v klíně. Ženy ležely vedle zabrány do tichého hovoru.
Nicholasovi se nezdálo pravděpodobné, že by se slabé hlasy mohly donést na druhou stranu řeky, a tak je nechal povídat. Čekal, že se zvíře ukáže brzy, ale zmýlil se. Přešlo poledne, ale dik-dik nikde.
Vzduch nad údolím se tetelil v poledním slunci. Namodralý opar halící vzdálenější břeh vytvářel iluzi rozbitého okraje velké modré sklenice a nad hřebeny v pozadí vyčarovalo zrcadlení horkého vzduchu stříbřitou vodní hladinu chimérického jezera vznášejícího se nad trnitou houštinou.
Ženy dávno vyčerpaly témata k hovoru a ležely ospalé horkem. Krajina kolem ztichla také a krčila se pod tíhou polední výhně. Jen holub v křoví žalostně vykřikoval: „Má žena je pryč, mé děti jsou pryč. A já sám! Sám! Sám!“
Nicholas cítil, jak mu těžknou víčka. Hlava mu samovolně poklesávala. S trhnutím ji zvedl vzhůru, aby vzápětí mu ale na prsa znova. Těsně před tím, než definitivně usnul, zaslechl v křoví nedaleko za sebou zvuk. Bylo to jen slabé cvaknutí, ale dobře ho znal. Působilo jako rána bičem; spaní ho okamžitě přešlo, srdce se mu rozbušilo a vzadu u kořene jazyka ucítil měděnou pachuť strachu. Ten kovový zvuk vydala pojistka útočného automatu AK-47 posunutá dopředu – do polohy ke střelbě.
Plynulým pohybem zvedl pušku a přemístil se tak, aby tělem kryl obě ženy za sebou. Ve stejném okamžiku přiložil pažbu rigbyovky k líci a pátral v křoví, odkud zvuk zaslechl.
„Ležte!“ zasykl na společnice. „Hlavy dolů!“
S prstem na spoušti byl připraven odpovědět na palbu, třebaže šance drobné kulovnice ve srovnání s kalašnikovem nebyly velké. Našel cíl téměř okamžitě a zamířil. Dvacet kroků od nich se krčil muž se samopalem namířeným do Nicholasovy tváře. Měl černou pleť a byl oblečen v potrhané, vybledlé maskovací kombinéze, na hlavě čepici ze stejného materiálu. Za opaskem měl zastrčený zálesácký nůž a pár granátů. Polní láhev na vodu a další vybavení doplňovalo výzbroj partyzána z džungle.
„Shifta!“ napadlo Nicholase. „Opravdový profík. S tímhle si nic nezačínej.“ Současně pochopil, že kdyby ho tento muž chtěl zabít, už dávno by nežil.
Nicholas zamířil o palec výše nad ústí samopalu do pravého oka muže za ním. Rebel si uvědomil situaci, přivřel oči a pak zvolal arabsky.
„Salime, vem si na mušky ty dvě a zastřel je, jestli se ten chlap hne.“
Nicholas zaslechl vpravo šramot, pohlédl tím směrem a přitom koutkem oka stačil registrovat původní cíl. Za křovím vystoupil další povstalec. Byl oblečený podobně jako první, jen místo kalašnikova nesl lehký sovětský kulomet RPD. Zbraň měla částečně zkrácenou hlaveň, hodila se tak lépe pro boj v džungli. Na krku mu visel pás s náboji. Opatrně postupoval vpřed a černé odřezané ústí mířilo na obě ženy. Nicholas poznal, že stačí malý pohyb prstu na spoušti a rozstřílí je na cucky. Kolem se ozývaly další kradmé pohyby. Uvědomil si, že ti dva nejsou sami. Jednoho mohl dostat, ale hned nato by zemřela Royana i Tessay a on by následoval nedlouho za nimi. P…
