Stébla trávy (Walt Whitman)

Zpěv o mně

Sebe slavím a sebe zpívám,
Co já si troufám, ty též si troufni,
Neboť každý atom, který mně patří, i tobě patří.

Bloumám a vábím svou duši,
Otálím, netečně opřen pozoruji čepel letní trávy.

Můj jazyk, každá kapka mé krve povstala z této hlíny, z tohoto vzduchu,
Zde zrozen z rodičů zde zrozených, ze zde zrozených rodičů a ti opět z rodičů zde zrozených,
Dokonale zdráv, právě sedmatřicetiletý, začínám
A doufám že do smrti nepřestanu.

— 1 —

Do zahrady světa

Vcházeje znovu do zahrady světa,
Mocným druhům, dcerám a synům předehrávaje
Lásku, život jejich těl, smysl a bytí,
Tady spatřujete mé zvláštní zmrtvýchvstání ze spánku,
Kroužící vesmír během své nesmírné moci mne sem zanesl,
Láskyplného, dospělého, jemuž je vše krásné, vše podivuhodné,
Mé údy a sálající oheň v nich, které se stále rozehrávají, jsou pro mne podivuhodnější než všechno ostatní,
Ukazuji život a stále jím pronikám,
Spokojený s přítomností, spokojený s minulostí,
Po mém boku nebo za mnou kráčí Eva,
Anebo ona vpředu a já za ní, to je naprosto jedno.

— 2 —

Jsem ten, jenž bolestně miluje

Jsem ten, jenž miluje s bolestnou něhou;
Je země přitažlivá? nepřitahuje snad všechna hmota v bolesti všechnu hmotu?
Tak je tomu s mým tělem vůči všem, které potkám nebo znám.

— 3 —

Kapejte, kapky

Kapejte, kapky! opouštějící mé modré žíly!
Ó mé kapky! kapejte, pomalé kapky,
Poctivě ze mne padající, kapejte, krvácející kapky,
Z ran zasazených proto, abyste se vyprostily z vězení,
Mé tváře, mého čela a rtů,
Z mých prsou a odevšad, kde jsem byl utajen, vyražte, rudé kapky, vyznávající kapky,
Potřísněte každou stránku, potřísněte každý zpěv, který zpívám, každé slovo, jež říkám, krvavé kapky,
Dejte jim ochutnat svůj šarlatový žár, dejte jim zářit,
Nasyťte je sami sebou, vším svým studem a mokrem,
Sálejte na všem, co jsem napsal nebo co napíšu, krvavé kapky,
Učiňte toto všechno přijatelným ve vašem světle, uzardělé kapky.

— 4 —

Kdokoliv jsi, jenž mě držíš v rukou

Kdokoliv jsi, jenž mě držíš v rukou,
Chybí-li jedno, je všechno zbytečné,
Upřímně tě varuji, než se odvážíš dál,
Nejsem, co se domníváš, ale něco docela jiného.

Kdo stojí o to následovat mě?
Kdo se chce ucházet o mou přízeň?

Cesta je podezřelá, výsledek nejistý, snad ničivý,
Musel by ses všeho jiného vzdát, očekával bych, že jen já se stanu tvým výlučným vzorem,
I tak by tvoje zasvěcení trvalo dlouho a vyčerpalo by tě,
Musel bys zavrhnout všechny své minulé životní teorie a všechen souhlas se životem kolem sebe,
A tak mě raději nech být dřív, než podstoupíš tu námahu, spusť ruku z mého ramene,
Zavrhni mě a jdi svou cestou.

Jinak bych možná na zkoušku, pokradmu někde v lese
Nebo za skálou pod širým nebem
(Protože v chráněných pokojích uvnitř domů není pro mne místo, ani ve společnosti,
A v knihovnách ležím jako němý, jako hlupák, nebo jako ten, kdo se ani nenarodil či už zemřel)
Snad právě s tebou někde na vysokém návrší, po rozhlédnutí, zda široko daleko není, kdo by nás mohl přistihnout,
Nebo snad s tebou na lodi, plující po moři, či na pobřeží moře nebo na pokojném ostrově,
Mohl dovolit, abys přitiskl své rty na moje ústa
V dlouhém kamarádském polibku nebo tak, jak líbá novomanžel,
Protože já jsem novomanžel a já jsem kamarád.

Nebo, chceš-li, zastrč mě pod svůj šat,
Abych slyšel tlukot tvého srdce nebo spočinul na tvém boku,
Nes mne, až půjdeš dál po souši nebo přes moře,
Neboť pouhý tvůj dotek mi postačí a bude ze všeho nejlepší,
A dotýkaje se tě, chtěl bych tiše spát a být věčně nesen.

Ale když tato stébla zkoumají, kdo jsi, je v tom nebezpečí,
Protože nepochopíš tato stébla ani mne,
Zprvu ti unikne, oč v nich jde, pak ti to unikne ještě víc, a jistě ti unikne, kdo jsem já,
Ikdyž si budeš myslet, žes mě už nepochybně poznal, hle!
Vidíš už teď, že jsem ti unikl.

Neboť tuto knihu jsem nenaspal kvůli tomu, co jsem do ní vložil,
A čtením si ji neosvojíš,
Jako mne neznají nejlépe ti, kdo mě obdivují a chlubnými slovy mě chválí,
A uchazeči o mou lásku (mimo pouhou hrstku přinejlepším) nedosáhnou vítězství,
Jako ani moje básně nezpůsobí jenom dobro, ale způsobí zrovna tolik zla, možná víc,
Protože všechno je zbytečné, nedojde-li k tomu, cos možná mnohokrát tušil, ale neuhodl, a co já naznačil,
A tak mě nech být a jdi svou cestou.

— 5 —

Já přirozený

Já přirozený, Příroda,
Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten,
Paže mého přítele volně visící přes rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červené, žluti, hnědi, purpuru a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci
za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné obrazy (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já,
Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži
(Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně),
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce,
Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
Nebo snad s tebou na lodi, plující po moři, či na pobřeží moře nebo na poklidném ostrově,
Mohl dovolit, abys přitiskl své rty na moje ústa
V dlouhém kamarádském polibku nebo tak, jak líbá novomanžel,
Protože já jsem novomanžel a já jsem kamarád.

Nebo, chceš-li, zastrč mě pod svůj šat,
Abych slyšel tlukot tvého srdce nebo spočinul na tvém boku,
Nes mne, až půjdeš dál po souši nebo přes moře,
Neboť pouhý tvůj dotek mi postačí a bude ze všeho nejlepší,
A dotýkaje se tě, chtěl bych tiše spát a být věčně nesen.

Ale když tato stébla zkoumají, kdo jsi, je v tom nebezpečí,
Protože nepochopíš tato stébla ani mne,
Zprvu ti unikne, oč v nich jde, pak ti to unikne ještě víc, a jistě ti unikne, kdo jsem já,
I když si budeš myslet, žes mě už nepochybně poznal, hle!
Vidíš už teď, že jsem ti unikl.

Neboť tuto knihu jsem nenapsal kvůli tomu, co jsem do ní uložil,
A čtením si ji neosvojíš,
Jako mne neznají ti, kdo mě obdivují a chlubnými slovy mě chválí,
A uchazeči o mou lásku (mimo pouhou hrstku přinejlepším) nedosáhnou vítězství,
Jako ani moje básně nezpůsobí jenom dobro, ale způsobí zrovna tolik zla, možná víc,
Protože všechno je zbytečné, nedojde-li k tomu, cos možná mnohokrát tušil, ale neuhodl, a co já naznačil,
A tak mě nech být a jdi svou cestou.


1881

— 6 —