Kapitola 30.
Zajaté Sékely nechal Martin ze Stvolna dopravit na hrad Bran. On sám zůstal ve vsi. Jakmile se oddíl kapitána Vasilesca vrátil do zájezdního šenku, pozval ho do své komnaty. Hned na něj přísně udeřil, jak je možné, že hostinec opustil.
„Odpusťte, urozený pane, ale přijel jakýsi vesničan, že je přepadli lupiči. Myslel jsem, že bychom je mohli tentokrát chytit,“ bránil se rozhodně. To ještě netušil, co se tady stalo.
„Že jsi plánoval, aby tvoji pomocníci ukradli stříbro pána z Leuchtenberga, to bych ti snad ještě prominul,“ zarazil ho chladně Martin ze Stvolna. „Ale že jsi ohrozil život mé Johanky, za to ti nechám sedřít kůži z těla!“
„Oběma vojákům jsem nařídil, aby ji pečlivě hlídali. Pokud byli nedbalí, potrestám je…“
„Co by byli platní proti tlupě lupičů?“
„Ty lupiče jsme přece pronásledovali my a…“
„Tak dost!“ rozkřikl se Martin ze Stvolna, udeřil pěstí do stolu a tasil meč. „Pochytali jsme celou tu bandu sékelských lotrů. Jejich velitel, rychtář, se přiznal.“
Vasilescu sebou trhl a rukou sjel k opasku pro zbraň, ale Martin ze Stvolna byl rychlejší. Přiložil mu hrot meče k hrdlu. Kapitán toho nechal a skoro ublíženě se ohradil: „Pak vám jistě rychtář také pověděl, že jsem mu vzkázal, aby urozené paní Johance neublížili. Ano, šlo nám o stříbro. Ale nejsme takoví lotři, jak si myslíte!“
„Proč by tě měl hejtman lupičů poslechnout?“
„Je to můj bratranec. Hlupák, nechal se chytit. Ale já chci žít! Pokud mne neoběsíte, mám co nabídnout,“ pokračoval chvatně kapitán Vasilescu. Na čele mu vyrazil pot. Měl opravdu strach. Nebyl tak statečný, jak se dělal.
„Kořist těch lotrů jsme našli. Alespoň většinu. Život si za stříbro nekoupíš.“
„Nenabízím peníze. Jde o to, že jsem neposílal zprávy jen Sékelům, ale také valašskému knížeti. V horách dál za Branem neloupí lidé z mé vesnice. Je to příliš daleko. Tam loupí Valaši. Pokud vám pomohu, mohl byste chytit i je. Ovšem… necháte mě žít.“
„Proč bych ti měl věřit?“
„Protože jsem voják,“ vypjal kapitán Vasilescu hruď. „Jsem svobodný muž, hejtmanovi jsem žádnou přísahu skládat nemusel. Sloužím za žold jako většina Sékelů. A protože jsem nic neslíbil, nemohl jsem žádnou přísahu porušit. Sloužím tomu, kdo mi zaplatí víc. To je nejen správné, ale i křesťanské. Copak Kristus neřekl, že každý člověk má hleděti na prospěch věcí svých?“
„Ty lotře,“ rozzlobil se Martin ze Stvolna, i když se nedokázal ubránit jízlivému úsměvu. „Kristus mluvil o víře, ne o penězích nebo dokonce o loupení. Křesťan má hleděti na prospěch své duše, nikoli měšce. Ten omyl ti možná prominu. Jsi voják, ne učený teolog. Jak mohu pochytat lupiče z Valašska?“
„To je přece snadné,“ rozzářil se zajatý sékelský kapitán. „Poslu jim falešnou zprávu a na dohodnutém místě si na ně počkáte. Jako na mé druhy. Jakmile jim zprávu pošlu, pustíte mě.“
„V žádném případě! Pustím tě, až budu mít valašské lupiče pod zámkem.“
„A co když slovo porušíte?“
„Tak to budeš mít smůlu,“ ušklíbl se Martin ze Stvolna. „Pokud mi nevěříš, tvá věc. Valašské lupiče si dříve nebo později chytnu sám. Pokud od tebe přestanou dostávat zprávy, stejně udělají nějakou chybu. Já na vybranou mám. Ty ne. Jestliže budeš mlčet, můžeš viset hned. A to beze vších pochyb. Druhou možností je, že mi pomůžeš. Pokud poruším slovo, budeš viset stejně, ale máš naději, že slovo neporuším a budeš žít. Nuže?“
„Lepší viset za měsíc než hned,“ souhlasil rozmrzele kapitán Vasilescu.
„Dám ti čas, abys zpytoval svědomí. Zůstaneš samozřejmě pod zámkem.“
„Pak vám má pomoc bude k ničemu,“ pokrčil lhostejně rameny sékelský kapitán. I jemu se na rtech objevil sarkastický úsměv. „Vy si doopravdy myslíte, urozený pane, že já jsem jediný, kdo prodává zprávy družině valašského knížete? Jakmile by se zjistilo, že jsem ve vězení, mé zprávě nebude nikdo na druhé straně hor věřit. Nikoho nechytnete a já přijdu o hrdlo. Máme-li jednat společně, musíme si věřit. Žádné vězení!“
„Rozmyslím si to,“ zabručel ne zrovna nadšeně Martin ze Stvolna. Zavolal dva vojáky, ne…
