Pára zamlžila skleněné stěny koupelny, takže její podoba byla orosená a mlhavá. Ruby Lanceová se pomalu utřela jedním z hustých ručníků. Nespěchala. Chtěla, aby Tracey měla náskok nejméně čtyři hodiny cesty do Cartridge Bay. S hlubokým narcisistickým potěšením se podívala do zrcadla na své tělo, žhnoucí jemnou růžovou barvou z horké koupele. Zabalila se do ručníku a vešla do šatny. Vybrala si jeden z kartáčů se stříbrnou rukojetí a začala si rozčesávat vlasy. Přitom přešla k otevřené skříni, aby si vybrala šaty pro tuto příležitost. Musí to být něco speciálního, možná dlouhé saténové šaty barvy narcisů Louise Ferauda. Stále nerozhodnutá se vrátila, posadila se k toaletnímu stolku a začala s komplikovaným rituálem make-upu. Pracovala na něm s úzkostlivou pečlivostí. Nakonec se spokojeně usmála na obraz v zrcadle.
Shodila ručník, vrátila se zase ke skříni a zůstala před ní stát, štíhlá a nahá. Při zvažování jemně špulila ústa, pak se rozhodla pro Ferauda. Najednou se však usmála a sáhla po Benedictově kožichu. Zabalila se do bledého oblaku kožešiny, zvedla si límec a skryla do něj tvář. Bylo to dokonalé. Jen kožich a malé kalhotky, bledě zlaté, se dokonale hodily k jejím vlasům. Teď už konečně mohla odejít. Nedočkavě vyběhla z domu k autu, zaparkovanému na cestě k budově.
Vypnula světlomety, když zatočila na cestu ke starému domu, který se krčil na vrchu Wynberg Hill. Šepot motoru byl nenápadný a splýval s ševelením nočního vánku ve stromech kaštanů, které lemovaly příjezdovou cestu. Zaparkovala před domem a všimla si, že Benedictův rolls je stále v garáži a v okně studovny svítí světlo, žlutý obdélník za závěsy.
Hlavní dveře byly otevřeny. Její tápavá chůze po potemnělých chodbách nedělala hluk, a když zkusila kliku dveří do studovny, tiše se samy otevřely. Vešla do pokoje a zavřela za sebou. Stála zády k tmavému dřevěnému obložení. Jediná lampa se stínidlem matně osvětlovala pokoj.
Benedict seděl za stolem. Vzduch v místnosti byl ztěžklý zápachem z doutníkového kouře a výparů brandy. Byl opilý. Měl rudý obličej a horní knoflíček košile měl rozepnutý. Na stole před ním ležela brokovnice. Ruby byla tak překvapená, že slova, která si připravila, vmžiku zapomněla. Benedict vzhlédl a podíval se na ni. Jeho oči byly lehce zastřené. Pomalu mrkl. Potom se zašklebil. Zkřivilo mu to ústa, a když promluvil, polykal hlásky.
"Takžes vrátila."
Nenávist k němu ji náhle zalila znovu. Ale obličej zůstal chladný.
"Ano," přikývla. "Vrátila jsem se."
"Pojď sem." Odsunul židli od stolu. Ruby se nepohnula, jen se otočila zpět ke dveřím. "Pojď sem!"
Benedictův hlas teď zazněl silněji a najednou se Ruby usmála a poslechla. Stála před ním zachumlaná v kožichu.
"Na kolena," rozkazoval Benedict a Ruby zaváhala. "Dolů!" zakrákal jeho hlas. "Dolů, ksakru!"
Ruby před ním klesla na kolena. Narovnal se v židli. Klečela před ním v pokorné póze, s hlavou skloněnou, takže jí zlaté vlasy visely přes obličej jako záclona.
"Řekni to," poručil a pásl se očima na jejím ponížení. "Popros mě, bych ti odpustil."
Pomalu zvedla tvář a podívala se na něho. Měkce promluvila.
"Tracey odjela do Cartridge Bay v pět třicet dnes večer." Benedictův výraz se změnil. "Má náskok čtyři hodiny - je už v půlce cesty." Civěl na ni s pootevřenými rty, byly změklé, červené a skleslé. "Jede za Johnnym," pokračovala Ruby. "Ví o té věci na Kingfisheru. Ví o Velkém modrém diamantu." Potřásal nevěřícně hlavou. "Do zítřejšího svítání to bude Johnny vědět taky. Takže vidíš, miláčku, znovu jsi prohrál - že? Nikdy ho neporazíš, že, Benedicte? Nebo snad ano, miláčku?"
Její hlas zesiloval, vyzváněl v triumfu.
"Ty?" zakrákoral. "Ty?"
A ona se rozesmála, kývala souhlasně hlavou, neschopná pro smích promluvit. Benedict neohrabaně vyrazil ze židle a rukama se snažil sevřít jí hrdlo. Padla dozadu a on na ni. Smích ztichl, v hrdle jí zachraptělo. Kutáleli se spolu po podlaze. Benedictovy ruce svíraly její krk, ječel hlasem plným vzteku a zoufalství. Kopala a mlátila kolem sebe dl…
